O Maďarech se říká, že jsou nejopuštěnějším národem Evropy. A mnozí Maďaři se prý tak i cítí. Je to národ, který přišel do Evropy relativně pozdě, když už tam ostatní byli jakž takž usazeni a dosud mají pocit, že se s nimi až tak nepočítalo. Z uralské pravlasti je přivedl mystický turul, kuriózní kříženec orla s husou, což je ten pták, který je na mnoha maďarských pomnících vyznačujících se nevídanou epičností. Tento divoký lid došel do Karpatské kotliny, odkud by se možná chtěl vydat dál, kdyby ho nezastavil Jindřich Ptáčník na Lechu, tak se rozumně stáhnul, přijali křesťanství, asimilovali mírněji založené původní obyvatelstvo, například Slováky, a stal se součástí Evropy.

V ní hráli roli věčných potížistů, rebelů a revolucionářů, a také ohnivých tanečníků, znalců koní, žen a teskného popíjení pálinky. Bouřili se a povstávali aspoň jednou za dvacet let, ať už bylo proti komu, nebo jim to jen nedala ohnivá povaha. Byli obávaní, ale zároveň také někdy obdivovaní. Nikdo jim nerozuměl, a kromě dalekých Finů, kteří o tom ani nevěděli, neměli žádné příbuzné.

Když tak si nejlépe rozuměli s Poláky, kteří mají podobný sklon k fatalismu a hrdosti, z čehož plyne přesvědčení, že dějinami je se třeba prosekat šavlí. Jejich pověstnou vlastností byla bojovnost, spojená s hlubokým prožitkem velmi častých porážek, které však stály zato.

Díky své zeměpisné poloze byli na ráně expanzivním tlakům ještě divočejších a agresivnějších pronárodů, kterým čelili většinou bez naděje, že to někdo ocení. Tuto křivdu se naučili snášet jako osud, kterým jim byl přiřčen jaksi shůry, od jejich maďarského Boha s povislými kníry umazanými od perkeltu. Ten je naučil, že stejně budou muset udělat to, co se nikomu jinému nebude chtít. Maďar je tu prostě od toho, aby to vydržel: bude přitom vypadat jako Orbán v Evropském parlamentu, ale to už je holt maďarský úděl. Maďaři vždycky věděli, že se nemůžou spolehnout na nikdo jiného než na sebe, neboť, jak již bylo řečeno, Maďarovi stejně nikdo neporozumí. To, co by jiné národy, třeba Čechy, zlomilo a donutilo hledat nějaké pragmatické finty a výmluvy, Maďary spíše vždy utvrdilo, že jednali správně. 

Tomuto dějinnému neporozumění byli vystaveni tak často, že se už tomu ani nediví. Berou to jako osud, který musí snášet. Jediným, zato silným projevem tohoto údělu, je hluboká nostalgie, která podle některých autorů, tvoří základ maďarské identity. Tato nostalgie má podobu nevyléčitelného zármutku, který se pod tlakem nepřízně neporozumění přetavuje ve vzdor a v maďarskou hrdost. Ta může mít fatální následky pro toho, kdo jí nedbá. Dostat se do konfliktu s poníženým a uraženým Maďarem je jedna z nejméně rozumných věcí, které by se měl každý člověk s pudem sebezáchovy vyvarovat. Vypadá to, že ten pud Evropa rychle ztrácí. Snad ho budou mít dost aspoň ti Maďaři. Pro sebe i pro ostatní.