Roman Prymula už není v čele Ústředního krizového štábu, od pondělka se má soustředit na chytrou karanténu, nejprve na jižní Moravě. Pořád však, protože je epidemiolog tělem i duší, a teď je uprostřed boje s epidemií, vystupuje jako faktický vládce země. Úterní vydání MF DNES s ním přineslo rozhovor, jehož těžištěm je jakási exitová strategie z karantény.

S uvolňováním by se mohlo začít po Velikonocích. Náměstek Prymula chladí očekávání, jednotlivé zákazy se prý budou uvolňovat postupně. Nevrátíme se mávnutím kouzelného proutku do minuty před vyhlášením karantény. Hosté v restauracích budou například moci stolovat minimálně metr a půl od sebe. S hranicemi státu je úplně neoblomný. Sice nezopakoval svůj balonek z minulého týdne, spekulaci, že v závislosti na vývoji pandemie ve světě by republika mohla zůstat zavřená třeba i dva roky. Ale i teď říká svým sdělením neuvěřitelně tvrdou větu: „Pokud jde o letošní sezonu, myslím si, že vycestovat nebude možné vůbec.“

Včera na tiskovce po schůzi vlády měl ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (ANO) možnost se od těchto slov distancovat, ale nevyužil jí a neurčitě mluvil o tom, že nechce předjímat vývoj. Můžeme také předpokládat, že Roman Prymula by nemluvil, jak mluvil, kdyby věděl, že s takovým výrokem narazí u ministra vnitra, neřkuli u premiéra.

Takhle nějak bude vypadat diktatura lékařů, epidemiologů, odborníků – pokud by společnost takový stav delší dobu tolerovala, nebo ho při každé obavě z nové infekce vyžadovala. Ti, kdo dnes řídí životní podmínky české společnosti, přešli do oznamovacího způsobu.

Jenže svoboda opustit republiku nebo do ní opět vstoupit patří mezi ústavní práva. Listina základních práv a svobod, zakomponovaná do české ústavy, to říká v článku 14. Je k němu sice připojeno několik výjimek a jednou z nich je ohled státu na ochranu zdraví. Té se ale dá dosáhnout povinností odebrat se po návratu z ciziny do 14denní karantény. Je to typický příklad kroků, které vláda vyhlašuje, zčásti vedena dobrou snahou zastavit infekci a zčásti snahou vypadat razantně, kdy ale porušuje nezadatelná práva svých občanů. A dělá to už dnes, za mizivého odporu jak obyvatelstva, tak převážné většiny opozice (druhé tu souvisí s prvním). Mezi politiky je dnes málo disidentů a není asi náhoda, že tím nejvyhraněnějším je Marek Benda, který v disidentském prostředí vyrostl.

Možnost, že COVID-19 je mnohem méně nebezpečný, než má dnes veřejnost uloženo ve své kolektivní představě, nejen že stále žije, dokonce s novým poznáním sílí. Ovšem atmosféra je taková, že brutální opatření české vlády fakticky nemají oponenturu. Pokud by karanténa byla neúčinná (pochyby jsou třeba o povinnosti nosit roušku, viz Michael Ryan z WHO), vláda řekne, že na nás byla bohužel ještě měkká, což příště napraví. Pokud by se po sezoně ukázalo, že COVID-19 nebyl výrazně nebezpečnější než, ehm, chřipka, oni vezmou neexistující hromady mrtvol jako důkaz, že jejich tvrdá léčba byla správná.

Pokud se rychle nezmění atmosféra v České republice a v Evropě, budeme i po konci pandemie 2020 žít s reálnou hrozbou, že na jakoukoliv příští infekci vláda opět zareaguje vypnutím společnosti a porušováním ústavních práv. To se nezačne měnit, dokud proti nadvládě této předběžné opatrnosti až k smrti nevznikne fundamentální opozice. Jestli se toho úkolu neujmou dosavadní strany, třeba proto, jak menšinový názor to momentálně je, najde si nakonec cestu do parlamentu přes nějaký novotvar.