Časopis Der Spiegel si všiml, že v polovině loňského prosince americký National Security Archive zveřejnil komentovanou sbírku částečně nově odtajněných dokumentů o jednáních západních státníků s Michailem Gorbačovem v letech 1990–1991. Prezentuje ji titulkem „Rozšíření NATO – co slyšel Gorbačov“ a podtitulkem „Odtajněné dokumenty ukazují bezpečnostní záruky proti rozšíření NATO sovětským lídrům od Bakera, Bushe, Genschera, Kohla, Gatese, Mitterranda, Thatcherové, Hurda, Majora a Wörnera“.

Už tato formulace je trochu podivná tím, že sugeruje představu, že by bezpečnostní záruky mohly být tajné. Tajně se snad dají uzavírat pakty jako Molotov–Ribbentrop, ale těžko poskytovat záruky. Přitom ani veřejně podepsané Budapešťské memorandum z roku 1994, jež má bezpečnostní záruky přímo v názvu, nezabránilo ruské agresi vůči Ukrajině. Jak mohl dostat záruky Gorbačov?

Žádné nedostal, přestože se toto tvrzení léta čas od času vyskytuje na Západě a v Rusku se stalo přímo součástí zahraničněpolitické doktríny. Zjevně taky formuje myšlení ruského prezidenta Putina.

Ani zveřejněný výbor dokumentů na tomto závěru na první pohled nic nemění. Spolu s článkem Spiegelu zato ukazuje tendenci, kterou mají někteří západní badatelé a komentátoři (a která se ruskému pohledu hodí): pokud možno ignorovat jakoukoli samostatnou roli zemí, které do NATO vstupovaly. „Ačkoli západní politici na přelomu let 1990–91 ujišťovali Sovětský svaz vedený Michailem Gorbačovem, že se Severoatlantická aliance nerozšíří do střední a východní Evropy, američtí konzervativci tou dobou pracovali v zákulisí na pravém opaku,“ charakterizují Novinky tón Spiegelu.

Jak se toto schéma „zrady“ konstruuje? Zjednodušeně řečeno tím, že se dokumenty interpretují tendenčně a anachronicky, zneužitím podrobné znalosti tehdejší situace.

Dosud byly úhelným kamenem této teze, že tehdejší americký ministr zahraničí Baker řekl 9. února 1990 Gorbačovovi, že nedojde k „rozšíření jurisdikce či vojenské přítomnosti NATO ani o píď na východ“. Poprvé se formulace o jurisdikci NATO objevila v projevu německého ministra zahraničí Genschera v lednu 1990. Tuto formulaci nekonzultoval s kancléřem Kohlem a v průběhu jara si Američané s Němci ujasnili, že je nepraktická, ale místo ní začali používat ve svých projevech „zvláštní vojenský status území bývalé NDR“.

Co je ale nejpodstatnější, tím, o čem se tehdy mluvilo, bylo výhradně Německo a jeho budoucí postavení v NATO. Připomeňme, že tehdy ještě existovalo SRN a NDR. Východní Německo zavedlo západoněmeckou marku v červenci, sjednocení schválil východoněmecký parlament v srpnu 1990 s účinností od 3. října. Před březnovými volbami nebylo vůbec nikomu jasné, že sjednocení půjde tak rychle. Ještě 26. ledna 1990 Gorbačov na schůzi politbyra vyjádřil názor, že „proces německého sjednocení se povleče nejméně několik let“ a „Rusko ho bude moci ovlivňovat ve svůj prospěch díky přítomnosti svých jednotek“. „Hlavní věc je teď ten proces protahovat bez ohledu na to, co bude jeho konečným výsledkem,“ řekl a pokračoval, že k tomu bude Rusko využívat rozdílných názorů a obav, jaké má z německého sjednocení třeba Británie a Francie. Hlavní diplomatickou pákou samozřejmě bylo, že ke sjednocení Německa byl nutný ruský souhlas jakožto vítězné mocnosti z druhé světové války.

Sovětský svaz měl ve východním Německu, ale třeba i u nás, vojáky. Existovala Varšavská smlouva (byla rozpuštěna až v červenci 1991). O rozšiřování nebo nerozšiřování NATO se v roce 1990 nemluvilo z toho důvodu, že nikoho na Západě ani na Východě ani nenapadlo. Mluvilo se o tom, jestli se vůbec Německo sjednotí, a když ano, jestli bude členem NATO, částečným členem, anebo jestli SSSR dosáhne svého desítky let trvajícího cíle, a sjednocené Německo bude neutrální.

