Ten, kdo jednou přišel na chuť literární a ovšem i výtvarné osobitosti Josefa Váchala (1884–1969), to má dobré. Dílo, zveřejňované teď už bez ponižujících kompromisů (ještě v roce 1985 „musel“ být v Odeonu Váchalův Havran editorsky „zapudrován“: místo původního verše „a pod nosem ti po sovětsku zvířit mrd?“ jsme četli „a pod nosem ti po světsku zvířit mrd?“; málokdo tehdy zásah poznal, protože Váchalova parodie vyšla pouze roku 1937, navíc jako soukromý tisk), stále ještě nebylo zpřístupněno v úplnosti, a že je těch knih už pěkná hromádka. Konaly se velké výstavy, Litomyšl se pyšní jedinečným Portmoneem, Váchalovi se dostalo i samostatné expozice v novém Muzeu literatury v Praze-Bubenči. Jen literární vědci v Ústavu pro českou literaturu Váchala ignorují. V Lexikonu české literatury 4/II (2008) má sice solidní sedmistránkové heslo, zato v Dějinách české literatury IV / Literatuře od konce 19. století do roku 1945 (1995) o něm není na 714 stranách ani slovo (!), nepochopitelně je pominut i v právě vydaných Dějinách české literatury v PROTEKTORÁTU Čechy a Morava (akademici to píší takto šalamounsky, jejich ortografickou bezradnost by možná ukončil pohled na poštovní známky z té doby), ani slovo o Váchalovi ve svazku o 735 stranách nikdo z třiatřicetičlenného autorského kolektivu neutrousil. Odborným recenzentům tam nescházel. Možná si ho teprve objeví.

Po vydání rozsáhlého souboru vzájemné korespondence Josefa Váchala a výtvarníka Josefa Hodka z let 1912–1969, vzorně připraveného editorkou Hanou Klínkovou (Až do hrobu tmavýho, 483 korespondenčních jednotek, 862 str., 2016), se zdálo, že tato sloj je vytěžena. Na konci editorčina komentáře však stojí důležitá informace o Váchalových „dopisech-románech“: „Tyto texty (...) do naší edice nezařazujeme právě s ohledem na jejich literární charakter. Výjimku činíme pouze v případě textu Plzeňská Iliáda z roku 1956, který je pro kontext Váchalovy a Hodkovy korespondence důležitý.“ Nemá však „literární charakter“ veškerá Váchalova korespondence? A nejsou snad pro „kontext Váchalovy a Hodkovy korespondence“ důležité všechny listovní zásilky, které oba umělci svěřovali poště s adresou toho druhého?

Mezera je však už zaplněna. Pod názvem Tisíc Gagarínů a jedna řepařka! je tu svazek Váchalových „dosud nepublikovaných prací z let 1949–1963. Soubor čtyř dopisů-románů (...) doplňuje trojice kratších textů“.

Tušil tehdy Váchal, píšící takto soukromě, že jeho texty potěší a pobaví další a další čtenáře, generačně někde na úrovni jeho vnuků a pravnuků (kdyby nějaké měl)? Nejspíš mu to bylo jedno, vždy tvořil jen z vnitřní potřeby, nepodbízel se publiku, snobskému ani žádnému jinému, establishmentem pohrdal. Absolutní umělecká svoboda byla ovšem vykoupena hmotnou nouzí, chudobou. I z ní si ale dovedl dělat legraci. Také v těchto textech je rozverný, zábavný, ironický, jízlivý, blasfemický („dobrotivý Bůh je vlastně arcivrah, v ustavičném zrodu i zániku si libující“), bez zábran ve vyjadřování, posmívající se komunistickému režimu, jeho praxi i marxisticko-leninské teorii, legraci si však dělá třeba i ze svobodných zednářů. Vrací se do minulosti, pobaveně líčí hořkou přítomnost a troufne si i na pohled do budoucnosti, zkusí pohlédnout do roku 2012, kdy buď „svět poplave v plně rozvinutém už komunismu“, anebo „Vlast bude po tom osvobození od osvoboditelů šťastna zas“.

„Pábí“, jak by řekl Hrabal, bez přestání, řetězí představy, spěchá všechno vychrlit, a když popíše připravené listy, přidá další, jako by mu vedla ruku nebesa víc než jeho vůle. Poznamená: „Je stálý vývoj duší, i ve vesmíru.“ Zarazí se (?), udělá hvězdičku a pod čáru doplní: „Vezmi jenom ten tvar Čech. V nedohlednu bývaly obrovským kráterem, podobají se ženskému pohlaví s clitorisem tam, kde je as Kladno, a nebouřili ho snad železáři a havíři? V budoucnu, po tom vypálení, bude ohništěm, kde Ďábel svoje brambory opíkat jednou bude.“

Báječná četba. Váchal opět nezklamal.

Josef Váchal: Tisíc Gagarínů a jedna řepařka / Dopisy-romány Josefu Hodkovi mezi lety 1949 a 1963, sestavil Petr Hájek, nakladatelství Kodudek a Památník národního písemnictví, 403 str.