Poprvé jsem Evu Vrbkovou viděl jako šílenou a nekonečně dojemnou Viktorku ve slavné Babičce s vousatým Jiřím Pechou v hlavní roli. A pak jsem chodil na představení Husy na provázku vlastně kvůli ní. Tedy nejen kvůli ní, ale ona byla silný důvod. Byla skvělá jako Eržika v Baladě pro banditu nebo jako Cizí kněžna v Rusalce, ale nepominutelná byla zvláště v těžkých a fatálních rolích ženských postav z Dostojevského románů, které inscenoval její osudový režisér Vladimír Morávek. O něm jsme také mluvili – a o jeho odchodu z Provázku, odkud ona odešla už několik let předtím.    

Jak to mezi vámi a divadlem začalo?

Já jsem už od dětství cítila, že musím hrát divadlo. To se nějak pozná v srdci, že za tím člověk musí jít, jinak umře. Takže už jako malá holka jsem pořád vyhlížela, jak se k divadlu dostat.

V rodině někdo hrál divadlo?

Rodiče ne, ale babička ochotnicky. Našla jsem fotografie, kde je jako herečka. Moc jí to tam sluší.

Byla z Brna?

Ne, z Vysočiny, z Hlinska. To je taky můj oblíbený kraj, takový drsný, syrový… Ráda tam jezdím, mám tam chatu.

Ale vyrůstala jste v Brně…

Ano, jsem brněnské dítě. A v Brně jsem taky začínala hrát divadlo. To jsem ve třinácti uviděla inzerát, že berou herce do Studia Dům Evy Tálské. Já Evu Tálskou samozřejmě tehdy neznala, ani nikdo v mém okolí ji neznal, a máma měla strach a říkala, ať nikam nechodím. Mně to ale nedalo, táhlo mě to tam a jsem ráda, že jsem to udělala. Tam moje hraní začalo.

Hned hlavní role…

To ne, naopak mě málem nevzali při konkurzu. Já totiž neměla připravenou žádnou básničku – ani jsem žádnou neznala. Ale zachránilo mě, že jsem jednak do přihlášky napsala, že miluju divadlo, a pak to, že jsem tančila na hudbu z desky Cikáni jdou do nebe. To byla vůbec nejoblíbenější deska mého dětství. Doposud to miluju.

Máte nějaké orientální geny? Přece jenom, nejste úplně typická českomoravská modrooká holka…

Pokud se ptáte na Romy, tak to těžko, možná bych spíš předpokládala, že tam může být něco směrem do Turecka, jak to na Moravě díky tureckým nájezdům bývá docela časté.

A v tom Studiu Dům jste ty geny plně uplatnila.

Dalo by se to tak říct. Nejraději jsem tam tančila, ale Eva Tálská, která si mě oblíbila, mě naučila řadu jiných věcí: vodit loutky, zpívat, recitovat, pohybovat se po jevišti. Byla to úžasná škola a já byla nadšená. Tam jsem prožila ty roky, kdy je člověk obzvlášť citlivý a často neví, co se sebou, ale já byla obklopena skvělými lidmi a tím, co jsem milovala, tedy divadlem. Pak jsem chtěla jít na DAMU, Eva Tálská z toho nebyla nadšená, protože nechtěla, abych skončila u ní ve Studiu Dům.

A proč jste nešla v Brně na JAMU?

Tam jsem dělala přijímačky taky, ale řekli mi, že jsem už herecky hotová a nemám tam co dělat. Já už tenkrát, to možná víte, byla vyučená pánská krejčová.  

To je přece skvělé! Umíte ušít kalhoty?

Klidně. Já si občas šiju, třeba když jsem byla nominovaná na Českého lva, ušila jsem si šaty sama.

A jak to dopadlo s těmi přijímačkami na DAMU?

Nejdřív docela dobře, Boris Rösner si asi z tří set dvaceti uchazečů vybral dvanáct, byla jsem mezi nimi, jenže pak ještě byly nějaké dodatečné testy a to si měl každý přečíst přes léto hromadu teoretických knih – a já to nedala. Asi nejsem dost typ na nějakou soustředěnou četbu. 

Ale když jste hrála u Morávka v Dostojevských, to jste asi číst musela…

To ano, to jsem četla, Idiota a tak, to jsem, pravda, musela. Ale obecně se radši procházím přírodou, pozoruju lidi a tak.  

Pokud jste přečetla nějakého Dostojevského, tak to v podstatě stačí… A jak to v té Praze dopadlo?

