Česko má za sebou druhou nejsilnější éru prosperity. Do rychlejších obrátek se  dostalo jen v letech 2004 až 2007. Výkon ekonomiky se zvýšil o víc než bilion korun z 4,3 bilionu v roce 2013 na víc než 5,3 bilionu korun. Průměrný plat stoupl z 25 128 korun měsíčně na 33 840 korun. Výdaje státu se za těch šest let, kdy zemi začal fakticky řídit Andrej Babiš (byť v první vládě byl jen ministrem financí a papírově měl být premiérem sociální demokrat Bohuslav Sobotka), zvedly o téměř tři sta miliard korun z 1,211 bilionu na 1,505 bilionu plánovaných na letošní rok.

To jsou obrovské peníze, které mohla země využít k „druhé transformaci“, vyšvihnout se na výrazně vyšší civilizační úroveň a přiblížit se bohatším a vyspělejším zemím. „Samozřejmě výdaje jsou podstatně vyšší, protože my jsme skutečně výdaje do lidí napumpovali,“ prohlásil Andrej Babiš před poslanci, když ho grilovali kvůli auditu Evropské komise, který upozorňuje na jeho pokračující střet zájmů a naznačuje podezření na další dotační podvody ve výrazně větším rozsahu než ten, za nějž ho i s jeho rodinou a spolupracovníky navrhuje policie obžalovat v případě Čapí hnízdo.

Babišova věta o pumpování velmi trefně vystihuje, jakým stylem stát hospodařil po celou tu dobu, kdy nastoupil v roce 2013 do vlády. Těch tři sta miliard, které měl Andrej Babiš navíc, se prostě jen pumpovalo a přerozdělovalo. Zvyšovaly se platy. Ale plošně, všem stejně. A hlavně masivně přibýval počet státních zaměstnanců.

Parkinsoni zdražují byty

Útraty za jejich platy se zvedly skoro o devadesát miliard korun. Ze 172 na 261 miliard. Není to tím, že by si lidé, kteří pracují pro stát, tolik polepšili. Především jich stát zaměstnává o tisíce víc než ve chvíli, kdy se Andrej Babiš ujímal moci. Když startovala v roce 2014 první vláda, v níž byl ministrem financí, bylo v Česku 416 tisíc státních zaměstnanců. Loni už 453 tisíc. To je růst zhruba o deset procent. Letošní rozpočet už počítá se 470 tisíci zaměstnanci. Řady lidí, které živí stát, se za Babišova vládnutí rozšířily o 54 tisíc. V časech technologické revoluce, kdy spousta věcí může fungovat elektronicky, je to bizarní trend.

Ti lidé ve službách státu si pak přesně v duchu Parkinsonových zákonů snaží obhájit svá místa a vytvářejí čím dál tužší regulaci, která brání vzestupu Česka na vyšší civilizační laťku a přímo poškozuje životní úroveň. Jednou z největších společenských hrozeb Česka jsou v této chvíli prudce rostoucí ceny bydlení, především v Praze a Brně. Pro široké vrstvy společnosti se spolu s přísnější regulací cen hypoték stává bydlení nedostupným. Ve velmi prekérní situaci jsou především mladí lidé na začátku kariéry.

Po šesti letech vlády Andreje Babiše je v Česku pořízení průměrného bytu (o rozloze 70 metrů čtverečních) nejméně dostupné z celé Evropy. Aktuální vydání studie Property Index společnosti Deloitte ukazuje, že na takový byt je tady potřeba 11,3 průměrného ročního platu. Jsme jedinou zemí s dvojciferným skóre. A to jsou údaje za celou zemi včetně malých měst a vesnic, kde ceny nemovitostí příliš nerostou. V Praze nebo v Brně budou ta čísla výrazně vyšší. Pro srovnání. Dvojkou za Českem je Velká Británie, pověstná vysokými cenami nemovitostí. Na pořízení bytu je tam potřeba 9,8 průměrného ročního platu. Následuje Francie s osmi lety, po něž je potřeba pracovat na byt. Pak Polsko (7,5), Maďarsko (7,1) a Itálie (5,6). Nizozemci pracují na byt 5,6 roku, stejně tak Rakušané, s nimiž se rádi srovnáváme. Němcům na to stačí pět ročních platů. A to je i v Berlíně růst cen nemovitostí velkým tématem, který společnost radikalizuje k úvahám o nuceném zestátňování bytů soukromých vlastníků.

