Cesta do Bukurešti byla vlastně prodloužením únorové exkurze na Valašsko, o níž jsem psal v dílech o Rožnově a Valašském Meziříčí. Jádrem Rumunska je také přece Valašsko, stará Valachia, země Valachů, tedy románských obyvatel Balkánu, romanizovaných Dáků, k nimž se v průběhu složitých a nepřehledných dějin přidaly další elementy, ze kterých se pak poskládal rumunský národ.

Ten se mi na pohled jevil v bukurešťských ulicích také značně rozmanitý a smíšený, ale v jádru sympatický. Převládaly mezi ním spíš typy tmavší, ale ne zas tak jako třeba dole v Itálii nebo v Bulharsku či v Řecku, ba řekl bych, že se v rumunském genofondu výrazně uplatnil bledší a jaksi oválnější element, nejspíš slovanský, i když zajisté většinově se vyskytovalo občanstvo brvnaté, ostronosé a hnědooké, a to často i výrazně, zvlášť na mužích rustikálního a pasteveckého typu. Na ženských protějšcích bylo proto možné pozorovat trochu větší nos, huňatější obočí a širší lícní kosti, ale ty jsou u nás, hlavně na Moravě, taky. Občas se vyskytly krasavice mediteránní inspirace: velké tmavé brýle, vysoké podpatky, dračí výraz. Starší muži často vypadali jako Ludvík Vaculík, což vlastně sedí. Kdybych nevěděl v bukurešťském metru, kde jsem, asi bych si řekl, že do Prahy přijeli hromadně východní Moraváci nebo Slováci z Košic.

Valašsko je ovšem jen jedna část současného Rumunska, ta jižní, na sever od Dunaje a na jih od Karpat, v jejichž oblouku leží Sedmihradsko, které dostalo Rumunsko až po první světové válce, aby se uškodilo Maďarům. Té části Valašska, kde leží Bukurešť, se říká také, a korektněji, Muntenie a spolu s Oltenií na východě tvoří dohromady Țara Românească, tedy Zemi rumunskou ve smyslu „původní země Rumunů“. K ní ovšem ještě patří také Moldavsko čili Besarábie, jejíž větší část jim sebrali Rusové. Novodobé Rumunsko vzniklo v 60. letech 19. století, když se spojilo Velké Valašsko s Moldavským knížectvím, takže pak vypadalo jako ležící písmeno L, tedy ještě bez Transylvánie, kterou jim přidělil Trianon. Od roku 1866 do roku 1947 bylo Rumunsko královstvím, ve kterém vládli Hohenzollernové z Pruska: král Carol I. rumunský (jmenoval se Karl Eitel Friedrich Zephyrinus Ludwig von Hohenzollern-Sigmaringen) nejdřív vůbec nic o zemi, kde měl panovat, nevěděl, pak to napravil a vládl ke spokojenosti lidu čtyřicet let: ta jsou považována za zlaté časy, neboť z Rumunska se začala klubat téměř evropská země a o Bukurešti se v bedekrech psalo jako o Paříži Balkánu, což zároveň znělo trochu ironicky: ale něco na tom je a jistý pařížský nádech z toho města je na těch rušných, zajímavě očouzených a omšelých bulvárech znát ještě dnes. Poslední rumunský král Michal I., který zemřel před pěti lety, byl velmi sympatický člověk a já Rumunům celou dobu po roce 1989 – to mu bylo teprve šedesát – držel palce, aby měli dost rozumu a vrátili si ho na trůn. Bohužel to neudělali. Pochopitelně že nejslavnějším rumunským panovníkem byl kníže Dracula čili Vlad Țepeș, tedy Napichovač, ale k tomu mají Rumuni dost jiný vztah než zbytek světa, protože na rozdíl od něj o něm něco vědí. Nebo by měli.

Minule jsem psal o odkazu, který v Bukurešti zanechala radostně ničitelská éra Nicolae Ceaușesca. Ale Bukurešť si s ním poradila, tedy v rámci možností. Mě samozřejmě nejvíc zajímala Bukurešť stará, vetchá, neglobalizovaná a turismem nezničená, nebo aspoň ve snesitelné míře – každý člověk je někde turista. Klenotem a jaksi duší každého města jsou kostely, rumunsky se jim říká biserică, v čemž je asi slyšet řecká basilika. Rumuni jsou románští pravoslavní, jejich ortodoxní církev je po ruské nejpočetnější na světě, je jich tedy víc než Řeků, jejich patriarcha se jmenuje Daniel a možná jsem ho viděl, když jsem se šel podívat do katedrály na patriarchálním vršku (Dealul Mitropoliei), což je rozkošné místo s bělostným kostelíkem, katedrálou z poloviny 17. století, a malým paláckem (Palatul Patriarhiei), sídlem onoho patriarchy. Je to jedna z mála bukurešťských vyvýšenin, ovšem nepatrných, ale přece jen poskytujících jistou možnost výhledu: především na obrovský Palác lidu, o kterém jsem psal minule. A také na rozestavěnou Katedrálu spásy rumunského lidu, jak se jmenuje monstrum, které vyrůstá kousek od starého Ceaușescova monstra, jako by to jedno nestačilo. Samozřejmě těžko Rumunům do takových věcí mluvit, ale nějaký sklon k přepjatosti tam nejspíš bude: ta už teď dost ošklivá stavba má být po dokončení největším ortodoxním chrámem na světě, ani v Rusku takovou haluznu prý nemají, to už je co říct.

