Andrej Babiš není jediný politik, který má potíže se svým synem. I americkému prezidentovi jeho synové zadělali na problémy. U nás i tam strhávají politiku a média do série problémů a zlozvyků, jež už dávno nejsou jen rodinnou záležitostí.

Joe Biden měl dva syny a o tom jednom ne a ne přestat mluvit. Jeho syn Beau měl nakročeno k pěkné kariéře. Vystudoval práva, v Bidenovic domovském státě Delaware byl zvolen nejvyšším státním zástupcem (což je tam volená funkce). Zároveň sloužil rok v Iráku jako vojenský právník (Běží ještě na českých obrazovkách americký seriál JAG? To jsou oni, vojenští právníci.). Beau ale onemocněl rakovinou a v roce 2015, ve věku 46 let, na ni zemřel.

V takových případech veřejnost a média, i ta nepřátelská, uzavírají s politikem nepsanou smlouvu – budou mu prokazovat přiměřený respekt a soustrast, o jeho synovi budou mluvit uctivě, byť by na něm třeba nebylo nic zas tak senzačního, a on za to nebude své tragédie politicky zneužívat. Joe Biden tuto dohodu není schopen dodržovat.

V takových chvílích jsou lidé v pokušení odhodit ohleduplnost a připomenout, že Beau Biden nikdy nebyl nasazen v boji, že zemřel na zhoubný nádor sedm let po své službě v Iráku, a že tudíž jeho památka má pro afghánskou politiku velmi omezenou relevanci.

Biden se možná tolik vrací v myšlenkách k Beauovi proto, že má ještě jednoho syna, Huntera, a ten mu radost nedělá. Hunterova profesionální kariéra se v několika bodech stala předmětem policejního vyšetřování. To, zda někdy porušil zákon, je otázka. To, že veškerá jeho práce a podnikání, ať už šlo o lobbing, investování, nebo místa ve správních orgánech firem, se opíraly o využívání jména svého otce, otázka není, to je zcela evidentní. Od toho se odvíjel impeachment Donalda Trumpa, že prezident chtěl, aby Ukrajinci dodali na Bidena syna a otce něco víc. Hunterův osobní život je lemován kokainem a nemanželskými dětmi. Není divu, že Biden chce stále mluvit o tom druhém synovi.

Naposledy, už po nástupu otce do úřadu, se Hunter dostal do médií dvakrát. Jednak tím, že se z ničeho nic dal na umění a hodlá prodávat své malby. Korupční potenciál je zjevný a mechanismus vymyšlený jeho poradci, že Hunter kupce svých děl nebude znát, vzbudil posměch.

Minulý měsíc se pak objevilo video z roku 2018, na němž Hunter vypráví prostitutce, jak mu jednou ruští dealeři kokainu v Las Vegas ukradli laptop, jehož obsahem by ho mohli vydírat. U jakéhokoliv jiného příbuzného špičkového politika by to byl skandál prvního řádu, zejména dnes v atmosféře „ruské hybridní války“. U Huntera Bidena se už nikdo nenamáhá předstírat šok.

Ale ještě předtím tu byla mimořádně destruktivní epizoda z poloviny loňského října. Tehdy deník New York Post přišel s reportáží o tom, že Hunter měl zprostředkovat setkání svého otce s nějakým ukrajinským podnikatelem. Politická relevance zprávy byla evidentní. Opírala se o dokumenty z jiného laptopu, který Hunter ztratil, když si ho zapomněl vyzvednout z opravy (je známo, že ztratil celkem tři). To, že média zveřejňují takové zprávy – dokumenty, jejichž plný význam se může teprve ukázat –, je normální. I to, že novináři získali dokumenty od politicky motivovaného zdroje (v tomto případě Rudiho Giulianiho), je normální. První zprávy o Clintonově aféře s Monikou Lewinskou přišly taky od politicky zaujatého zdroje. Co bylo nové, to byla reakce amerických sociálních sítí, které začaly zprávu cenzurovat. Facebook omezil její šíření, Twitter přímo její sdílení a taky účet New York Post zablokoval. S důvody, které se jaly vymýšlet až ex post.

