„Tam, kam sahala unie, byla civilizace, dál už jen barbarská step,“ řekl mi nedávno u polsko-českého kulatého stolu, konaného na zámku Niepołomice u Krakova, jeden Polák. (Konference probíhala podle pravidel Chatham House, kdy je povoleno citovat, ale očekává se, že se člověk zdrží identifikace mluvčího.) Pak dodal, že dodnes je ten rozdíl vidět. Mluvil o polsko-litevské unii a jejím vlivu na dnešní Ukrajinu. V roce 1386 velkokníže litevský a vládce posledního pohanského státu v Evropě Jogaila přijal křest a nastoupil na polský trůn jako Vladislav II. Jagello. Tím vzniklo ohromné soustátí, v roce 1569 formalizované, když se přeměnilo z personální unie, tedy situace, kdy země mají stejného vladaře, ale jsou formálně nezávislé, na oficiální federaci. Šlo o jeden z největších a nejlidnatějších států tehdejší Evropy. Stát, který obsahoval velkou část dnešní západní Ukrajiny. Poláci tak cítí, že to lepší na Ukrajině je částečně také jejich dílo.

Překvapivě Vladimir Putin souhlasí. Ve svém článku O dějinné jednotě Rusů a Ukrajinců si nejdřív stěžuje, že starodávní Litevci byli v podstatě Rusové. Pak Jogaila ale udělal tu chybu, že místo k pravoslaví konvertoval ke katolicismu a dostal se tak do polských spárů místo do vřelého ruského objetí. Ve skutečnosti si Jogaila uvědomoval, že konverzí k pravoslaví by se ocitl v podřízeném postavení vzhledem k Moskvě, takhle se mohl stát suverénním polským králem. Také by to neřešilo jeho nejpalčivější problém, totiž útoky od křižáckého řádu německých rytířů, kteří nerozlišovali mezi pohany a pravoslavnými.

Začátek konce polsko-litevské unie nastal v roce 1648, kdy povstali kozáci pod vedením Bohdana Chmelnického. Oslabené království se navíc ocitlo ve válce s Ruskem a Švédskem. Kozáci nakonec uzavřeli smlouvu s Moskvou, uznali její svrchovanost. Dnešní Ukrajina na východ od Dněpru se ocitla pod ruskou kontrolou. „Na pravém břehu, který zůstal v polsko-litevské unii, se obnovily staré pořádky a zesílil sociální a náboženský útlak. Naopak země na levém břehu, převzaté pod ochranu sjednoceného státu, zaznamenaly rychlý rozvoj. Masově se sem stěhovali lidé z druhého břehu Dněpru. Hledali podporu u lidí, kteří mluvili stejným jazykem a měli stejnou víru,“ popisuje situaci Putin.

Samozřejmě Poláci tento výklad zpochybňují. Poukazují na to, že zatímco v Rusku sílilo autoritářství a car byl absolutním vládcem, Polsko bylo možná až příliš svobodné. Král byl volen, Poláci, zvlášť šlechta, se těšili nejrůznějším právům a privilegiím, panovnickou moc kontroloval Sejm. Krále i Sejm měli právo volit všichni šlechtici, v Polsku neobyčejně početná třída, tvořící zhruba 10 % obyvatelstva, suverénně největší elektorát v novověké Evropě. V Sejmu se ujala zásada jednomyslnosti, tedy každý člen měl právo veta. To nakonec vedlo k paralýze rozhodování a dalšímu úpadku polského státu. V průběhu 18. století proběhla tři dělení Polska, poslední v roce 1795, kdy Polsko definitivně zaniklo.

Jenže „polští šlechtici si pamatovali, že byli svobodní“. Následovala řada povstání, zvlášť v ruském záboru, který byl největší a tamější vláda nejrepresivnější. Z toho pramení hluboká polská podezřívavost vůči Rusku, ale také tradice romantismu v zahraniční politice. Poláci ve snažení menších národů emancipovat se od těch větších vidí kus své historie.

