Někdy ta pravda na člověka dopadne jako kladivo. Vezme ho po hlavě, až se v ní rozsvítí oslepujícím světlem – a v jeho záři do sebe všechno začne konečně zapadat. Třeba já v neděli ráno. Srkám na terase kávu, koukám po nízko visících mračnech a plánuju si práci. A najednou mi to dojde: kdyby té práce nebylo, nic by se nestalo, dokonce se dá říct, že bez ní by mi na festivalu bylo líp. Nebo aspoň volněji. Ale jak už to tak bývá, závěry jsem z toho nevyvodil, hlavu jsem sklopil a do tiskového střediska se přesunul, do pracovního procesu se zapojil. Někdo ten žentour rádoby kulturní publicistiky pohánět musí. Například já. Takže filmy.

Po ránu jsem se včera vypravil na švédsko-americký film Rozkoš. Jak taky jinak začít festivalový den než drsným pohledem do zákulisí pornoprůmyslu, že? Ten film mě, musím říct, překvapil, a to v dobrém. Očekával jsem nějakou zapálenou ideologickou polemiku. Místo toho je snímek švédské režisérky Ninji Thybergové působivý a jistým způsobem i informativní portrét nějakého systému, občas oscilující na hraně grotesky a něčeho dost hrozivého, občas už jenom hrozivý, rozrušující, nikoliv ale způsobem, k němuž je pornografie určena, jakkoliv na mnoho „mládeži nepřístupných“ scén samozřejmě dojde.

Autorka postupuje osvědčenou cestou, vypráví příběh dívky, která je ve světě porna nová, nechá ji objevovat zákonitosti a vůbec „lesk a bídu“, přičemž lesku se dostává v množství nanejvýš stopovém. Bella (Sofia Kappelová) je švédská teenagerka, vlast jí přijde nudná, má ráda sex, rozhodne se spojit příjemné s užitečným, aby postupem doby zjišťovala, že nezískává ani jedno a mnoho dalšího ztrácí. Snímek je dokumentaristicky stylizovaný a ukazuje, jak ten systém Bellu „zpracovává“, nutí ji, aby neustále posouvala hranice pro ni přijatelného, a ona podléhá, těžko by taky něco zmohla, zároveň v ní ale pořád žije její sen, nebo jak to říct. Chce v tom světě uspět a nějakým způsobem internalizuje jeho hodnoty, což se ukáže ve skutečně působivém (a odpudivém) finále. Ten svět se tváří velmi přívětivě, chápaví režiséři a spoluherci, až komická natáčecí byrokracie, když ale přijde na věc, jde samozřejmě veškerá přívětivost stranou a naplno se ukáže, že všechny ty holky, hvězdy, hvězdičky i aspirující hvězdičky nejsou víc než materiál, spotřebovat a vyhodit. Vše mají v rukou dost slizce působící pánové. To všechno film ukazuje, aniž by působil didakticky, s citem pro účinnou charakteristiku postav, která nepůsobí prvoplánově. Přišlo mi jenom, že se Thybergová soustředí především na ty okolnosti a jejich působení, jako kdyby bylo možné nějak oddělit způsob fungování pornoprůmyslu od jeho předmětu a smyslu. Jistě by to spoustu lidí potěšilo – početní konzumenti výrobků toho odvětví by mohli mít klidnější svědomí, herci a herečky by měli lepší pracovní podmínky a tak dále. Jenom pochybuju, že je to v nějaké zásadní míře možné.

Jedna z nejpůsobivějších scén Rozkoše se odehrává během natáčení opravdu hnusné scény, plné sexuálního i fyzického násilí, urážek, bití... Hrdinka ho – zcela pochopitelně – psychicky nezvládá. V pauzách se k ní dva herci a režisér chovají jako největší míliusové. A pak se začne zase nanovo. Ten kontrast mezi násilím a hranou ohleduplností působí příšerně. Zároveň ale – problém asi není jenom v pokrytectví pánských členů štábu, asi je taky v tom, co se natáčí. Mám prostě pochybnost, že pornoscénu toho typu je možné natáčet tak, aby nenastala situace tak či onak příšerná. Ale třeba je to jen můj stařecký nedostatek fantazie, který mi brání zahlédnout perspektivu vzniku toho nejetičtějšího porna... Rozkoš z titulu filmu nakonec působí jako unikající prchavý cíl – pro jeho hrdinky a implicitně i pro všechny ty lajkující a dívající se fanoušky a fanynky.

Další položkou mého diváckého itineráře byl film tematicky hodně odlišný. Český dokument režiséra Jana Šikla Rekonstrukce okupace. Sestává z dosud nezveřejněných záběrů událostí srpna 1968, výpovědí lidí, kteří se na nich objevují a štábu se je podařilo po letech dohledat, a taky ze scén toho pátrání (tuhle rovinu bych možná oželel). Jan Šikl dlouhodobě pracuje s domácími filmy z různých dob. A dělá to výborně, dokazuje to třeba montáž záběrů, jež snímek otevírá. Rekonstrukce okupace v tom ohledu není úplně stylově čistá, nakonec na člověka ten film ale stejně zapůsobí, přinejmenším na diváka generace, pro niž byl srpen 1968 klíčovou historickou událostí, ať už proto, že ji naplno zažil, anebo proto, že silně vnímal její důsledky. Z použitých záběrů a výpovědí se skládá příběh, který člověk samozřejmě zná – šok z invaze, krátkodobé vzepětí a pak zrada politického vedení a rychlá rezignace.

V Šiklově filmu ale může působit nějak nově, je vyprávěný důsledně „zezdola“, s použitím obrazů, které jsou většinou skutečně neokoukané, a výpovědí, jež mohou být skutečně zdrcující, ať už popisují, jak někdo něco vzdal, či jak někdo jiný celý život trpěl důsledky toho, co se v roce 1968 stalo. Vyprávějí je lidé, kolem nichž by jeden na ulici prošel bez povšimnutí. A ukazují, že ty velké dějiny se skládají z mnoha a mnoha malých příběhů lidí, kteří mohou projít životem nepovšimnuti nebo zapomenuti. Janu Šiklovi se povedlo je zachytit a přiblížit tak, aby člověka zase zasáhly.