Jsme uprostřed sezony divných filmů. Kina jsou sice již otevřená, není v nich ale moc co hrát, část pozdržených velkých premiér si studia „suší“ na pozdější dobu, během uzavírek se toho navíc moc nenatočilo, některé filmy, které se do zdejších kin teď dostaly, mohli diváci vidět už dřív, pokud o to hodně stáli. Nejde jen o pandemií způsobenou krizi, filmová distribuce prochází výraznou změnou modelu, stále větší část kinematografické produkce kinosály míjí úplně a směřuje rovnou na streamovací služby. Ty zase mají svoje potřeby, za rok několik málo prestižních projektů, jinak se ale často spokojují s (pod)průměrem, tvorbou pro diváka, který potřebuje nějak zaplácnout volný večer nebo třeba přesun vlakem.

Vzniká tak nemálo převelice prostředních žánrovek, v nichž se omílají dávno vyzkoušená klišé, případně působí jako naplnění konceptu, který vznikl na hodně neinspirativní poradě. V kontextu téhle tvorby nový film Stevena Soderbergha Žádné náhlé pohyby (No Sudden Move), který se po festivalovém uvedení dá vidět na HBO Max, docela vyniká. Součet jeho jednotlivých předností ale přesahuje váhu celku.

Soderbergh už víckrát oznámil, že s filmem končí, ale nějak mu to pořád nejde. Už teď má za sebou výraznou kariéru, v níž se mu daří kombinovat filmy se širokým diváckým ohlasem a experimentálněji (především ve formální a technologické rovině) laděné snímky, mimo jiné patří k průkopníkům práce s digitálním obrazem. V té první poloze je třeba úspěšná série Dannyho parťáci nebo biografický film Erin Brockovich, v té druhé jeho prvotina Sex, lži a video, s níž vyhrál v roce 1989 v Cannes, nebo další životopis, Che, v čase pandemie se nemálo diváků vrátilo k jeho dokumentárně stylizovanému snímku Nákaza s Kate Winsletovou a Judem Lawem.

No Sudden Move je film v něčem blízký Dannyho parťákům – je to historka o kriminálnících plná zvratů. Není ale příliš odlehčená vtipem, je podána spíš s jakousi nezúčastněnou distancí, pár postav je vrženo do značně zapeklité šlamastyky a divák může nezúčastněně sledovat, jak si poradí, kdo přežije a kdo ne. K velké účasti ale film publikum nepřivede, není na to ani moc času, prioritou je pro Soderbergha udržet tempo snímku, správně načasovávat nejrůznější odhalení a ozřejmit komplikovaný mechanismus děje, v němž každá postava hraje na sebe a podraz střídá podraz. Nic jiného těm lidem snad ani nezbývá.

No Sudden Move má hodně z noir filmu – hrdinové nejsou žádní „klaďáci“, odehrává se v padesátých letech; Soderbergh, který byl i kameramanem filmu, často snímá dobové exteriéry „rybím okem“, snad aby zdůraznil tíseň postav, klaustrofobičnost jejich světa. Tím světem je Detroit, centrum amerického automobilového průmyslu, které právě prochází „gentrifikací“, černošské čtvrti jsou srovnávány se zemí v rámci „rozvoje“. Curt (Don Cheadle), drobný černošský kriminálník, kterému z mnoha důvodů hoří koudel, dostane nabídku na jednoduchou a dobře placenou práci – pohlídat s dalšími kumpány rodinu nějakého ouřady, aby nezlobil, když bude plnit úkol pro nějakého tajemného zadavatele. Rychlá jednorázová fuška, snadné peníze. Pochopitelně se všechno vyvine úplně jinak, gangsteři, ouřadové i jejich rodiny musejí pod tlakem improvizovat a rozehrávat složité plány, v nichž kromě peněz jde taky o život. Film dobře vypadá, hudba Davida Holmese je stylová, je dobře obsazený i v menších rolích. Je v něm pár pěkných scén – třeba ta, v níž se David Harbour coby řečený ouřada zoufale snaží cosi vysvětlit své milence a kolegyni. Ten dobře „vytuněný“ mechanismus nakonec ale působí především mechanicky, tíha děje Soderberghův snímek zalehne. Jeho vyvrcholení navíc není zrovna strhující ani překvapivé. Jako kdyby se někdo pokusil aplikovat na společenskou analýzu známou poučku fotbalisty Garyho Linekera: „Fotbal je jednoduchá hra, v níž se dvaadvacet lidí honí devadesát minut za míčem a nakonec vyhrajou Němci.“

No Sudden Move (USA, 2021), režie: Steven Soderbergh, hrají: Don Cheadle, Benicio del Toro, Ray Liotta a další.