Ten starý, původní patriarší chrám je přitom milý právě tím lidským, skoro domáckým rozměrem. Vstupuje se do něj pěknou verandou s freskami posledního soudu, zevnitř je celý potažený zlatem a stříbrem, jak to u orientálců bývá. Naplněn je vůní kadidel a zpěvy, které se mi okamžitě zalíbily, protože zněly už trochu exoticky, přitom chvílemi tam byl slyšet i jakoby moravský nápěv, taková ta fašaňková melodika, která se na Moravu dostala z Balkánu, kam to přinesli Turci, což byla jedna z mála věcí, které bych jim nevyčítal. Věřící, od pohledu sympatický lid prostého typu, přicházeli do chrámu a zase odcházeli, líbali ikony, klaněli se, křižovali po celém těle, ba i země se dotýkali, někteří si na ni lehali a choulili se do embryonální polohy, jako by se tu měli během modlitby, v lůně těch vůní a zpěvu, znovu narodit. Před nádherným ikonostasem stáli vousatí kněží, tedy popové, mávali kadidelnicemi, kývali sebou a stále zpívali a zpívali, přičemž bas držel starší robustní vousáč, který v ruce třímal cosi, co vypadalo jako malý věšák na klobouky, ale bude to asi něco jiného, nějaký liturgický předmět. A to byl myslím ten patriarcha, a když ne, tak to vůbec nevadí. Výhoda, tedy jak se to vezme, ortodoxní liturgie je, že probíhá skoro neustále a že se v ní nelze moc vyznat – mluvím za sebe. Katolická mše je divadelní kus s pevným scénářem, kdy přesně víte, co bude následovat, ortodoxní liturgie, to je tajemné představení mágů, kteří chodí sem a tam, zalézají za ikonostas, pak z něj zase vycházejí, nikoho si nevšímají, stále jen provádějí jakési prastaré pohádkové úkony, jako když tři králové přišli do Betléma se poklonit. Když mám příležitost, vždy na to užasle hledím, se směsí fascinace i úlevy, že my přece jenom patříme jinam.

Staré bukurešťské kostely (biseriky), které přežily Ceaușescovu demolici, jsou obecně roztomilé stavby spíš menších rozměrů, podobají se řeckým ortodoxním kostelíkům, které člověk vidí třeba ve starých čtvrtích Athén. Tedy žádné baňaté ruské dorty se zmrzlinou, i když i ty se najdou: jeden ruský pravoslavný kostel je hned vedle Českého centra na ulici Iona Ghicy na Starém Městě, kam jsem, jak jsem si teď vzpomněl, přišel před těmi pětatřiceti lety prosit o pomoc, když jsme zůstali v Bukurešti úplně na mizině, ale jak to dopadlo, napíšu snad příště.

Tady zakončím tím, že ve staré zbylé Bukurešti jsou také parky a nejhezčí je, myslím, park Parcul Cișmigiu, což je také park nejstarší a jeho jméno vychází z tureckého slova Ceșme, což znamená fontána nebo studna: Turci v jakési podobě ovládali Valachii a Bukurešť, které říkají Bükreş, několik století, což se projevilo různými způsoby, folklorně-církevní melodika a starost o vodní hospodářství jsou dva kladné příklady. Park, do kterého jsem se po ty bukurešťské dny aspoň na chvíli vždy vracel, bych nazval bukurešťským Central Parkem, protože podobně jako ten na Manhattanu je obklopen ze všech stran starými honosnými domy, a hlavně je pitoreskně členitý a rozmanitý a jsou v něm jezírka, která překlenují kamenné můstky jako v New Yorku. Jsou tam altánky s kavárnami a klikaté cestičky se zákoutími, kde posedává obyvatelstvo, jež se zrovna těšilo z prvních jarních paprsků, takže se chovali jako jiní civilizovaní Evropané. Cítil jsem se mezi nimi dobře a doufám, že oni se mnou snad také.

 https://www.jiripenas.cz/fotoblog/