Jde o skutečný milník vývoje českých veřejnoprávních médií?

Těžké chvíle pro veřejnoprávní média teprve přijdou

Jde o skutečný milník vývoje českých veřejnoprávních médií?
Těžké chvíle pro veřejnoprávní média teprve přijdou

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ředitel Českého rozhlasu René Zavoral před radou veřejnoprávního média kritizoval práci reportéra Janka Kroupy, který se zaměřil na firmu Agrofert a její hospodaření na 1700 hektarech jí nepatřících pozemků a pobírání dotací na ně. V podobném duchu se vyjádřil i v rozhovoru pro TV Barrandov v rozhovoru s Alex Mynářovou. Podle kritiků je Agrofert v podobné situaci jako mnoho jiných zemědělců, kteří pracují i na pozemcích, jejichž vlastnický status je – třeba kvůli restitucím – neujasněný. Reakce na Zavoralův postup byla možná ostřejší, než čekal, kauza byla široce medializovaná a interpretovaná jako příznak politického glajchšaltování veřejnoprávního média. Proti ředitelovu postupu se v dopise ohradilo i více než dvě stě zaměstnanců ČRo. Po setkání se zaměstnanci ředitel svoje prvotní vyjádření zmírnil. O tom, jestli otevřený konflikt ve veřejnoprávním rádiu byl první vlaštovkou důraznějšího utužování poměrů nejenom v médiích, a možném dalším vývoji Týdeník Echo hovoří s právníkem a někdejším novinářem Tomášem Němečkem, publicistou a spolupracovníkem ČRo Adamem Drdou a bývalým členem Rady Českého rozhlasu Ivanem Tesařem. Představuje podle nich Zavoralovo vystoupení proti Kroupovi skutečně nějaký milník vývoje českých veřejnoprávních médií?

Tesař: Když se podívám na způsob, jakým se v té věci chovala rozhlasová rada, tak to pro mě přelomové je. Na jejím jednání v listopadu vystoupili místopředseda Tomáš Kňourek a radní Vítězslav Jandák proti Kroupově reportáži, protože problém se podle nich týká i jiných zemědělců a vysílání reportáže bylo špatně načasované. Přitom rada přímo do podoby vysílání zasahovat nesmí a za mého působení v ní taky podobné věci neřešila, do jednotlivých reportáží nevstupovala. Už to se dá považovat za přelomové. Dá se v tom vidět předstupeň cenzury, stavu, kdy rada bude rozhodovat o podobě vysílání, o tom, kdo a jakým způsobem bude to které téma zpracovávat.

Němeček: Žijeme teď ve zmatené době, země je  bez „dopravního značení“. Od roku 2013 byly prakticky předefinovány některé základní instituce – třeba prezidentský úřad, politická strana nebo hlavní média v zemi. Z toho plyne také zmatek a dezorientace. A René Zavoral se zorientoval a možná preventivně se přihlásil na stranu toho, kdo v tom zmatku působí jako nejsilnější. Máme-li ale mluvit o přelomech, milnících, tak mě překvapilo, kolik lidí uvnitř Rozhlasu se proti ředitelovu postupu ohradilo.

Drda: Už pět let tu probíhají zásadní změny ve veřejném životě, což se projevuje mimo jiné tím, že z dříve okrajových jevů se stává norma. Místopředseda rady ČRo pan Kňourek by byl ještě před pár lety vnímán jako zástupce marginálního extrémního názorového proudu, ale teď má funkci a ovlivňuje veřejnoprávní Rozhlas. Když se podíváte na slaboduché agresivní texty, které publikuje v Parlamentních listech a které jsou přímo protiklad zásad, jimiž se veřejnoprávní žurnalistika řídí, uvědomíte si, jak je to absurdní. Ředitel Zavoral postupoval s tímhle člověkem ruku v ruce, používal přitom babišovskou rétoriku (obvinil autory reportáže z „účelového načasování“) a dal najevo, že v tématech, jako je Agrofert a Babiš, by se měli zaměstnanci držet při zdi. To mi připadá přelomové. Kdyby proti tomu redaktoři nevystoupili a kdyby se o té kauze tak široce nepsalo v jiných médiích, tedy kdyby to prošlo, bylo by to bezprecedentní. Ředitel narazil, musel vzít trochu zpátečku. To je dobré, ale neřekl bych, že tím potíže končí.

