Nemocniční prostředí má pro většinu z nás obvykle spíš odosobněný charakter. Atmosféra místa, kam jdeme poněkud nesví, ať už kvůli sobě, nebo v starostech o druhé, je umocněna sterilitou, odtažitostí, vážností a zároveň složitostí prostředí. Pro lékaře, další zaměstnance a dlouhodobé pacienty je to však prostor, který je částečně jejich domovem, tedy i místem, kde se chtějí cítit dobře. Pro všechny zmíněné skupiny je důležité vytvořit z nemocnic důstojné a harmonické místo, kde se zachraňují lidské životy, kde se vrací naděje a které zároveň napomáhá duševní očistě.

Otázku role umění v medicíně si uměli zodpovědět už ve starověkém Řecku. Tehdejší léčebné chrámy, za všechny zmiňme alespoň Asklepiovu svatyni v Epidauru, obklopovaly všechny známé formy umění od hudby přes literaturu po malířství a sochařství, nezapomínalo se ani na fontány a bujné zahrady. Na konci 19. století si podobnou otázku kladla zdravotní sestra Florence Nightingalová, když publikovala své Sesterské zápisky: „Účinek krásných předmětů, jejich rozmanitosti a zejména brilantnosti barev je při nemoci sotvakdy doceněn.“ Ve 20. a 30. letech minulého století si západní medicína prvních průzkumů na téma potenciálu uměleckých děl v prostorách s paliativní péčí téměř nevšímala. Jeden ze zlomů nastal v roce 1985, kdy v USA založila Angelica Thieriotová organizaci Planetree. Ta dodnes pomáhá navrhovat stovky nemocničních institucí a radí všem angažovaným subjektům, jak vytvářet empatické prostředí.

Pohled do zdi, nebo na stromy?

Mezi často opakované pokusy patří experiment Rogera Ulricha z Pensylvánské univerzity, kde působil v 70. letech minulého století. Šestačtyřicet chirurgických pacientů rozdělil do dvou různých typů pokojů: polovinu s výhledem do cihlové zdi a polovinu s okny do stromů. Druhá část pacientů zůstala v nemocnici kratší dobu a vyžadovala menší přísun léků proti bolesti, z čehož Ulrich vyvodil příznivý účinek léčby uměním. Ovšem ne vždy takovým, které vystavují galerie a kladně hodnotí umělecká obec, podle něho zdravotní výsledky pozitivně ovlivňují výhledy do krajiny, obrazy nočního nebe, bující vegetace a nekonečná květena.

Podle studií nemocnice v britském Exeteru 43 % nemocničního personálu věří, že umění má prospěšný efekt na léčbu pacientů, 24 % uznalo zlepšení klinických výsledků na základě vnímání umění v blízkém dosahu. Jiné analýzy dokládají důležitost vlastního výběru pacienta při zapůjčování umění do jeho prostor, jak tomu například bylo v dobrovolnickém programu v Kanadě. Ten umožňoval volbu dlouhodobě nemocných, na co by se rádi dívali ve svých pokojích, a pacienti pak reportovali svou zlepšující se náladu. Nemocnice v Edinburghu a Glasgowě aktivně pracují s uměleckými poradci a pracovními skupinami, kombinují tradiční a současné umění, kterým zdobí vstupní haly, chodby a čekárny. A zhusta dostávají i zpětnou vazbu – často v duchu preferencí krajinářských a přírodních motivů před abstraktním uměním. Tento proces nemocnice v Glasgowě využila při vybudování svého ambulančního a diagnostického centra, kde ve spolupráci kurátora, zvoleného umělce a HLM Architects integrovali v roce 2009 umění do nemocničního nádvoří, vstupního atria, hlavních koridorů, parkoviště, spirituálních místností, jídelny pro zaměstnance a čekáren. Zadání realizace znělo Nemocnice v parku.

V Británii zase Hauser & Wirth Gallery prostřednictvím projektu Nemocniční pokoje (Hospital Rooms) ve spolupráci s předními umělci jako například Julian Opie, Antony Gormley, Anish Kapoor a mnoha dalšími vytváří důstojné prostředí v ústavech pro mentálně nemocné. Tyto a jim podobné postupy vedou v jednotlivých zemích k formování koncepční dlouhodobé spolupráce s národními uměleckými institucemi formou zápůjček, podpory existence uměleckých fondů, umožňujících nákup uměleckých děl, vytváření kreativních workshopů anebo sbírek umění, které získávají nemocniční instituce od svých mecenášů.

Hirstova Zázračná cesta

Jeden z největších uměleckých počinů v této oblasti vznikl na objednávku katarské Sidra Medicine Hospital roku 2013. Jde o sochařský park čtrnácti gigantických soch britského umělce Damiena Hirsta s názvem Zázračná cesta (Miraculous Journey), která zobrazuje rostoucí lidský plod v děloze od počátku jeho vzniku až po právě narozené dítě. Tato oslava nového života a ženského těla byla však po dobu pěti let zahalena kvůli místním protestům proti přílišné explicitnosti.

Není tajemství, že například kardiovaskulární choroby, nejčastější příčina úmrtí obyvatel západního světa, jsou často spojeny s psychosociálními problémy jako deprese a stavy úzkosti. Podle jedné italské studie se ukázalo, že zapojení kreativních aktivit do terapeutického programu redukuje stres a zlepšuje výsledky chronické nemoci. Takovou terapií je vedle vizuálního umění i hudba a psaní literatury. Vědci se celosvětově snaží změnit vnímání nemocnic jako míst utrpení do pozitivních rovin uzdravování a podpůrných procesů. A k tomu přispívá i vhodně uzpůsobená architektura prostor, která pomalu ustupuje od sterilního prostředí a obrací se k vytváření míst s přirozenou zelení, rekreačními oblastmi bez bariér a otevřenými světlu. To vše za pomoci barev, které pozitivně ovlivňují náladu a potlačují stres pacientů. Nemocnice pro děti se čím dál častěji prolínají s dětskými hernami a venkovními hřišti.