Nakonec mě nevzali, bylo mi to líto, ale říkala jsem si, že cesta půjde asi jinudy. A tak to taky bylo. Na Provázku zrovna začínali zkoušet Babičku. A neměli herečku na roli Viktorky…

Ano, to je rok 1997 a vaše, řekl bych, přelomová role. Kdo tehdy tuhle Babičku s Jiřím Pechou viděl, ten už jinou Viktorku než vaši ani vidět nechtěl…

To nevím… Ale za tu šanci vděčím přímluvě Evy Tálské, která vždy říkala, že mám velký talent a musím a potřebuju ho uplatnit. A tak řekla Oskovi, tedy Petrovi Oslzlému (uměleckému šéfovi Husy na provázku – pozn. red.), a taky Ivošovi Krobotovi (režisérovi Babičky – pozn. red.), že jestli hledají Viktorku, musím to být já. Trochu si mě vyzkoušeli a asi jsem se líbila, protože jsem roli dostala. Byla jsem nesmírně šťastná, že můžu hrát v profesionálním divadle, i když to pro mě nebylo zprvu nic jednoduchého. Poprvé jsem stála na opravdu velkém jevišti, přece jenom jsem neuměla pořádně mluvit, pohybovat se, to všechno jsem se musela naučit.

Vzhledem k tomu, že Viktorka je šílená, to snad ani tak nevadilo.

Něco pronést jsem musela… Ale je fakt, že mluvit jsem se naučila až později. Chtěla jsem se vyjadřovat hlavně pohybem, tělem, tancem. Ale pro herce je monolog opravdu základ, musí se naučit mluvit tak, aby divák neztrácel pozornost, aby ukázal sám sebe, nestyděl se, nenudil, udržel a předával energii, prostě aby se divák v hledišti nevrtěl. Trvalo mi to, než jsem to zvládla. I když – někdy si nejsem jistá ani teď.

Babička se tedy stala vaší vstupenkou na Provázek…

Dalo by se to tak říct. Už jsem tam zůstala. Čtrnáct let.

Jaké to tehdy na Provázku bylo? To ještě žil Petr Scherhaufer…

Ano, Šery čili Scherhaufer byl silná osobnost. Dost jsem se od něj naučila. Třeba vypointovat situace: to se musí na tři doby – náznak, větší náznak, akce… Nebo říkal: Nespoléhej na Boha a nauč se to! Tak se tím od té doby řídím... V těch letech už byl nemocný. Já ještě hrála v jeho poslední inscenaci Svatba, s ní jsme letěli v červnu 1999 do Jižní Afriky a Šery den před odletem umřel, to bylo strašné.

V roce 2000 se na Provázek vrátil z Hradce Vladimír Morávek.

Ano, to byl další zásadní člověk v mém životě. Jak mě Vladimír zmerčil, tak do mě napral všechny své režijní naděje a postupně mě obsazoval snad do všech hlavních ženských rolí. S ním začalo opravdu intenzivní období mého divadelního života. Myslím, že není nic těžšího než hrát Dostojevského. To bylo až na dřeň.

Jak se pod Morávkem pracuje? Jaký je to typ režiséra?

On má od začátku naprosto jasnou představu, jak to bude vypadat. Neimprovizuje, jde vždycky na jistotu, kterou má v sobě. Jako by to představení před sebou od začátku viděl. To je jedna věc. A pak, on má ohromný cit pro autentičnost. Hned pozná, jestli je herec autentický, pravdivý, tím mnozí herci až trpěli. A on taky. Když to nesedí, může být až úplně nepříčetný. Dokáže z herců dostat neskutečné věci, o kterých ani nevědí, že je v sobě mají. Někomu to může připadat, že je to až hysterie.

To byl i váš případ, že ve vás našel něco, o čem jste si nemyslela, že ve vás je?

Ano, dalo by se to tak říct. On přišel s tím, že budu hrát v Běsech Lízu a že prý mám v sobě taky takové běsy. A já moc nevěděla, o čem mluví, já se považovala za veselou holku, o žádných vnitřních běsech jsem nepřemýšlela. No a tak jsme se k nim během zkoušení dostávali…

Ale už jste hrála Viktorku, tu běsy zahubily…

To jo, něco tam muselo být. Ale s Morávkem se to uvolnilo. S ním jsem se naučila na jevišti pouštět emoce, řvát, svíjet se, šílet… Tenhle způsob hraní jsme s Evou Tálskou nedělali, tam jsme se učili vodit loutky a jemně našlapovat, tady jsem měla na jevišti vykrvácet.

Morávek je asi jiný režijní typ než Eva Tálská.

