„No tak si prostě přivstanete,“ doporučil ministr hospodářství Juan Andrés Fontaine Talavera divákům chilské televize. Mluvilo se o zdražení jízdného MHD v hlavním městě Santiagu. Metropole, v jejíž pětimilionové aglomeraci žije třetina všech obyvatel Chile, má rozsáhlý systém sedmi tras metra. Vláda právě rozhodla o zdražení jednotlivých jízdenek v přepočtu zhruba o 1 Kč. Jízdné před sedmou hodinou ranní je o něco málo levnější.

Pohrdavá slova, pronesená k celému národu naráz, byla tou poslední kapkou, kterou přetekl pohár trpělivosti. Nebo snad jiskrou, která zapálila benzinové jezero. Do té chvíle relativně poklidné protesty proti zdražování se změnily v nepokoje s hojnou příměsí násilí. Vláda vyslala do ulic ozbrojené četnictvo a armádu, ale v pouličních bitvách, které se rozhořely, se vítězství ani na chvíli nezačalo klonit na stranu mužů v uniformách. Sedmnáct stanic metra lehlo popelem, počet mrtvých překročil dvacítku, všechny materiální škody ještě ani nejsou posčítány.

Důležitější než tlupy násilníků, které se nabalují na každý velký protest, byly ale statisícové zástupy rozhořčených lidí, které zaplnily hlavní třídy Santiaga a zastavily chod metropole i bez použití násilí. Jejich zpráva úřadujícímu prezidentu Sebastianu Piñerovi zněla jednoznačně: Máme toho dost! Tedy podobně jako v Bolívii, Libanonu, Alžírsku nebo Francii. Ale čeho vlastně mají protestující Chilané dost? Jediná možná odpověď zní: Všeho.

Nerovná země

Chile je na poměry Latinské Ameriky velmi stabilní a bohatý stát se solidním ekonomickým růstem. Průměrná mzda se zvyšuje, HDP na obyvatele také, procento obyvatelstva žijícího v absolutní chudobě (měřeno dvěma dolary na hlavu a den) ve 21. století dramaticky pokleslo. Díváme-li se jen na čísla, průměry a trendy, neměl by být k žádným protestům důvod. Tomu, že Chile na tom není úplně špatně, nasvědčuje i skutečnost, že země se poslední dobou potýká s nárůstem ilegální imigrace z chudších států, dokonce i tak vzdálených, jako je Haiti.

Makroekonomická čísla ale často skrývají háčky, které nejsou na první pohled patrné. Jedním z nich, velmi podstatným pro současnou krizi, je extrémní nerovnost, která v Chile panuje. Jihoamerická republika zbohatla na těžbě nerostných surovin. To je aktivita, která dost často vede k vytvoření úzké elity několika rodin kontrolujících podstatnou část ekonomiky a na druhé straně nepříliš dobře placeného zástupu manuálních pracovníků. Stejně jako zasněžené špičky pětitisícových velehor ční v Chile životy bohaté elity vysoko nad planinami chudších čtvrtí, nádherné a nedosažitelné, ovšem na rozdíl od neškodných And „k vzteku“. Jedno procento nejbohatších Chilanů kontroluje třetinu národního bohatství; dokonce i v USA je tento podíl podstatně menší (tam je to pětina).

Pro dnešní rovnostářské Česko je to těžko představitelný stav. Podobné poměry ale panovaly před sto lety na Ostravsku či Kladensku – a zrodila se z nich KSČ, budoucí totalitní vládkyně Československa. Slovo „uhlobaron“ se nám ve slovníku dochovalo dodnes a lichotka to není.

V Santiagu samém doly nejsou, nerovnost v Chile ale nekončí za hranicemi důlních revírů. I v hlavním městě citelně schází dostatečně početná střední třída. Typický obyvatel Santiaga je spíš příslušníkem „prekariátu“, vystresované vrstvy, která stojí jedinou zmeškanou výplatu od katastrofy. Minimální mzdu, která je o něco nižší než v ČR, bere zhruba pětina zaměstnanců. Ještě varovnější je skutečnost, že mediánová mzda, na kterou nedosáhne 50 % lidí, je jen asi o třetinu vyšší. Ohromné rozdíly mezi elitou a zbytkem státu se projevují dokonce i ve veřejných úřadech. Řadový poslanec dostává mzdu ve výši třicetinásobku mzdy minimální. Kdyby podobné poměry panovaly u nás, znamenalo by to, že by čeští zákonodárci brali 400 000 Kč měsíčně; v takové situaci by ke třetí defenestraci nejspíš nebylo daleko.