V květnu 1990 přivezl Baker na jednání do Moskvy balíček devíti „ujištění“ pro Rusko, jejichž účelem bylo, jak to později formuloval tehdejší národněbezpečnostní poradce Robert Gates, „uplatit Rusko, aby odešlo z Německa“. Mimo jiné obsahoval zpřesnění onoho zvláštního vojenského statusu území bývalé NDR – dokud tam budou ruští vojáci, nevkročí na ně jednotky NATO, včetně německých dislokovaných pod velení NATO. Obsahovaly i příslib přebudovat NATO „se vzetím v úvahu změn, ke kterým dochází v Evropě“. NATO se mělo stát političtější, kooperativnější organizací. Záruku, že se se nerozšíří na východ, balíček neobsahoval.

Neobjevili ho ani výzkumníci z National Security Archive. Dočteme se ovšem to, co dříve říkali nebo na co měli podezření už jiní – že to tak mohl myslet německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, který nerozšiřování NATO výslovně zmiňuje už zkraje roku 1990 v dopise britskému ministru zahraničí Hurdovi. Ale svůj názor neprosadil, Kohl v tomto táhl za stejný provaz s Američany. To, co výzkumníci objevili, jsou dokumenty ukazující, jak rozdílné názory na rozšíření NATO v různých zemích panovaly. Ty jsou ale až z roku 1991. Britský premiér John Major například ujistil Gorbačova, že „nemluvíme o posílení NATO“. Když se ho ministr obrany Jazov zeptal na zájem východoevropských vůdců o vstup do NATO, měl mu Major říct, že „nic takového se nestane“ (Jazov byl později aktérem neúspěšného puče proti Gorbačovovi, jenž vynesl nahoru Borise Jelcina). Podobný osobní názor vyjádřil i tehdejší generální tajemník NATO Manfred Wörner.

To, co tyto dokumenty zachycují, nejsou ovšem „záruky“ SSSR. NATO se rozšířilo z iniciativy členských zemí, které k tomu postupně dospěly nějakým vývojem. Je zásluhou zejména Američanů, že SSSR – státu, který už v době rozšiřování neexistoval – proti tomu zcela rozumně a prozíravě nikdo žádné záruky nedal. Rsuko se samo rozhodlo jít svou speciální cestou a to, nakolik to Západ ovlivnil či mohl ovlivnit, je na jinou diskusi.

To, co dokumenty ukazují, je vývoj myšlení a rozpory v západních zemích, které jsou v nich koneckonců povoleny. Britský velvyslanec Rodric Braithwaite, z jehož zápisků jsou Majorovy výroky citovány, například zůstal odpůrcem rozšíření NATO nadále.

Ale v té době neměli hlavně jasno ani budoucí noví členové. Jejich společnosti se překotně politicky vyvíjely. V Československu, kde prezident i ministr zahraničí mluvili v roce 1990 o současném rozpuštění NATO a Varšavské smlouvy, by v té chvíli veřejně vyslovená myšlenka na vstup do NATO působila jako šílenství. Poprvé naplno a veřejně vyslovili zájem o vstup do NATO prezidenti Československa, Polska a Maďarska až 6. května 1992 v Praze.

Na dokumentech týkajících se Československa je nejvíc vidět solipsistický či neokoloniální přístup badatelů, kteří sérii dokumentů označují termínem „vzdělávání Václava Havla“, jako by Havel ani Češi a Slováci nemohli disponovat vlastním uvažováním o svých státních zájmech a dělali jen to, k čemu je Američané instruovali. Zároveň dokumenty neobsahují úplně unikátní objevy, shodují se například s tím, co psala americká ambasáda Pražskému hradu již 7. února 1990, kterýžto dokument je citován v životopise Václava Havla od Daniela Kaisera.

O to silněji je pak tón podvodu Američanů na Rusech zřejmě akcentován v článku Spiegelu. Je to pokračování toho proudu německého myšlení, jež z pocitu viny vůči Rusku a zároveň asi historické afinity jedné velmoci k druhé dospívá k tomu, že státy v „nárazníkové zóně“ mezi sebou a Ruskem bezděky považuje za figurky na šachovnici.

V Rusku pak tento mýtus posiluje Putinovo zjevné přesvědčení, že proti proradnému Západu je třeba hrát tvrdě a záludně. Podobně jako Dolchstoßlegende, mýtus o dýce do zad v Německu po první světové válce, je to zas jeden docela nebezpečný mýtus. A to v době, kdy je právě v Německu nejvíc slyšet, jak Donald Trump rozkládá západní alianci.