To jo. Ona, Pitínský a taky Jan Mikulášek, to jsou režiséři, kteří mají ohromnou fantazii a jsou hodně citliví. Herec uskutečňuje sen, který oni mají v hlavě. S Evou Tálskou jsem to mnohokrát zažila: ona něco naznačila a já se přesně do toho vcítila a udělala to. To je asi to nejnádhernější, co herec může zažít. Třeba v cirkusovém představení Se mnou smrt a kůň, kde jsem hrála křehkou provazochodkyni… Moc mě to nahlížení do fantazie režisérů baví a ráda jsem takovým prostředníkem jejich vizí. No a Vladimír Morávek zase byl schopen z herce dostat to nejlepší a nejhlubší, co v něm bylo. Když jsem pracovala na těch čtyřech Dostojevských, bylo to strašně intenzivní. Asi to nejintenzivnější, co jsem mohla zažít.

Slyšel jsem, že jste vlastně v tom divadle žila.

Dalo by se to tak říct. Měla jsem tam i kamrlík, který jsem obývala, ale hlavně proto, že se mi nevyplatilo odpoledne jezdit domů. Od rána do dvou jsme zkoušeli, pak byla pauza a v šest se šlo na představení. Jediné volno byly ty čtyři hodiny odpoledne.

Dá se tak žít?

Nějakou dobu ano, když to má smysl. Ale pak už toho bylo fakt moc. Ztratila jsem hlas, byla jsem totálně vyčerpaná. Nemyslete si, že jsem nějaký divadelní fanatik, který není schopen žít mimo divadlo. Já byla ráda, když jsem mohla vypadnout a na čas divadlo hodit za hlavu. Třeba na pár hodin. Pak jsem to už nevydržela a chtěla jsem z toho kolotoče aspoň na chvíli slézt a jít na půl úvazku.

Měl pro to Morávek pochopení?

Ale jo, on není žádný diktátor a není pravda, že by nutil lidi, aby žili jen v divadle. S Vladimírem se mezi čtyřma očima dá mluvit v pohodě a pochopil to. Někdy je ale během práce schopen dostat se do takového vnitřního pnutí, do takového amoku, že pak může být i docela nepříjemný. A na druhou stranu, do amoku jsem schopná se dostat i já…

Jan Antonín Pitínský je klidnější?

No to jo… To je básník. To je člověk, který je nesmírně pozorný, jemný, citlivý. On se pořád tak dívá kolem sebe, pozoruje a pak třeba řekne: Ty, a co budeš v sobotu vařit? A já mu řeknu: Fazolajdu. A jemu se to rozjede a už mu naskakují obrazy. Ne, Pitínský nikdy netlačí na herce, tedy, jen někdy, výjimečně. Díky Pitínskému jsem se naučila jinak zpívat, on mi dával různé podivné úkoly, třeba: Teď to zazpívej jako ptáček. Nebo jako píšťalka… Zkoušet s Pitínským je opravdu velký balzám na duši.

Kdy jste začala myslet na odchod z Provázku?

Na to jsem vlastně myslela pořád. Už když jsem tam začala, pořád jsem si říkala, je to skvělé, ale hlavně tam nebuď dlouho. Jsem asi ten typ, který se bojí nějaké definitivy. Mám za to, že když se trávník spase, zvíře musí jít dál.

To je originální přirovnání. Jsou ale herci, kteří jsou věrni jednomu divadlu. Třeba vaše kolegyně Ivana Hloužková by asi těžko mohla hrát jinde. Nebo chtěla?   

Ivanka Hloužková je jedna z nejlepších divadelních hereček, které v téhle zemi znám, a je pravda, že ona by asi nikde jinde natrvalo hrát nechtěla. Vím, že hostuje v Redutě a ještě i jinde… Ale já to mám prostě jinak. Já jsem věděla, že budu chtít jít pryč. A že to musím udělat včas, že ve čtyřiceti skončit v Brně a hledat si v Praze práci není nic jednoduchého. A já přitom chtěla poznávat nové lidi, nové prostředí, nové přístupy k práci. A taky jsem chtěla zkusit film, což je v Brně omezené.

Proč vás Morávek neobsadil do Nudy v Brně?

To nevím, to byste se musel zeptat jeho. Asi jsem se mu tam nehodila.

Vaším režisérem se pak stal Robert Sedláček, hrála jste ve třech jeho filmech a za snímek Rodina je základ státu jste byla nominována na Českého lva. Jak na vás Sedláček přišel?

Našel si mě normálně přes casting do role v Pravidlech lži (Sedláčkův hraný debut z roku 2006 – pozn. red.). Ale jinak si myslím, že Robert patří k těm režisérům, kteří chodí do divadla a hledají si herce. A Provázek, kde jsem tehdy ještě hrála, mu byl blízký. S Robertem se mi dobře spolupracovalo, byl to on, kdo mě naučil hrát na kameru.