Početná vrstva špatně placených zaměstnanců je ale jen jednou stranou chilské nerovnice. Druhou jsou existenční náklady. Chile není levná země k životu, ceny vesměs odpovídají vyspělému světu a v některých případech jsou i vyšší – geografická poloha státu, ležícího mimo hlavní obchodní cesty, znamená, že dovážené zboží je o něco dražší než například v USA. Srovnání kupní síly s jinými státy OECD vychází pro Chilany dost nepříznivě.

To zase připomíná Žluté vesty ve Francii: jejich hlavní stížností přece bylo, že ze svých mezd nedokážou pokrýt ani základní náklady na živobytí.

Drahý život pod Andami

Jízdenky na metro a autobusy, které se staly rozbuškou nepokojů, jsou zajímavým příkladem. Jedna dvouhodinová cesta metrem v Santiagu stojí kolem pětadvaceti korun, což je méně než v Praze; ostatně dvouhodinové dojíždění není v rozlezlém Santiagu vůbec vzácností. Jenže tohle srovnání je zavádějící, protože Pražané vesměs jezdí na roční jízdenky, které vycházejí na pouhou desetikorunu denně. Výhodnější měsíční a roční jízdenky v Santiagu neexistují, což znamená, že tamní cestující zaplatí pouze za dopravu do práce a zpět asi pětkrát víc než obyvatelé podstatně bohatší české metropole. Přitom platy v Santiagu jsou odhadem třikrát horší než v Praze.

To znamená, že náklady na dopravu do zaměstnání a do školy, které Novákovi nemusejí moc řešit, užírají z rodinných rozpočtů u Gonzálezů značný kus koláče – třeba patnáct procent. Ve světle takových čísel už začínají nepokoje, které následovaly po dalším zdražení jízdného, dávat smysl. I ta jedna koruna navíc se pozná.

Dalším problémem jsou ceny potravin. Pacifické pobřeží Jižní Ameriky je i v normálním stavu suché, poušť Atacama je snad vůbec nejsušším místem světa, s průměrnými srážkami kolem jednoho milimetru ročně. Ale i střední Chile, kde leží Santiago, trpí posledních deset let mimořádným suchem. To se projevilo na rostoucích cenách základních potravin. „K čemu jsou nám rostoucí platy, když ceny rostou ještě rychleji?“ stěžují si Chilané na světových sociálních sítích.

Poměry na potravinové frontě ještě zostřují globální vlivy, někdy až bizarní. Jednou z opor latinskoamerické kuchyně bývalo tradičně avokádo, vynikající zdroj kvalitních tuků a bílkovin. Až moc vynikající, takže ve 21. století se do něj zamilovali hipsteři a vegani celého světa a povýšili jej na superpotravinu. Vývoz avokád do ciziny prudce narostl, tím se ale avokáda stala cenově nedostupnými pro Latinoameričany samé. Kalorie jako takové se dají nahradit lacinými sacharidy, v Mexiku začali dokonce vyrábět improvizované „guacamole“ z cukety, ale výživová hodnota samozřejmě není ani přibližně stejná.

Problém s nedostatkem vody je ještě umocňován zvýšenou poptávkou po lithiu. Dekarbonizační hnutí, které požaduje co nejrychlejší přechod na elektromobilitu, nikdy příliš neřešilo otázku, odkud vzít nezbytné suroviny pro takový technologický skok. Lehoučké lithium je sice v zemské kůře všude možně, ale ekonomicky těžitelné koncentrace v těch správných rudách, to už je daleko vzácnější jev. Oblast, kde se stýkají Chile, Peru a Bolívie, patří k těm několika málo na světě, kde se takové zásoby vyskytují.

Jenže k těžbě lithia ze zdejších solných plání je potřeba vody – přesně té vody, na kterou je oblast nesmírně chudá a bez které se nedá žít. Zásoby podzemních vod klesají a studně vysychají. Panuje podezření, že těžařské společnosti spotřebovávají daleko víc vody, než kolik mají oficiálně povoleno; kvóty na odběr vody byly stanoveny už za Pinocheta, jenže dnešní těžba je mnohonásobně větší. Vliv velkých firem na chilskou politiku je ovšem takový, že k nezávislému průzkumu ještě nedošlo. A na obzoru je ještě daleko větší poptávka po lithiu – zejména z Evropy, nejvíc zasažené požadavky zelené mládeže na urychlený odklon od fosilních paliv, kde stav klimatické nouze vyhlašuje jedno město po druhém.

