„Její Veličenstvo je moc hezká holka, ale skoro vůbec nemluví… Chci jí říct, že ji strašně miluju a bude má, ale musí se nalít vínem…“ To zpívá na konci desky Abbey Road v popěvku Her Majesty Paul McCartney, který byl z Beatles nejzdvořilejší a jeho cit k Veličenstvu jistě upřímný, přestože se vztahoval k ženě o patnáct let starší a vdané. Rozpustilý duch písně, nejkratší skladby Beatles, ale také naznačoval obrat ve společenských normách i v tak konzervativní zemi, jakou byla koncem šedesátých let pořád ještě Velká Británie. Zpívat o královně, že bude jeho, když se opije, bylo dosti opovážlivé, i když možná milé. Vyžadovalo to však i jistou identifikaci s objektem. Tedy s uznáním faktu, že královna je opravdu hezká. A ona docela byla. Na fotografiích Cecila Beatona určitě. A hlavně milá. 

Cecil Beaton královskou rodinu fotografoval od roku 1939: zprvu královnu Alžbětu, tedy královnu matku, s králem Jiřím VI., pak rodinu s dcerami a pak především následnici trůnu, „hezkou holku“ Alžbětu II., již začne národ milovat ve vojenské uniformě, v níž sloužila jako „mladší velitelka“ Elisabeth Windsorová. A fotografoval ji po válce a pak v dalších letech, třeba když se v roce 1947 vdávala za Philipa Mountbattena, později vévodu z Edinburgu, nebo když se jí o rok později narodil princ Charles, což bylo poprvé, kdy byl fotograf připuštěn k tak intimní chvíli: intimní byla v tom, že Alžběta drží malé miminko v náručí a působí velmi přirozeným dojmem. A portrétoval ji při korunovaci v roce 1952, kdy vytvořil oficiální barevný portrét panovnice s atributy moci, které tehdy ještě působily docela autoritativně, nikoli pro legraci. Beaton měl vytvářet oficiální portréty, ale během nich se vyfotografovalo vždy něco bokem, co je pak po letech ještě zajímavější. Ty oficiální snímky jsou nejen perfektně zvládnutým řemeslem prezentace moci, ale jsou obrazem do určité míry umělého světa, ve kterém se prolnula konvence s invencí fotografa a jeho nonšalantní osobností.

Jsou to obrazy dnes už skoro zaniklého světa alžbětinské monarchie, kde se stále ještě držela serióznost, odstup a jistá, byť ne nijak pompézní, okázalost. Jsou to obrazy vysoce stylizovaného uzavřeného prostředí, není zde ani stopa po žoviálnosti a familiárnosti, naopak zde platí vážnost, ba odtažitost. A přesto mají ty portréty působit laskavě a vlídně. Angličan, tedy Brit, má při nich cítit, že to k němu patří a dává mu to pocit domova. Cizinec měl uznale pomyslet na to, že Británie je velmoc a jen tak jí být nepřestane. Jsou to lidé se symboly moci, koruna, žezlo, hermelínový plášť, lidé ve zcela výjimečném postavení, dědici imperátorů, ale přesto se tváří, že jsou fajn. A nejmilejší je ta dívčí tvář Alžběty, Bětky, která je „pretty nice girl“ a třeba by se po skleničce vína rozpovídala…

Žít i spát před zrcadlem

Fotografie jsou součástí velké kolekce fotografií Cecila Beatona (1904–1980), která je pod názvem Fotograf královen k vidění v Museu Kampa. Pamětník si možná vzpomíná na Beatonovu výstavu v purkrabství Pražského hradu v roce 1999, někdo možná ví o jeho návštěvě v Praze roku 1967, kdy po boku fotografky Iriny Ionesco navštívil pověstný byt Jiřího Muchy na Hradčanském náměstí a kde fotografoval některé jeho girls: a pak si do deníku napsal, že Praha působí jako „město, které ztratilo klíče od svých zámků“, což bylo pozoruhodně výstižné a platí dosud. 

Cecil Beaton byl jedním z posledních dokonalých exemplářů vrcholného dandismu, jak ho v polovině 19. století definoval Charles Baudelaire. Podstatou je nenásilná, ale o to náročnější snaha vést sebe a svůj život jako estetické dílo. Je to způsob bytí, kdy je v souladu vnitřní svoboda s viditelnou stránkou existence. Dandy je vždy dobře oblečen, ale nehoní se za módními trendy, není to metrosexuál ani hipster. Nesleduje, co se nosí, i když přehled jistě má, ale je to on sám, kdo styl vytváří. Být elegantní přitom nestačí, musí také vyzařovat originalitu, odpuzovat trivialitu a pěstovat lehce narcistní kult sebe sama, aniž by však překonal hranici dobrého vkusu. Dandy není žádný revolucionář nebo buřič, naopak se mu líbí žít ve společnosti, která je natolik konzervativní, aby se v ní mohl odlišovat, ale zároveň liberální, aby byl doceněn a oceněn. Baudelaire napsal, že dandy „musí žít i spát před zrcadlem“, což nemyslel doslova, ale jako permanentní snahu o tvořivé ztvárnění sebe a svého okolí. Ideálním nástrojem tohoto osvojení světa byl v rukou estéta dlouho fotoaparát, který fixoval prchavé chvíle umělého estétského vytržení. 