V Česku jsme se dosud setkávali spíš s nahodilými a nepravidelnými pokusy o zapojení uměleckých intervencí. Největší tradici u nás má již třicetiletý festival Mezi ploty, který v roce 1992 vznikl jako inovativní způsob, jak otevřít dřív tabuizované prostředí psychiatrické léčebny a překonat bariéry, které dělí duševně nemocné od světa takzvaně zdravých. Vedle něho je výrazným počinem aktivita sochařských instalací CAPACITAS STATUA POLICLINICA, kterou roku 2018 odstartoval monumentální objekt Basic Atomic Krištofa Kintery z výstavy Nervous Trees v Rudolfinu, vytvořený z tisíců barevných vánočních kouliček, expandujících do prostoru. Na základě iniciace a výrazné podpory přednosty III. chirurgické kliniky 1. lékařské fakulty, hrudního chirurga Roberta Lischkeho a ve spolupráci s vedením nemocnice, ředitelem Miloslavem Ludvíkem se pod kurátorským vedením Denisy Václavové s Krištofem Kinterou každé tři měsíce obmění instalace, která vyprázdněné prostředí jedné z veřejných podest Fakultní nemocnice v Motole oživí neobvyklým způsobem. V největší nemocnici v Čechách, která ročně vyšetří víc než milion příchozích a hospitalizuje na 80 tisíc pacientů, se denně vyskytne přibližně 10 tisíc lidí, kteří se stávají návštěvníky mimo jiné nevědomky i nejnavštěvovanější galerie v Čechách. Vystřídali se tu autoři jako Pavla Sceranková, Tomáš Džadoň, Milena Dopitová, Martin Skalický, Anna Hulačová, Dušan Záhoranský, Matej Al-Ali a aktuálně tu svůj objekt Transmitter zavěsil Jakub Nepraš. Ten se dlouhodobě věnuje pozorování přírodních principů, vývoje organismů, superorganismů i lidstva jako celku a zároveň pracuje se současnými technologiemi, které ve svých videosochách propojuje v kontrastu s přírodními materiály. Mezi jeho hlavní témata patří odcizování člověka od přírody i od sebe samého a vytváření mikrosvětů lidského hemžení. Pohlíží na něj z vesmírné perspektivy s varovným imperativem, ale i s vlídným humorem a poetikou.

Satelit z pravěku

Neprašův létající Transmitter působí trochu jako satelit z pravěkých časů. Jeho hlavní konstrukci tvoří naplavené kusy dřeva z období umělcova pobytu v Portugalsku a plexisklové projekční plochy, na které ze skrytých míst promítá několik projektorů příběhy spojené s vodou a její pamětí. Je dokázáno, že voda ve svých molekulách zaznamenává rozdílný původ a svou cestu. Tento jev, zkoumaný po víc než dvacet let japonským přírodovědcem Masaruem Emotem, prokázal rozdílnost zmrzlých šestihranných krystalů u vod přírodních a naopak nevzhledných, až nekrystalických forem vody kohoutkové a oslovil Jakuba Nepraše natolik, že do mořského přílivu vpisoval nekonečné vzkazy a hesla, a měnil tak vodní paměť. Sám popisuje, že příboj v obvodu satelitu maže podle svého řádu nekompromisně vše, co se my snažíme stabilně vybudovat a uchovat aspoň v podobě textu, myšlenky, paměti nebo pevného významu. Smysl nekompromisního mazání je ale stejně tak důležitý, jako je přirozené zapomínání a vytrácení záznamů z naší paměti.

Videosocha Transmitter, doprovázená zvukovou stopou mořského šumění vln, procestovala výstavy a festivaly například v Portugalsku, Slovinsku, Švédsku, Německu a Nizozemsku a nyní bude do začátku roku 2023 svítit kolemjdoucím v motolské nemocnici na cestu a odvádět pozornost od původních důvodů návštěvy.

Hrudní chirurg Robert Lischke popisuje své zahraniční zkušenosti i reakce na umělecké instalace ve Fakultní nemocnici v Motole slovy: „Stále víc nemocnic ve vyspělých zemích tomuto aspektu věnuje významnou pozornost. Já osobně jsem umění nejintenzivněji vnímal ve Všeobecné nemocnici ve Vídni a v Rabin Medical Hospital v Tel Avivu, kde v nemocniční galerii potkáte třídy dětí ze základních škol. Nemoc je přirozenou součástí života a přirozené negativní emoce a pocit izolace by měly být pokud možno minimalizovány. Naše první instalace měla velký úspěch, další byly a jsou vnímány a hodnoceny různě a pestřeji, ale do nemocnice tak dorazila nová témata k zajímavým diskusím a i to je samozřejmě úkolem umění. Pro mě to vše znamená velmi mnoho. Jsem přesvědčen, že takové projekty a přesahy mají pro život nemocnice hluboký smysl.“

Umění a silný prožitek z něj pomáhá posílit schopnost pacientů bojovat se svým zdravotním stavem, napomáhá jim věřit v návrat do reality zdravých, jindy umožňuje útěk do fantazijních světů bez hranic. Umění dokáže vytrhnout z běžného a očekávatelného rytmu, momentálních strastí a hlavně poskytuje naději. A o ni tu v mnoha případech jde především.