Na novinky na trhu práce i na změny v očekáváních studentů reaguje brněnská Masarykova univerzita. Kromě snížení počtu studijních programů studentům nabídne možnost profilovat se až v průběhu prvního ročníku. A to pomocí zvolené specializace, nebo kombinace hlavního a vedlejšího oboru. Podle rektora Mikuláše Beka totiž nejsou někteří studenti připravení hned po maturitě správně vybrat obor s pevnou profilací, což vede k vysoké studijní neúspěšnosti a opakovaným začátkům. Podle psychologa z univerzity Petra Macka odložení pevné profilace studia zapadá do způsobu uvažování mladých lidí, říká v rozhovoru pro Echo24.

Masarykova univerzita přichází s novinkou. Stručně řečeno, studenti by si mohli až v průběhu prvního ročníku upřesnit, co vlastně chtějí studovat. Pomůže to podle vás správnému výběru?

Ano, je to dobrá cesta. Zapadá to do způsobu uvažování mladých lidí. Je to vlastně model, který odpovídá anglosaskému studijnímu systému. Tedy že člověk první dva roky studuje bez výrazné specializace, pokud to konkrétní obory dovolují. Jiné to samozřejmě nedovolují, jako třeba medicína.

Skoro 60 procent studentů bakalářských oborů nedostuduje, upozornila nedávno analýza Českého rozhlasu. O čem to svědčí?

Chystáme k této otázce výzkum. Ale řekl bych, že je to v kontextu toho, že období nastupující dospělosti je období hledání, zkoušení, ujasňování si vlastních kompetencí. Řada mladých lidí, kteří studují, možná nejsou tak vyhranění a nejsou zakotvení v tom, že obor, který si vybrali, je na celý život. Studenti vidí, že možností, jak jít dál, je víc a chtějí zkusit něco dalšího.

Vlastně jde o takové oddálení důležitého rozhodnutí. Vy jste spoluautorem knihy Cesty do dospělosti, zaměřené na mladé lidí mezi osmnáctým a třicátým rokem. Jaké ty cesty jsou?

Co se výrazně změnilo oproti starším generacím, je velké množství cest do dospělosti. Dnes, oproti minulosti, nejsou vstupy do dospělosti tak evidentní. Náš výzkum se týká mladých lidí, nastupujících do dospělosti, od osmnácti let jejich věku. Trval čtyři roky a z psychologického hlediska byl cíl zjistit, jak se vytváří autonomie a osobní zralost mladého člověka v tomto období. Zajímalo nás to vzhledem ke třem oblastem. První byly vztahy partnerské a přátelské, druhé studium, kariéra a práce a třetí vztah s původní rodinou. Výsledky výzkumu se vztahují hlavně k vysokoškolákům.

Čím se tedy liší třiadvacetiletý člověk dnes a stejně starý člověk z devadesátých let?

V osobnostních charakteristikách, vlastnostech ani v míře inteligence se neliší vůbec. V čem se liší, je jiný typ osobní zkušenosti. Kdybych to srovnal s předchozími generacemi, vstup do dospělosti byl jasně zarámován, u mužů například základní vojenskou službou. Vstup do dospělosti měl jasné statusové symboly, trvalé zaměstnání, manželství a děti. To se dnes výrazně proměnilo, vstupy do dospělosti jsou rozmanité. Lidé se nechovají uniformně.

Že je nyní víc cest do dospělosti, způsobilo, že dnešní dvacátníci a třicátníci už vyrůstali ve svobodné zemi?

Jistě. Změny, tedy prodlužování období mezi adolescencí a plnou dospělostí, probíhaly například v Západní Evropě a v USA už v osmdesátých a devadesátých letech. U nás se to projevilo až v devadesátých letech s možností svobodného rozhodování. Svoboda sama o sobě je bezva, je spojena se spoustou možností, ale taky s větší mírou nejistoty a méně pevnými body. Člověk už není adolescent, ale ještě se necítí plně dospělý. Když jsme se nejen v tom posledním, ale i v dalších výzkumech ptali mladých lidí mezi 20. a 30. rokem, jestli se cítí plně dospělí, vždy více než polovina z nich odpovídala, že ne. Že se cítí někde mezi. Je pro ně tedy těžké vytvářet nějaká dlouhodobá rozhodnutí.

Jaký to má dopad na společnost, když takové množství lidí v tomto věkovém rozmezí říká, že se necítí dospělými?

Na to neumím odpovědět, ale nevidím v tom problém. Dnes se generace, která se označuje slovem mileniálové, označuje za línou, protože bydlí u rodičů a podobně. To jsou takové nálepky, které nemám rád. Zdaleka tyto nálepky neplatí. Že člověk oddaluje nějaký dlouhodobý závazek na celý život, naopak svědčí o zodpovědnosti, protože si uvědomuje jeho závažnost. Nejde o žádnou bagatelizaci, pokud spolu dva mladí lidé žijí, ale řeknou si, zkusíme to na pár let a uvidíme.