Tyto skutečnosti vysvětlují dnešní silnou podporu Polska Ukrajině. Rusko je historický nepřítel číslo jedna. Staletí válek Poláky přesvědčila, že hlavní nebezpečí hrozí od kolosu na východě. Na oplátku Putin zřejmě považuje Poláky za rozvratný prvek v ruských dějinách, viz jeho nářky nad odlákáním Litevců ze společenství Rusů či fakt, že zavedl Den jednoty, oslavující vyhnání Poláků z Moskvy v roce 1612.

Pro Poláky bylo další střetnutí s Ruskem vždy pouze otázkou času. Politika energetické nezávislosti, vyzbrojování a posílení americké vazby měly vždy za cíl odvrátit ruské nebezpečí. Výsledkem je, že Poláci se Ruska nebojí. To bylo hlavní sdělení další konference, nazvané Polska Wielki Projekt (Polsko – Velký projekt), které udal tón premiér Mateusz Morawiecki ve svém úvodním projevu.

„Vyhrává ten, kdo je ochotný přinést oběti, vítěz je ten, kdo je odhodlaný. Není to jen o síle, technologické převaze a penězích,“ prohlásil předseda polské vlády. Ruská agrese byla tématem i panelů, které zdánlivě s konfliktem neměly nic společného. Například při diskusi o střední Evropě si debatující pochvalovali společný polsko-český postup v otázce Ukrajiny.

Polské odhodlání pomoci Ukrajině se vinulo celým kongresem, od úvodního premiérova slova až po koncert Tarase Kompaničenka, ukrajinského hudebníka, účastníka oranžové revoluce i euromajdanu, který po ruské invazi vstoupil do armády a vystupoval ve své uniformě, nejvíc se projevilo během panelu s názvem Rusko – nebezpečí pro svět?. Na konci se účastníci shodli, že otazník v názvu je zbytečný.

Typický příspěvek měl například profesor Wojciech Roszkowski. „V případě Ruska se vždy připomínají velká jména jako Dostojevskij, Lermontov, Puškin a tak dále. Myslím si ale, že ruská kultura se opírá o demaskování ruských mýtů. Takže je otázka, jestli je to kultura ruská, či v jistém smyslu antiruská. (...) Ideálem Ruska je nejprve nevolnictví a pak barbarství. To vyplývá z díla významných ruských autorů,“ prohlásil. Na otázku, kdo tvoří pravý základ ruské kultury, odpověděl: „Ivan Kalita, Ivan Hrozný, Petr Veliký, Lenin a bolševici, Stalin a Putin.“

Hrdinný boj Ukrajinců málokterého Poláka nechává chladným. Ulice Varšavy a Krakova, podobně jako v Česku, jsou plné ukrajinských vlajek. Na rozdíl od Česka po městech chodí lidé vybírající příspěvek na ukrajinskou armádu.

Za pevným postojem Polska však leží i ryze pragmatické důvody. Zaprvé je to příležitost, jak porazit Rusko. Pocit, že toto je válka i za Polsko a že Varšava může být další na řadě, je velmi silný. Proto je Polsko druhým největším dodavatelem zbraní pro Ukrajinu po USA, a to nejen v relativních počtech (podle počtu obyvatel), nýbrž i v těch absolutních.

Pak jsou tu polsko-ukrajinské vztahy. Nebyly vždycky harmonické. Části Ukrajiny byly etnicky polské, například Lvov byl ze dvou třetin polský a třetím největším městem meziválečného Polska. Pak přišla druhá světová válka a na Ukrajině vznikla Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), známější jako banderovci. Ti bojovali hlavně za nezávislost Ukrajiny. Za tímto účelem byli ochotni spojit se i s hitlerovským Německem, pak se proti němu ale obrátili. UPA spáchala volyňské masakry, zavraždění snad až 100 tisíc lidí, většinou Poláků, ve snaze vyčistit tuto oblast od Neukrajinců. Tato událost dodnes kalí vztahy mezi Varšavou a Kyjevem, i když ve světle nynějších událostí je jakoby zapomenuta.

