Dvacet let po 11. září mnozí uživatelé na sítích vzpomínali, jak se v ten den o útocích dověděli, jak tu zprávu vstřebávali, na co mysleli. Při setkáních s těmi vzpomínkami snadno mohlo dojít k „přetížení mnohostí“, nebo jak to říct. Všechna ta vyprávění, v nichž se toho fakticky moc neudálo, mohla po chvilce začít působit až únavně a monotónně.

Jistě to souvisí i s povahou média, které je uzpůsobené být nosičem „klikacích“ věcí, silných názorů, fotografií, které vzbudí jednoznačnou reakci. Obtížněji se na něm zprostředkovávají zážitky, jejichž povaha je spíš niterná, nejde tolik o to, co se v tu chvíli odehrávalo kolem nás, ale v nás. To opakované vyprávění o témže by na jiném místě, než je sociální síť, možná vytvořilo dojem nějakého společného prožitku, evokace okamžiku, kdy se spousty lidí nějakým způsobem dotkly dějiny. V prostředí facebookových a twitterových feedů se ale z těch pokusů něco říct (nebo naplnit jakousi poptávku po říkání něčeho) stává jenom součást proudu fragmentarizované nudy.

V debatách na internetu se teď často používá anglické slovo „cringe“, většinou ve významu „zkroutit se nechutí přecházející v nevolnost při pohledu na to, jak se někdo jiný ztrapňuje“. Nebo tak něco. Jako velice silný cringe zafungovala předvolební společná prezentace Jany Maláčové a Matěje Stropnického coby „husté dvojky“. Jsou to smutné chvíle, když se nějaká politická strana pokouší oslovit mladé voliče jejich jazykem. Nemusí to ani souviset s věkem tvůrců kampaní (počítám, že to nejsou žádní starci) ani se stářím prezentovaných politiků. Jako kdyby existovala nějaká nepsaná shoda na tom, že nejspolehlivější způsob, jak proniknout k srdci mladého člověka, je dostat se do co největší křeče. Takové pokusy většinou podnikají strany, jejichž situace se blíží hranici naprostého zoufalství, ta skutečnost vytváří podtext jejích předvolebních sdělení, pokusy nasadit v kampani sebevědomý úsměv, vyjadřovat se s mladistvou lehkostí a přidrzlostí mohou stěží vyznít přesvědčivě, když ta slova vycházejí z úst politické entity na pokraji zániku, která se z posledních sil snaží aspoň trochu popřít realitu. Nějaká forma zážitku blízkosti smrti v životě nikoli jednotlivce, ale instituce. Místo aby před sebou viděla ke světlu směřující tunel, začne partaj oslovovat mladé. Něco podobného se před lety přihodilo i nebožce Unii svobody, která v posledním tažení začala sršet nápady, co všechno by se mělo legalizovat. Taky to byl tenkrát slušný cringe.

Držákem facebookových diskusí je averze očkovaných k neočkovaným a vice versa. Zaujetí některých věrozvěstů odporu proti všeobecnému „vymývání mozků“ (občas mě napadne, že některým mozkům by trocha té hygieny neuškodila) nabývá až evangelizační intenzity. Z facebookové debaty odpůrců roušek: „Tak mně takhle ujely nervy v Penny. Hulákala jsem tam na pokladní, která mně řekla, ať si nasadím roušku, pochopitelně jsem to odmítla a seřvala jsem tam všechny, kdo měli nasazenou roušku na obličeji, že jsou ovce a že už toho mám dost, ať už se proberou. Už mám z těch hloupých lidí nervy na pochodu.“ „To se mi stalo v Lidlu.… a ještě jsem řvala, jestli mě teda obslouží...“ „V Lidlu se mně to ještě nikdy nestalo, ale v drogerii Teta mě otravovala neúspěšně prodavačka delší dobu a dávala kázání.“ Následovaly další výklady na téma jak jsem si v tom kterém obchodním řetězci zařval. Pozoruhodné je, že nikoho z účastníků téhle výměny zkušeností nenapadlo položit si otázku, jak asi ty výstupy mohli vnímat třeba lidé, kteří stáli ve frontě za nimi, jestli se jim podařilo vyřvat dalšího příznivce pro jejich svatou věc. Vlastně to moc pozoruhodné není, ten, řekněme, performativní aspekt lidského konání převládá, na sítích rozhodně a v reálu pomalu taky. Nakonec je vždy důležitější, jestli někdo něčím – třeba pořváváním v Lidlu – navodil dobrý pocit, případně jestli tou performancí utvrdil svou příslušnost k nějaké skupině. Člověku v důsledku toho může vytanout vskutku hrozivá možnost, že nakonec dostaneme, co si zasloužíme.