Konec jedné cesty

Chile má v panteonu západní pravice zvláštní postavení, zvlášť v zemích za bývalou železnou oponou. Za komunismu byl generál Pinochet symbolem reakčního Zla, které násilím svrhlo pokrokovou a k socialismu inklinující vládu Castrova dobrého kamaráda Salvadora Allendeho. Když komunistické režimy padly, došlo k očekávatelnému přepólování. Pinochet se pro některé pravicové intelektuály stal ikonou, obráncem před molochem bolševismu, lákavou představou toho, co všechno by se dalo zachránit, kdyby se v letech 1945–1948 postavili místním komunistům středoevropští generálové. Představa Klementa Gottwalda provrtaného zavčasu kulkami má zkrátka určitou přitažlivost, zejména vezmeme-li v úvahu, čeho všeho se během své vlády nakonec dopustil. Jenže Pinochetův režim na tom z hlediska brutality nebyl o moc líp než stalinské vlády na východ od Aše. Systém, který pod jeho vládou vznikl, byl vcelku stabilní a ekonomicky úspěšný, ale za cenu toho, že nejen komunistická, ale i sociálnědemokratická opozice byla rozválcována represivním aparátem junty nebo donucena k emigraci. Příliš velká část autority státu spočívala na hrozbě násilím vůči těm, kterým se jeho uspořádání nelíbilo. Lze se hádat o tom, zda taková situace byla lepší než latinskoamerický komunismus – po hmotné stránce určitě ano. Jenže málokdo stojí o jeden z obou extrémů; většina zemí světa, má-li tu možnost, si zvolí cesty ležící někde mezi nimi. Současné Chile, spravované stále podle ústavy z doby vojenské vlády (1980), si tuhle svoji cestu musí teprve najít. Reformy zavedené v 80. letech ekonomy z Chicagské univerzity vedly ke značnému uvolnění podnikatelského prostředí a počítalo se přitom s tím, že kladné efekty časem dorazí i k těm nejchudším Chilanům. V nějaké míře se to stalo, ale současná globalizace hraje spíš proti zájmům chilského „prekariátu“.

Ohromná ekonomická nerovnost v Chile trvá. Srovnáme-li ji s jinými státy světa pomocí nástrojů jako Giniho koeficient, hraje Chile stejnou ligu jako státy jižní Afriky, což není velká náhoda – vzhledem k tomu, že tamní ekonomiky jsou také postaveny na těžbě nerostných surovin. V sociální nerovnosti překonává Chile i tradičně třídně rozdělenou Velkou Británii.

Mnoho států, jejichž bohatství je založeno na těžbě nerostných surovin, si už uvědomilo, že toto přírodní bohatství musejí do nějaké míry přerozdělit. Alternativou je kráčet neustále po hraně hrozícího převratu, protože lidí, kteří nejsou na dalším pokračování systému zainteresováni, je příliš mnoho. Různé země to řeší různým způsobem; Norsko má svůj ropný a plynový fond, arabské ropné emiráty poskytují svým občanům všelijaké renty a pracovní místa, Skotové si zavedli značné sociální výhody, které v sousední Anglii nemají obdoby.

Všechny tyhle metody mají svá rizika – hlavně to, že pohne-li se cena klíčové komodity nečekaně dolů, čeká zhýčkané obyvatelstvo tvrdý náraz na realitu. Zrovna Skotsko, které nyní po propadu cen ropy hospodaří s nejhorším rozpočtovým deficitem v Evropě, by o tom mohlo vyprávět. I Saúdská Arábie se svým přírůstkem obyvatelstva se pomalu připravuje na to, že ropné peníze jednoho dne dojdou, kdežto natažených rukou je čím dál víc.

Ale současná situace v Chile je neudržitelná. Drahé potraviny, drahé jízdenky, drahá zdravotní péče, drahé školné, dokonce i drahá elektřina – jedním z důvodů, proč nepokoje v Santiagu byly tak prudké, bylo i to, že zdražení jízdného bylo ohlášeno krátce po zdražení elektrické energie o dalších 10 procent. Každá jednotlivost by se dala snést, ale dohromady už jich je příliš. A v éře sociálních sítí je svolání pouličních akcí až moc snadné.

Současný prezident Piñera si to patrně uvědomuje. Poté, co jeho první metoda „prosadíme klid a pořádek“ nevyšla, raději demonstrujícím ustoupil. Vyhodil nejméně oblíbené členy vlády, včetně ministra Fontaineho, který tak rád doporučuje voličům dřívější budíček. Parlamentem urychleně prošla novela zákona zkracující pracovní dobu ze 45 na světově obvyklejších 40 hodin. A Chile má po mnoha letech získat novou ústavu, kterou nesestaví členové parlamentu, ale ústavodárné shromáždění zvolené ze všech vrstev obyvatelstva. O jejím přijetí pak Chilané rozhodnou v celostátním referendu.

Snad bude výsledkem o něco spokojenější a méně rozdělená země.