Dokončení z minulého čísla

Svoboda projevu bez náboženství vytvořila kult Člověka a rovnosti. Jak prohlásil jeden z amerických otců zakladatelů John Adams: „Vytvořili jsme ústavu pro zbožné a morální občany, pro žádné jiné fungovat nemůže.“ A katolický glosátor Ross Douthat progresivisty varuje: „Odmítli jste náboženskou pravici, nedivte se, jak vypadá ta postnáboženská.“

Kritici konzervatismu štěkají na nesprávný strom. Jak má z principu obranný postoj brzdit někdy nepochybně zmatený lidový odpor proti šílenému neliberálnímu liberalismu? Konzervativci v obraně národního státu a tradice pravicové liberály ztratili. S tzv. populisty se překrývají v obraně národa a nemají jiné spojence, ostatně šovinističtí křiklouni jsou dnes v individualistické společnosti jen okrajový jev. Politický konzervatismus odmítá každou politickou ideologii, je pragmatický a usiluje „konzervovat“, čili udržovat a chránit hodnoty stálé a vyzkoušené v proměnlivých institucích a vývoji společnosti (Edmund Burke). Své kořeny má v lidském instinktu a dokonce i v lidovém předsudku, v jakémsi „předpolí politiky“ (Robert Nisbet), psychologicky vzato tato předpolitika vychází z pocitu, že je domov úžasné místo, že je dobré vděčně přijmout národní a územní dědictví, obezřetně je zvelebovat a chránit v souladu se závaznou tradicí předků. Jen v souručenství národního státu lze praktikovat demokracii, neboť poražená strana našinců svou dočasnou porážku uzná. Elita má mít pokoru vycházet z minulosti a neplánovat budoucnost, ta by měla být výsledkem spontánního vývoje. Má naslouchat, neboť stát má být takový, jaký si přejí lidé, a nikoli jaký si představuje ona.

Na rozdíl od autonomního jedince liberalismu považují konzervativci sociální řád za podmínku a garanci individuální svobody, neboť lidské choutky třeba brzdit a svoboda je relativní, nemůže existovat bez omezení. Žádný člověk není ostrov, a proto se má opírat o autoritu rodiny, církve, tradice a společenství, nemáme-li přirozené omezení svobody zastoupit autoritářstvím, cenzurou a represivní legislativou.

Konzervativci přiznávají zásluhy liberální „konstituci svobody“, jež posílila vývoj středověké tradice konstitucionalismu a vlády zákona, zajistila základní práva a privilegia občanů, rozdělila státní moc, zavedla systém brzd a protiváh, svobodný trh zboží a služeb, autonomii jedince i politické menšiny. Ještě v 17. století bylo zřejmé, že svobodomyslnost a svoboda projevu vychází z křesťanství, z víry v nadřazenost svědomí (John Milton) a názorové tolerance považované za náboženskou ctnost, povinnost vůči Bohu“ (John Locke). Pro Johna Stuarta Milla je svoboda projevu a výměna názorů jednou z nejvyšších hodnot a nikdo netrumfne jeho památný výrok: „Snaha umlčet opoziční názor je velice zvláštní zlo, připravuje totiž lidstvo, současnou i budoucí generaci o poznání. Umlčet oponenta nás poškozuje, a to neméně, než když se mýlí, protože tím ztrácíme možnost svůj názor prohloubit střetnutím s omylem” (O svobodě, 1859).

Millův princip má ale skrytou vadu. Závisí na úctě k pravdě, co když ale většina dává přednost „hlubokému spánku převažujících názorů“? Nicméně i on dobře věděl, že je liberalismus náboženstvím humanity, kultem nejvyšší bytosti lidstva a ctností „altruismu“, jak nazval Auguste Comte univerzální lásku k bližnímu, neodstupňovanou příslušností k rodině, sousedům, národnosti či civilizaci. Nadřazená rovnost znamená konec svobody. Liberální společnost vznikla na půdě křesťanského a židovského monoteismu, přestala ale rozlišovat mezi vírou a rozumem, mezi nedokonalou a dočasnou politickou vládou a oním světem. Už neplatí „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“. Císař požaduje i to, co mu nepatří, lidskou duši. Nabízí sice voluntaristickou svobodu životního stylu bez ohledu na veřejné mínění a vnější autoritu, ale atomizovaná společnost libertinů nemůže být kulturně svobodná a popírání lidské přirozenosti nastolí rozvrat.

„Starý liberalismus mutoval do hyperliberalismu, budování nové společnosti bez historické identity a řádu, v níž mají být lidé odlišní a přitom jaksi stejní… Jenže i sama různorodost lidského života má kořeny v tradici a její likvidace by vyústila v masovou konformitu.“ Hyperliberalismus je politické náboženství, tak jako bolševismus, říká profesor John Gray, „je na čase, aby si liberálové uvědomili jeho totalitní záměr“. Neméně problematická je jeho představa soužití jednotného lidstva založená na všelidských právech
teoretického lidství.

Liberálové, kteří napadají lidová hnutí odporu, se domnívají, že jsou „populisté“ pod vlivem sebeklamu nebo demagogie, vůbec nepochopili, že vznikají z potřeby, kterou atomizovaná společnost globálního lidstva a trhu bez hranic nemůže poskytnout. Byť uznali, že totalitní režimy byly pseudonáboženské, své evangelium pokroku, víru v rozvoj světa ke snášenlivé univerzální jednotě po pádu všech diktatur, byť pro to neexistuje nejmenší důkaz, za politické náboženství nepovažují. Ani likvidace tyranů v Afghánistánu, Libyi, Egyptě a Iráku je nepoučila.

Víra v ahistorickou společnost má zvláštní vadu. Považuje sexuální, etnické a rasové menšiny za rovnější než historické národy a náboženství. Rozdíl v hodnocení skupinových identit je nejasný. Jak se slučuje s autonomií jedince? V 19. století liberalismus chápal, že se lidé cítí nejlépe ve svém společenství, že jej ctí jako rodinu a jen ono může být zárukou svobody a demokracie. Po vítězství ve studené válce považují liberálové takové spojenectví za atavismus – vedou náboženskou válku proti symbolům i údajným přívržencům západního útlaku, boj za konec dějin. Liberalismus je dnes výrazem fanatické víry, kultem kosmopolitního lidstva, zbožštění Člověka absolutních práv, stvořitele samého sebe. Začíná doba temna. Povstal Homo deus, pojďme a klaňme se mu.