Ano, ředitel ČRo seznal, že nějak „zabrousil“, a musel proto pak „vybrušovat“. Souvisí to ale s unikátností současné situace, kdy – jak říká Tomáš – chybí dopravní značení. Jenomže to tak asi dlouho trvat nebude. Přijde čas, politická situace bude stabilizovaná a vyjasněná a značky budou na místech. Co pak? Může i potom ten způsob protestu, jaký jsme viděli v případě Kroupovy reportáže, být i nadále účinný?

Tesař: Já jsem skeptik, i když mě těší to vzepětí zaměstnanců Rozhlasu. Už v téhle době, která není úplně konsolidovaná, rozhlasová rada sedmi hlasy podpořila ředitele a jeho interpretaci jedné ze třech analýz, které v té věci zadal. Probíhá to tak, že členové rady dostanou v jedenáct večer před dnem zasedání mailem tři analýzy, jejichž vypracování zadal ředitel. Dřív si přitom analýzy rada zadávala sama a na jejich prostudování měli členové dost času. Teď ale jdou na zasedání, kde jednomyslně odhlasují, co ředitel potřebuje. Vyslechnou, že dvě z těch tří analýz nesplňují nějaké podmínky, že správně je jenom jedna, která říká to, co ředitel prezentuje. Ale když si ty tři analýzy přečtete, zjistíte, že všechny došly k plus minus stejným závěrům, operuje se v nich pojmem „veřejný zájem“, konstatuje se v nich, že Agrofert je kvůli velikosti firmy a politické a mediální moci Andreje Babiše něco jiného než drobný soukromý zemědělec. A i tak členové rady odhlasují, co je potřeba. Předcházejícího dne jsem přitom od některých z nich dostával hodně esemesek, kde psali, že budou hlasovat jinak. Nenašel se nikdo, kdo by se aspoň zdržel.

Drda: Veřejnoprávní média jsou ve zvláštním postavení, zákon jim sice garantuje nezávislost, ale nové poměry se v nich projevují, protože zákony nestačí, když není dobrá vůle. Ten konflikt, tedy snaha o jejich pacifikaci, bude dál probíhat. Těžko říct, co by třeba novináři v Rozhlase měli v takové situaci dělat. Vzepětí, ke kterému teď došlo, by muselo být trvalé, ale novinářskou práci nemůžete dělat v soustavném konfliktu s nadřízenými, takhle se nedá pracovat. Zaměstnanci Rozhlasu se nemohou opřít o Syndikát novinářů, protože to je směšná organizace, která nemá autoritu, nijak zvlášť jim nepomohou odbory, v Radě ČRo nesedí nikdo, kdo by razantně hájil volnější novinářskou práci. Signatářů protestního dopisu je přes dvě stovky, v ČRo ale pracuje několik tisíc lidí. Ředitel Zavoral tenhle nepoměr v rozhovoru pro DVTV taky připomínal.

Zleva Ivan Tesař, Tomáš Němeček, Ondřej Štindl a Adam Drda. - Foto: Jan Zatorsky

Němeček: Když jsem v posledních týdnech mluvil s některými lidmi z Rozhlasu o tom, co se v téhle situaci dá dělat, říkal jsem: Napište otevřený dopis, nikdo ať z Rozhlasu neodchází, pokud by někdo dostal výpověď, ať se brání. Bavím se tady o nějaké politické odpovědi na to, co se stalo. Já si ale myslím, že by měla být především novinářská. Byla tady otevřena nějaká kauza, která souvisí s firmou Agrofert. Ta kauza by měla být nějak dokončená, dění kolem té firmy by se měla věnovat náležitá pozornost. Tímhle způsobem může Rozhlas ukázat, jak na tom teď je, jestli tam třeba bude i něco o televizi Barrandov, kam chodí pan Zavoral ukazovat, jak hraje badminton, a stěžovat si paní Mynářové na svoje podřízené. Samozřejmě je taky možné, že to tu půjde podobnou cestou jako na Slovensku, kde nový ředitel RTVS zrušil pořad Reportéři, a investigativní skupiny a pořady, které v českých veřejnoprávních médiích existují, budou postupně zanikat.

Ve sporech o veřejnoprávní média se často a už dlouho operuje s představou vyváženosti, která by měla spočívat v tom, že všichni si ke všemu řeknou to svoje, médium to jenom zaznamená.