Když se Andrej Babiš v roce 2013 ujímal moci, stačilo na pořízení průměrného bytu v Česku 7,3 ročního platu. Patřili jsme spolu s Italy, Maďary a Poláky k zemím s průměrně dostupným bydlením. Rakušané, Němci, Španělé nebo Nizozemci na tom už tehdy byli výrazně lépe. Na koupi průměrného bytu tam bylo potřeba mezi 3,6 a 5,6 násobku průměrného ročního platu. Za námi ale tehdy byli Francouzi a Britové. Od té doby jsme je v nedostupnosti bydlení s přehledem předehnali.

Ze studie Deloitte, která se opakuje rok co rok, je jasně vidět důvod, proč u nás ceny raketově rostou. Bytů je tady v přepočtu na obyvatele méně než v jiných zemích a mnohem méně se jich staví. Za to jsou jednoznačně zodpovědní politici a byrokraté. Stavební regulace je stále tužší. Velmi dobře to zachycuje studie Světové banky Doing Business, která mapuje tuhost byrokracie a kvalitu prostředí pro podnikání. V roce 2013, když Andrej Babiš přicházel k moci, jsme v náročnosti získat stavební povolení byli na 74. příčce z téměř dvou stovek srovnávaných zemí. Stavět se tehdy po celém byrokratickém kolečku dalo v průměru za 120 dní. Nic moc. Byli jsme těžce pod průměrem všech civilizovaných zemí Evropy. Bylo k tomu potřeba třiatřicet různých úředních razítek.

Podle aktuálních výsledků za rok 2018 jsme se v náročnosti stavebních povolení propadli na 156. příčku. Přestože je potřeba už „pouhých“ 21 úředních razítek, trvá vydání stavebního povolení 246 dní. Víc než dvakrát tolik co v roce 2013. Není možné, aby se to ve vyšších cenách neodrazilo. Když je něčeho málo, je to vzácné a přirozeně drahé.

Za těch šest let nedokázal Andrej Babiš prosadit nic, co by stavby zjednodušovalo. Teprve teď se dává dohromady nový stavební zákon, který by měl stavební byrokracii osekat. Platit ale nejspíš nezačne do příštích voleb v roce 2021. Právě na příkladu Berlína s jeho zestátňovacími instinkty a brutálními zásahy do vlastnictví vidíme, jak je nedostupné bydlení společensky výbušné.

Vyšší ceny bydlení se samozřejmě zároveň promítají do vyšších sociálních dávek. I proto výrazně stoupají výdaje na ně. Navzdory rekordně nízké nezaměstnanosti a nabídce práce.

Státních zaměstnanců za babišovské éry přibývá i tam, kde by jich díky technologické revoluci a digitalizaci mělo velmi rychle ubývat. Výstižně to ukazuje opět studie Doing Business. Zaměstnanců výrazně přibývalo mimo jiné na finančních úřadech, kde Andrej Babiš zvýšil podnikatelům zátěž byrokratickými nápady, jako je kontrolní hlášení a elektronická evidence tržeb. Nic v daních se nezjednodušovalo. Naopak. V roce 2013 nám v náročnosti placení daní patřilo ve světě 120. místo. Průměrný podnikatel musel za rok státu odvést osm plateb. Vzalo mu to 413 hodin. Navzdory EET a kontrolním hlášením jsme se do roku 2018 posunuli na 45. příčku. Pořád je nutné udělat osm různých plateb a byrokratických úkonů. Jenže průměrnému podnikateli už to sebere 230 hodin. Bezmála o polovinu méně než před šesti lety. Vysvětlení je jediné. Technologie a digitalizace. Dnes už je velmi snadné s finančním úřadem komunikovat výhradně elektronicky, aniž by tam člověk musel chodit. A když to šetří čas na jedné straně, musí to logicky šetřit i čas berních úředníků. Přesto jich tisíce přibyly.