Tak se fotoaparát dokonale sešel s povahou mladého Cecila, synka z dobré, nikoli však aristokratické londýnské rodiny (otec byl velkoobchodník s dřevem), kterého to od dětství táhlo k umění, konkrétně k divadlu, pro něž navrhoval kostýmy, což se mu pak hodilo, když je vytvářel pro Cukorův muzikál My Fair Lady (1964), za kterého dostal Oscara, čímž se stal jediným fotografem s tímto druhem ocenění. Divadelnost, silný cit pro efekty a krásné předměty, do nichž je vkomponována ještě krásnější, povětšinou ženská tvář či postava, se pak stanou znakem Beatonových portrétů. 

První cestu do Ameriky a New Yorku podnikl v roce 1928, kde se seznámil s prostředím literárních salonů a mondénních lidí, v roce 1929 odjel fotografovat filmové hvězdy do Hollywoodu. Pózovaly pro něj slavné hvězdy jako Gloria Swansonová, Mary Astorová, Marlene Dietrichová, představitel Tarzana Johnny Weissmüller nebo bratři Marxové. Ve 30. letech fotografoval zejména pro časopis Vogue a věnoval se módní fotografii. Pendloval mezi New Yorkem a Paříží, kde vplynul mezi uměleckou avantgardu. Z té doby pocházejí jeho portréty Pabla Picassa, Gertrudy Steinové, Jeana Cocteaua a Salvadora Dalího: jsou na výstavě. Války se účastnil jako správný Angličan bez odříkání, byl nasazen jako válečný fotograf v severní Africe a pak v Indočíně. Na výstavě je několik fotografií, které pořídil v polním ležení, na jedné se samospouští (ještě se tomu neříkalo selfie) zvěčnil na zavěšeném lůžku kdesi v pralese, na prostém nočním stolku mu stojí několik lahviček s parfémy, bez kterých dandy nedá ani v džungli ránu, za stromy číhají lstiví Asiati, ale Angličana jako on nesmí nic vyvést z míry a připravit o šálek čaje o páté. Je pak jasné, že jeho válečná fotografie Winstona Churchilla má v sobě přesně tu míru buldočího odhodlání, kterou u Churchilla předpokládáme.

Díky svému šarmu, směsi pozornosti a arogance, způsobům gentlemana a nejasné, androgynní sexualitě, v čemž se dosti, ovšem bez toho tragického osudu, podobal Oscaru Wildeovi a v mnohém se jím mohl inspirovat David Bowie, se Beaton stal hvězdou i poválečného showbyznysu. Byl slavný, obdivovaný a sám si to uměl užít. Měl přístup k nejkrásnějším objektům své doby. Fotografoval Audrey Hupburnovou, kterou si oblíbil, Marilyn Monroe, ve které poznal, že to s ní nemusí dopadnout dobře, Liz Taylorovou, s níž se prý od prvního pohledu nesnášeli. Zvláštní vztah vznikl mezi ním a Gretou Garbo, se kterou krátce i žil, i když šlo o soužití nejspíš velmi specifické. Několik jejích portrétních fotografií z 60. let zachycuje tuto nejmysterióznější filmovou hvězdu ve zvláštní chvíli, kdy se zdá, že snad mohlo jít o člověka z masa a kostí, čemuž se jinak nedalo moc věřit.

Posmrtné ocenění

Vrcholem uměleckého uznaní byla v roce 1968 výstava jeho fotografií v londýnské National Portrait Gallery, přičemž šlo o první výstavu fotografa v této instituci. V roce 1972 mu Her Majesty udělila šlechtický titul, takže jeho plné jméno znělo sir Cecil Walter Hardy Beaton. Ve většině životopisných přehledů se píše, že místo fraku se na ceremonii dostavil v nepředpisovém odpoledním žaketu. Podobnost s fleecovou bundou jednoho mladého režiséra na Hradě u prezidenta Zemana je čistě náhodná. Beaton prý po ceremoniálu utrousil, že jde de facto o posmrtné ocenění. A měl vlastně pravdu. Svět starosvětského dandismu, navázaný na poslední hodnotové bašty aristokratismu, ke kterému byly připoutány i filmové a jiné hvězdy a umělci, rychle mizel. Celebrity už propříště nebudou napodobovat high society, ale naopak high society bude napodobovat rockové hvězdy. 

Kolekce Beatonových fotografií na Kampě je ochutnávka tohoto zaniklého světa. Ukazuje se na ní krásný a okouzlující svět vybraných zástupců společenské vrstvy, především anglosaské rasy, dokonalých, většinou nordických žen a pyšných mužů, kteří ať již vědomě, či bezděky demonstrují svůj status dočasných pánů tvorstva a vítězů evoluce. Jenže opak byl pravdou. Éra vtipných bílých mužů a jejich mysteriózně krásných žen právě končila. Jsou to portréty zaniklého světa, kterému zvonil elegantní umíráček. Pro někoho právem. To, co přijde, ale lepší nebude.

Sir Cecil Beaton zemřel 18. ledna 1980 ve své historické vile u Salisbury. Bylo to týden poté, co ho opustil jeho milovaný kocour Timothy, a den předtím, než si měl zajít ke krejčímu vyzkoušet nový oblek.   

Cecil Beaton: Fotograf královen. Museum Kampa, Praha. Do října 2018.