Drda: To je taková stará bolest veřejnoprávních médií. „Vyváženost“ by měla znamenat, že třeba novináři Rozhlasu nebudou zvýhodňovat nějakou politickou stranu jen proto, že je jim názorově blízká, že nezamlčí její potíže, že když informují o nějakém sporu, dají vždycky prostor argumentům pro a proti. Rozhlas také dosahuje vyváženosti tím, že je to obrovská instituce, která si může dovolit pojednávat témata v různých časech a na různých stanicích z různých úhlů „Vyváženost“ ovšem neznamená, že slovo má v každé politické reportáži dostat každý, ať říká cokoli, navíc má novinář taky odpovědnost vůči pravdě a vůči demokracii. Dřív platilo, že některé politické proudy jsou natolik extrémní a eticky sporné, že by jejich představitelé neměli dostávat prostor k vlastní propagaci. To se mění a Rozhlas teď musí najít způsob, jak pracovat v podmínkách rozkladu demokracie, kdy je extremistické a autoritářské myšlení v politice mohutně zastoupeno.

Navíc lidé jako Tomio Okamura nebo Miloš Zeman jsou na veřejnoprávní média, a především na Českou televizi, silně fixováni. Řekl bych až nevěcným způsobem. Veřejnoprávní média o výsledcích voleb nerozhodují, velký vliv na ně nemají. Ta fascinace jimi může působit až neprakticky, i když jistě, každý nepřítel, proti kterému je možné mobilizovat, se hodí.

Drda: Tenhle typ lidí prostě z principu štve všechno, co je trochu nezávislé, co nemají pod kontrolou.

Tesař: Už tady zaznělo, že lidé ve veřejnoprávních médiích nemohou pracovat ve stavu permanentního konfliktu s nadřízenými. Proto si myslím, že dojde-li k tomu utužení poměrů, které taky může trvat o hodně déle, než si teď třeba myslíme, je boj o veřejnoprávní média prohraný. To ale neznamená, že by se proti politickým snahám podmanit si je nemělo protestovat, psát proti nim.

Drda: Já se to snažím nevidět úplně černě. Dokud se v ČR udrží funkční politická opozice a otevřená debata o svobodě slova, bude se ta svoboda snáz probojovávat i ve veřejnoprávních médiích. Český rozhlas v současné době není docela zglajchšaltovaná instituce a není v něm cenzura. Ve společnosti taky nezačala obdoba komunistické normalizace ve smyslu brutálních čistek na všech úrovních a ve všech oblastech. Když dneska Rozhlas poslouchám, uvědomuji si, jak je důležité, kdo to které vydání nějakého pořadu právě dělá. Pokud je to někdo, kdo se nebojí, tak vzniknou lepší rozhovory a dobrý program, pokud je za mikrofonem předstrašený člověk, je to okamžitě znát a vysílání pak bývá takové nijaké. A to je myslím hlavní cíl těch snah: dostat veřejnoprávní média pod kontrolu. Nikoli vytvořit média, která budou v první řadě oslavovat politické vedení a nabádat obyvatelstvo, aby ho milovalo, ale vytvořit šeď a nijakost. To zatím stačí.

Němeček: Ale je pravda, že v Rozhlase ta vnímavost vůči potřebám politiky byla vždycky trochu silnější. Pamatuji si, jak před lety vznikla úplná aféra kvůli mému sloupku pro křesťanské vysílání ČRo, tehdejší ředitel Kasík se kvůli němu omlouval Václavu Klausovi a jel se omluvit i do Brna na Ústavní soud, aktivně se do toho sporu zapojil Milan Uhde, o němž pak Jiří Peňás napsal v sloupku, že se chová jako král Lávra. Současná rozhlasová rada je ale intelektuálně nejpodřadnější ze všech, které tu po roce 1989 byly. Třeba ten pan Kňourek, o kterém tu byla řeč. Pamatuji si ho, jak vedl radniční noviny v Praze 8, kde jsem byl zastupitelem. Nenapadá mě, co nežalovatelného by se na jeho adresu dalo říct.

