Deník Mladá fronta DNES připomíná blížící se třicáté výročí listopadu 1989 sérií rozhovorů s pamětníky a aktéry tehdejších událostí, mimo jiné vyzpovídal tehdejšího svazáckého funkcionáře Jiřího Jaskmanického a studenta DAMU Pavla Chalupu. Na text reagovaly prohlášením různé veřejně činné osobnosti, také bývalí disidenti a významní účastníci revolučního dění. Podle nich deník záměrně zkresluje obraz tehdejších událostí tak, aby lépe vyhovoval „novým pořádkům“, které v zemi zavádí Andrej Babiš, do jehož svěřenského fondu deník patří.  „... cíleně zpochybňují všeobecně známá a dobře zdokumentovaná fakta kolem organizace studentské demonstrace 17. listopadu 1989 a představitelů studentského hnutí. 

Ti z nás, kteří jako signatáři Charty 77 a účastníci politické opozice čelili dezinformační kampani tehdejšího komunistického režimu, jsme zaraženi tím, jak podobná je současná taktika té ze 70. a 80. let minulého století. V rozhovorech s vytipovanými lidmi se objevují nehorázná tvrzení, která zřejmě mají znevážit a očernit stávkující studenty v očích veřejnosti.“

Autory prohlášení pobouřilo vyprávění Pavla Chalupy o tom, jak se až po týdnu studentské stávky v divadle Disk objevili lidé z celostátního stávkového výboru, kteří na rozdíl od původních revolucionářů popíjeli drahou whisky a kouřili americké cigarety. Sugerují se tím otázky: Kdo je tam vysadil? Kdo je platil? Jiří Jaskmanický se zase v rozhovoru označuje za člověka, který měl jako první nápad uspořádat shromáždění 17. listopadu k výročí nacistického zásahu proti českým vysokoškolským studentům v roce 1939. To možná byl, v tom případě tu akci koncipoval jako čistě svazáckou. Jaskmanického vyprávění nicméně celkově odpovídá vidění „perestrojkového svazáka“, usilujícího v předrevolučních měsících o dialog s opozicí, netuše, že vytváří „velmi dobrou platformu, aby ji někdo mohl využít ke svým cílům“. Ve svém idealismu si neuvědomoval, že nezávislí studenti „nebyli nezávislí! Děti disidentů nebyly nezávislí studenti, i když víme, že do listopadové akce rodiče těchto Bendů či Dienstbierů nezasahovali.“ Vidění ambiciózního mladého muže ze struktur, který má i po třiceti letech dojem, že mu tenkrát tu „jeho“ s progresivně smýšlejícími soudruhy plánovanou společenskou změnu někdo ukradl a zavedl vývoj událostí směrem pro mladší generaci pragmatiků tehdejší moci nevhodným. Chudáci svazáci... Je logické, že když Babišovy noviny dávají tomuhle vidění prostor, premiér přece taky patřil do téhle skupiny. Rozumím, co na těch interview autory prohlášení muselo iritovat – souznění mentalit tehdejších mladých funkcionářů a papalášů dneška. Jejich potřeba předvést publiku, že oni měli vždycky pravdu.

Zároveň ale pochybuji o smysluplnosti kolektivních protestů proti publikaci těch rozhovorů, jakkoliv signatáři nepožadují žádný cenzurní zásah a hlásí se k nutnosti zprostředkovat. Mladá fronta DNES už přece dávno nejsou regulérní noviny, výroční rozhovory v rámci její produkce nepředstavují žádný překvapivý úlet, ale zapadají do linie listu. Na tom, že vyšly, není nic překvapivého, spíš by bylo udivující, kdyby podobné hlasy na stránkách MFD nezazněly. Lidé, kteří si i po těch letech deník kupují, si jeho orientace jistě jsou vědomi a vyhovuje jim. Stejně tak ti, kdo babišismus a jeho „mediální divizi“ odmítají a s deníkem nespojují žádná pozitivní očekávání. Tak proč tu MFD vůbec řešit? Dělá, co se od ní dá čekat, a dělá to každý den. Nejenom v předvečer významných výročí.