Nenávist se v této době nesmírně rozmohla. Nenávidět je nyní neobyčejně snadné. Stačí jen málo, a už nenávidíte. Nejste úplně stoupencem multikulturalismu a poněkud vás děsí demografický vývoj v mnoha zemích Evropy, již nenávidíte jiné rasy. Máte přece jenom nějaké rozpaky nad sňatky homosexuálů (já jsem přitom pro), už jste homofob, samozřejmě nenávistný. S údivem hledíte na hnutí mysli, které přivodila mnoha lidem autistická dívka (sama to o sobě poctivě říká), a už jste nenávistník, nejspíš zakomplexovaný a přímo retardovaný – ale ne samozřejmě medicínsky, ale povahově. Prostě jste zpátečník, dosti hrozný tvor.

Dřív by měl člověk třeba pochyby nebo by s něčím nesouhlasil. Bralo by se to tak, že jste člověk s nějakým politickým názorem či přesvědčením, nejspíš pravicovým nebo konzervativním. Teď je to jiné: už okamžitě nenávidíte a jste vhodný pro zvláštní péči. Pravice už snad v naší době není jiná než extrémní a xenofobní, být konzervativní je diagnóza lidí s fobiemi. Můžete říkat: Ne, jen se trochu obávám dalšího vývoje, mám jen jiný názor, nesdílím ten váš, na tom přece není nic nenávistného. Ale je to marné, už na vás syčí: Hejt, hejt, nácku, nácku…

Vznikla jakási pravicová ministrana či něco na ten způsob, její předseda vydal nějaké prohlášení, nic zvláštního, takové obecnosti s pár přece jen konkrétnějšími formulacemi – a už je to prý program nenávisti. „Pojďme někoho nenávidět,“ uvítal vznik té strany v úvodníku šéfredaktor Respektu Erik Tabery. Nenapíše, že se mu názory Václava Klause jr., který tu stranu představil, nelíbí, protože jsou málo vyargumentované a naivní. To by musel trochu rozvést. Mnohem větší efekt má, když napíše, že jsou nenávistné a že Klaus hledá nepřítele. A jeho útok (stačí věta, a hned je to útok) na aktivistickou dívku Gretu že je zbabělý. Klaus totiž řekl, že dívka s postižením není asi úplně kompetentní ve věci tak složité, jako je určovat budoucnost světa. Není na tom náhodou něco? Ne, je to útok. A zbabělý je prý proto, že ho Klaus říká, takže vypadá, jak píše Tabery, statečně, protože „říká, co se nemá“. A to je prý strašně snadné. No ano, je to snadné, protože když zakážeme říkat i samozřejmosti, tak je statečná i banalita. Ale ne vinou toho, kdo ji říká. To vy jste z něj udělali hrdinu, z Klause, který by třeba byl i normální konzervativec a zůstal by u svých. Takhle byl odsunut možná i někam, kam až nechtěl. Ale dialektika byla dovršena: statečný jste, když jste zbabělý, a naopak, zbabělý jste statečností. Rozdíl mezi nimi zanikl. Zůstala nenávist, protože řekl něco jiného, než se má.

Ale to je právě to: nenávistné je dnes to, co se nemá říkat. Ne to, co je naplněno zlobou, agresí, hlubokou záští, jak se obvykle nenávist definuje, ale to, o čem se rozhodlo, že je to nepřípustné. A nepřípustné to není kvůli tomu, že to není pravda, ale naopak právě proto, že to často pravda je, ale není to to, co bychom si přáli, aby tak bylo. Automaticky se pak má za to, že jakmile někdo projeví názor mimo koridor správného postoje, už je za tím nenávist a hledání nepřítele. Ne zrovna geniální slogan, že „je čas vzít si zemi zpět“, je čten jako nenávistná výzva k národní odplatě, při které zřejmě poteče krev. Zvyklost, že rodina jsou otec, matka a děti, je reakcionářství a upírání nároků na něco, oč by mnozí ani nestáli. A přesvědčení, že kulturní soudržnost je docela dobrá hodnota a líp se žije mezi svými (což nemusí být úplně pravda), to je prosím co? No přece fašismus.

Sledujeme to ve staré dobré demokratické Evropě a přišlo to i k nám. Klasická dělicí linie mezi pravicí a levicí se pomalu už smyla a zůstala jen správná a pokroková levice. Na místě, kde byla pravice, je temnota nenávisti. Možná tak některým konzervativcům zbyly nějaké otázky daní a snad trochu té národohospodářské teorie. Jakmile se dotknou témat kulturních a civilizačních nebo se zmíní o národě, dostanou přes prsty. Horizont přípustného obsadil permanentní pokrok, kdo ho nesdílí, hodí se do kádě s nenávistí. Odkud tam ty splašky přitékají? Z pramenů vlastní sebenenávisti. To je ale ta správná – nenávist.