Drda: Český rozhlas má současně výhodu i nevýhodu, že se na něj soustřeďuje menší pozornost než na Českou televizi. Je v něm víc prostoru, dá se tam dělat dost smysluplných věcí, ale současně se tam dají politické tlaky uplatňovat, aniž by to budilo takové pozdvižení jako v případě ČT. Prudká a veřejná reakce na Kroupovu reportáž vznikla i proto, že byla součástí hlavního proudu, byl to objev rozhlasových investigativců, razantní věc. Já mám do budoucna obavu spíš z toho, co je méně vidět, ale bude to mít horší dopad, z toho, že budou sílit různá pádná doporučení, aby určití lidé tolik nevystupovali v běžném vysílání, aby redaktoři nepoužívali určité termíny, aby určitá témata ignorovali atd. A rád bych připomněl ještě jednu věc: bavíme se o veřejnoprávních médiích, ale zásadní změnou procházejí i soukromá média. To, že Babiš koupil Mladou frontu a Lidové noviny, mimo jiné znamená, že zmizely listy, které dříve otevíraly témata, jež od nich pak přebírali i ostatní, veřejnoprávní média na ně musela reagovat. Tohle se vytrácí.

Mluvili jsme tady o tom, že novináři by měli umět vystupovat jako stav. To je ale dnes těžko možné. Jak by mohlo vypadat společné vystoupení, dejme tomu, lidí z Babišových médií, veřejnoprávních médií, televize Barrandov a Respektu? Bavíme se o nezávislých médiích, kdo ale mezi ně dnes patří?

Němeček: To bylo vidět na dopise prosincovém šéfredaktorů k té Kroupově kauze. Společné vystoupení šéfredaktorů důležitých médií má v téhle zemi tradici. Pamatuji, že před lety, když jsem ještě vedl Respekt, jsme se tímhle způsobem protestovali proti snaze šéfa slovenské kontrarozvědky Ivana Lexy zničit novináře Štefana Hríba. Když se podíváme na ten poslední dopis, vidíme na něm sice obdobná jména jako dřív, jenomže třeba Robert Čásenský už neřídí Mladou frontu DNES, ale časopis Reportér.

Tesař: Důležité je, aby to tím dopisem neskončilo, aby se média situaci ve veřejnoprávních médiích věnovala dál.

Drda: V tom sporu kolem Kroupovy reportáže hrálo roli, že o něm obsáhle a dobře referovaly třeba Hospodářské noviny a Aktuálně.cz. Tedy tituly z nakladatelství Economia, o kterém se už dlouho povídá, že ho Zdeněk Bakala bude muset prodat. To by znamenalo konec nějakého dalšího prostoru pro nezávislejší žurnalistiku. Nakonec tady mohou zbýt jenom dosahem malé tituly jako Hlídací pes, Forum 24 nebo Echo, které budou těžko moci skutečně pohnout veřejným míněním. Ale myslím, že jako brzda snah média úplně zpacifikovat může fungovat členství v Evropské unii, kvůli níž ještě politická moc může mít nějaké zábrany.

Veřejnoprávní média patří mezi instituce, které by měly fungovat nezávisle na výkonné moci. Jejich úloha bude v případě snahy utužit v Česku poměry velice důležitá. Mohou obstát?

Němeček: Myslím, že se tu po roce 1989 podařilo vybudovat poměrně robustní instituce. Jaroslav Faltýnek třeba dal jasně najevo, že si nepřeje, aby policie poslala další žádost o vydání Andreje Babiše. A stejně se tak stalo. Zdejší justice má respekt dokonce i mezi „padouchy“. Samozřejmě záleží na tom, jak soustavný a jakými prostředky vedený ten útok bude. Ale zatím nemůžu říct, že by si české instituce vedly špatně.

Tesař: Ale ty těžké chvíle teprve přijdou.

Jak nás tak poslouchám, je možná naivní představa, že v těch přicházejících nových poměrech bude možné udržet v mediálním a třeba vůbec společenském světě nějaký nikoli bezvýznamný ostrov, řekněme, normality. Sféra, kde by se daly dělat i ty nákladné formy novinářské práce – třeba investigace.

Němeček: Mohlo by to tak být, pokud budou existovat osvícení investoři, ochotní třeba riskovat to, že jejich podpora nezávislým médiím jim může přinést zvýšenou pozornost finanční správy.

Drda: Jenže i tak se zřejmě budou informace, které tahle žurnalistika zjistí, dost těžko šířit.

Tesař: Já jsem z dlouhodobého hlediska optimista. Jasně, čeká nás těžké období, asi delší než pár měsíců nebo let. Ale každý tlak vzbuzuje nějaký protitlak. Má význam snažit se už teď něco dělat, třeba s vědomím, že teď to vyjít nemusí, že je zápas na hodně dlouhou dobu.