Bylo to jako ten moment v hororovém sci-fi, kdy mimozemšťané maskovaní za lidi přestanou předstírat a odloží masky. Sociální sítě využily svou váhu k cenzurování zpráv ve prospěch jedné strany v prezidentské kampani. Dnes je tato epizoda téměř zapomenutá. Laptop drží FBI a nepotvrdila, že by byl hacknutý, což tehdy tvrdila, bez nejmenších důkazů, skupina národněbezpečnostních expertů. Každý, kdo obrací oči v sloup nad tím, jak půlka Ameriky raději věří nesmyslům než tomu, co jim předkládají experti v etablovaných médiích, a diví se nenávisti, jakou někteří američtí konzervativci chovají vůči médiím a sociálním sítím, by si měl tuto kauzu připomínat.

A to všechno kvůli prezidentovu nezvedenému synovi.

Taky u nás jsou média kvůli premiérovu synovi strhávána někam, kde jsme si před pár lety neuměli představit, že budeme.

Když Andrej Babiš ml. vtrhl na zahájení volební kampaně svého otce na Větruši, označil to mediální expert Jan Motal v rozhovoru pro web A2larm za „pseudoudálost“. Tím neměl na mysli, že to bylo nedůležité a média by raději měla psát o dluhové pasti a globálním oteplování. Použil ten výraz tak, jak ho zavedl americký historik Daniel Boorstin – jako událost, která by se bez existence médií nestala. Dobře že ho připomněl – mimo jiné i díky tomu, že Boorstin s ním přišel už v roce 1962, takže náš pocit, že se teprve v posledních letech stáváme obětí „mediokracie“, je šalebný. Dnes ovšem zaplňují „pseudoudálosti“, akce nikoli inscenované, ale zároveň s médii počítající, značnou část mediálního provozu. Lezli by aktivisté na rypadla v hnědouhelných dolech nebo na střechu Úřadu vlády, kdyby se nemohli spolehnout, že je nasnímají kamery? Jezdil by ministr Havlíček bezmála ke každé dopravní nehodě v ČR, kdyby neměl jistotu, že o tom média poreferují? Sotva.

Takže když se Babiš junior se slovy „Vytáhni telefon a toč“ prodírá před svého otce, je to zjevně „pseudoudálost“, jaká by bez existence médií nevznikla. Zároveň ale nesmíme zapomínat, že ona by nevznikla bez jeho otce, premiéra ČR.

To on ze svého syna udělal účastníka kauzy Čapí hnízdo, když potřeboval obejít dotační předpisy, ne média. To on ho poslal léčit ne třeba do Švýcarska, jak by to udělal rodič s jeho finančními možnostmi, notabene když je mladý Babiš švýcarský občan, ale na Krym a do Krivého Rogu, s doprovodem zaměstnance Agrofertu. A Babišův zdravotní stav je předmětem veřejného zájmu vzhledem k tomu, zda může, či nemůže vypovídat v kauze Čapí hnízdo. Stejně tak rozhovor pořízený s ním skrytou kamerou vzhledem k tomu, že ho česká policie prý nemohla najít.

Jenže k tomu, abychom toto vše mohli posoudit, bychom se potřebovali dozvědět ještě víc věcí toho druhu, kterých jsme se už takto dozvěděli víc, než jsme měli. Protože zdravotní stav a rodinné vztahy jsou věci, které by se nejraději neměly probírat veřejně. Zvlášť tehdy ne, když si při tom lidé vyřizují účty. Dělají při tom věci, které by jinak třeba neudělali a které se nemají dělat.

Byl to opět premiér Babiš, dnes žehrající, že je to kampaň, který při své první mediální reakci na rozhovor ze Švýcarska na dálku pohrozil synovi, že může zveřejňovat ponižující detaily z jeho minulosti. To bylo bezpochyby dno celé kauzy. Což neznamená, že by to, co následovalo, bylo o mnoho lepší.

Andrej Babiš mladší se nyní evidentně chce otci mstít a ten veřejný charakter je součástí msty. Zřejmě si myslí, že mstu provede, kdy on bude chtít, a prostředky, jakými bude chtít – ale kde bere tu jistotu? Mstít za… za co? A co kdybychom si takhle nechali zajít chuť se to dozvědět? O premiérově charakteru snad všichni víme už takhle dost. Ale ne, tak to asi nedopadne. To je jasné, když si třeba všimneme, že na fotografiích Babiše mladšího setkávajícího se se svými novými nejlepšími přáteli vidíme hned několik lidí, kteří část své kariéry byli bulvární novináři. Vidíme to jasně, když režisér Vít Klusák na Facebooku vysvětluje, že na akci na Větruši nebylo nic nachystaného, že to byla naprosto spontánní náhoda a že on si ostatně taky vyřizoval účty s otcem pomocí filmu. S takovými přáteli nepotřebujete nepřátele.