Úpadek životní úrovně penzistů

Kromě platů a počtu státních zaměstnanců rostly sociální dávky a důchody. Ale neudělalo se vůbec nic pro to, aby ty dávky byly víc motivační a důchody víc odrážely to, kolik lidé během své pracovní kariéry vydělávali. Andrej Babiš se pasuje do role lídra seniorů. Jeho ANO je jedinou autenticky důchodcovskou stranou v Evropě. V generaci nad šedesát ho aktuálně volí podle průzkumu TNS Kantar pro Českou televizi 44 procent lidí. Tak silný není v žádné jiné generaci. Jeho závislost na seniorech navíc roste. Třicátníci a čtyřicátníci, kteří ho ještě nedávno podporovali, mu utíkají k ODS a Pirátům. Senioři tvoří podle výzkumu sociologa Daniela Prokopa z agentury Median 42 procent Babišových voličů. Jestli mezi nějakou skupinou není populární, jsou to už lidé nad 85 let, jejichž postoje neformovala komunistická totalita, kterou Babiš symbolizuje, ale válečná léta. Jsou proto mnohem citlivější na autoritářské projevy. Právě tyto ročníky si Andrej Babiš vybral jako seniorskou skupinu, kde má ještě potenciál – a dal jim ke zvýšení důchodu ještě speciální prémii.

I přes opakované každoroční zvyšování důchodu, které je v absolutních částkách vyšší než dřív, jsou na tom penzisté v porovnání s těmi, kdo pracují a vydělávají, stále hůř. Poměr průměrného důchodu k platu je nejnižší za posledních dvacet let. Aktuálně dosahuje průměrná penze 38 procent průměrného platu. Ještě v roce 2013, kdy Andrej Babiš nastupoval k moci, to bylo 42,3 procenta.

Výraznější roli než zásahy státu přitom samozřejmě hraje velmi rychlý růst platů. Pro stát, kde jsou důchodci závislí jen na příjmech z veřejných peněz, je velmi těžké udržovat jim životní úroveň a neprohlubovat jejich zaostávání za lidmi, kteří si vydělávají. Rozhodně ale neplatí představa, že za Andreje Babiše se mají důchodci nejlépe. Mají se naopak nejhůř za dvacet let. Marketingový trik je samozřejmě v tom, že člověk si uvědomuje absolutní částku devíti stovek, které mu Babiš přidal. Nikoli, jak je na tom v porovnání s ostatními. Pokud mu to někdo opět přímo marketingově nenaservíruje. Pak podle řady psychologických výzkumů nerozhoduje absolutní částka, ale to, jak člověk vnímá svoji životní úroveň v porovnání s ostatními. Pro lídra důchodců to nevychází lichotivě. Těžko říct, proč to téma opozice nezvedne.

Žádná druhá transformace se za vlády druhého nejbohatšího občana ČR, pyšného na své manažerské schopnosti a sepisujícího vize o příští prosperitě v knihách typu O čem sním, když náhodou spím nebo v Investičních plánech (které zatím přes tvrdou interpelační snahu Pirátů nikdo neviděl), nekonala. Za šest let pod taktovkou Andreje Babiše nemá Česko lepší školy, které jsou nutnou podmínkou k vzestupu na vyšší civilizační úroveň. Neudělalo se vůbec nic pro to, aby se zlepšily znalosti a schopnosti českých dětí, které v mezinárodních srovnávacích testech Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj PISA stále upadají, a to jak ve schopnostech rozumět textu, tak v počítání a logice či ve všeobecném přehledu. Podmínky pro podnikání se v zemi spíš ztížily a byrokracie utužila. Promrhané roky prosperity.

Vzestup na vyšší civilizační úroveň ale nebyl Babišovým programem. Jako člověk závislý na veřejných penězích (Agrofert už aktuálně na dotacích, pobídkách a zakázkách kasíruje kolem tří miliard ročně) se soustřeďuje na nasměrování penězovodů v přímých platbách k lidem. Aby viděli, že jim poslal pár stovek navíc.