Již před válkou bylo v Polsku asi 1,5 milionu Ukrajinců. Před pandemií byla země na světové špičce, co se týče krátkodobé migrace. Prostě tam Ukrajinci dojížděli za prací. Když začala válka, bylo logické, že do Polska bude směřovat hlavní nápor uprchlíků. Přesné číslo je ošemetné, od invaze překročilo polsko-ukrajinskou hranici 4,29 milionu běženců, někteří se mezitím vrátili, jiní pokračovali dál. Každopádně v Polsku je teď několik milionů Ukrajinců.

To Polákům v první řadě umožňuje ukázat EU, „jak se to dělá“. Například se pyšní tím, že okolo 40 % uprchlíků má po čtyřech měsících války práci. Porovnávají to s Německem, kde si po mnoha letech našlo zaměstnání okolo 36 % migrantů z vlny v roce 2015. Také to odráží nařčení z rasismu a bezcitnosti východního křídla.

Poláci mají také eminentní zájem na vstupu Ukrajiny do EU. Jak rádi upozorňují, obě země mají společně přes 80 milionů obyvatel, tedy zhruba stejně jako Německo. Vstup Ukrajiny by tedy posílil východní křídlo. To by znamenalo konzervativnější EU a víc protiruskou. Osa Varšava–Kyjev by vyvažovala appeaserské choutky osy Berlín–Paříž.

Občas v médiích problesknou nějaké zprávy o chystané polsko-ukrajinské konfederaci. Nic takového se nechystá. Těsnější spolupráce mezi Varšavou a Kyjevem je však nepochybně cílem polské vlády. Poláci pro Ukrajince například zrušili omezení při hledání zaměstnání a recipročně se zachoval Kyjev. Je to samozřejmě krok s cílem dovolit ukrajinským uprchlíkům co nejrychleji najít práci, Poláci však upozorňují, že pokud to vydrží i po válce, vznikne obří společný trh práce.

Poláci rovněž ohlásili plán ošetřovat až 10 tisíc ukrajinských vojáků ve svých nemocnicích. Polští kolegové si libovali, že jde o velký potenciál pro posílení polsko-ukrajinských vztahů do budoucna. Po velkých válkách se zcela legitimním způsobem ujímá moci válečná generace. Před válkou neznámý de Gaulle se stal premiérem a pak prezidentem Francie, v Izraeli bez služby v armádě téměř nelze nastartovat politickou kariéru. Poláci předpokládají, že dnešní důstojníci ukrajinské armády jsou budoucí poslanci, ministři, poradci a diplomaté. Pokud se budou zotavovat v polských špitálech, může to do budoucna působit jen pozitivně.

Zároveň ale si Poláci uvědomují, že jejich politika v sobě skrývá nebezpečí. Varují, aby se výuka ukrajinských dětí v polských školách nezvrhla v polonizaci, což by v Kyjevě rozhodně nebylo vítáno. Také je prý důležité, aby nedopadli jako Německo, tedy aby nezneužili svého postavení nejvlivnější země východního křídla k diktování ostatním, co se má dělat. Chtějí na to jít chytřeji a konsenzuálněji. Jak mi jeden z nich vysvětlil: „Jogaila byl Litevec na polském trůně, kdo ale v unii dominoval? No přece Poláci.“

Jasné cíle polské pomoci Ukrajině mají ještě jednu výhodu. Dokážou realističtěji zhodnotit, jak na tom Ukrajina je. Například polská média se nerozpakovala psát o úplatcích, které zaplatili branci ukrajinským pohraničníkům, aby se dostali ze země a utekli před válkou. Poláci nepotřebují Ukrajinu neposkvrněně čistou, ale Ukrajinu vítěznou.