Mezinárodní energetická agentura, sledující světové trendy v energetice, očekává, že už v roce 2022 se Spojené státy americké stanou čistým vývozcem ropy a plynu. Dvou hlavních surovin, které diktují geopolitické zájmy. Masivní těžba břidlicového plynu a ropy v Americe by tak mohla výrazně proměnit poměry na Blízkém východě. Ten se stal v posledních desetiletích něčím ve stylu geopolitické střelnice, kde do vývoje už tak hodně nestabilních a rozháraných zemí zasahují silní hráči od USA přes Velkou Británii a Francii po Rusko. Nikde jinde ve světě v posledních desítkách let tak třaskavé ohnisko geopolitického střetu nebylo.

Mělo a má to dva hlavní důvody. Blízký východ a Perský záliv byly dlouhodobě pro Západ v čele s Amerikou hlavním zdrojem ropy a plynu. Pro většinu tamních zemí v čele se Saúdskou Arábií, které stojí výhradně na obchodu se surovinami, je bohatý Západ klíčový trh, odkud čerpaly své petrodolary. Druhým důvodem byl arabskými zeměmi obklopený Izrael, jehož se část západních zemí v čele s Amerikou snaží být ochráncem.

První důvod zájmu začne postupně vyprchávat, jak bude slábnout západní závislost na blízkovýchodní ropě. To může úplně proměnit geopolitické zájmy. Především v případě Ameriky. Žádná ze zemí západní Evropy není tak vojensky silná, aby v regionu byla bez Američanů schopná dlouhodobě hrát významnější roli. Není toho schopná ani Británie, ani Francie, které se v posledních letech angažovaly při intervencích v Sýrii a Libyi.

Naplnění Trumpova snu o dominanci

Výroční zpráva Mezinárodní energetické agentury (IEA) zní trochu jako naplnění snu Donalda Trumpa o americké energetické dominanci. „Spojené státy se stanou nezpochybnitelným lídrem na světovém trhu s ropou a plynem,“ prohlásil Fatih Birol, výkonný ředitel IEA. Nestane se to za Trumpova prvního mandátu, který končí v roce 2021, ale těsně po jeho konci. Symbiózou vyšší těžby ropy z břidlic, nahrazováním spotřeby ropy plynem, též z domácích břidlicových zdrojů, a snižování energetické náročnosti americké ekonomiky díky novým technologiím budou Spojené státy poprvé v historii čistým vývozcem ropy.

Dnes je největší světová ekonomika nejen největším spotřebitelem, ale současně také největším producentem. Na světové těžbě se podílí patnácti procenty. Druhá Saúdská Arábie třinácti a třetí Rusko dvanácti procenty. Ve spotřebě má ale Amerika před ostatními větší náskok. Využívá celou pětinu světové produkce. Druhá Čína využívá třináct procent. Těch pět milionů barelů za den je tak Amerika stále v minusu. Jenže to se má podle předpokladů IEA do pěti let otočit v přebytek. Grafy ukazují, jak by se ten přebytek měl stále zvyšovat až do roku 2032. Zároveň má s novými technologiemi stále klesat energetická náročnost ekonomiky. Američané budou muset začít přemýšlet, kde ropu prodat, ne kde ji koupit.

Nebude to trvat příliš dlouho. Po roce 2038 začnou americké exporty zase klesat, protože v ropném byznysu už nebude moc prostoru pro technologické inovace, které by byly schopné udržet cenovou konkurenceschopnost americké ropy. V té chvíli už totiž budou vytěženy snadno dostupné zásoby břidlicové ropy a bude potřeba jít hlouběji, kde je to náročnější a dražší. Kolem roku 2045 už by se podle IEA měla Amerika znovu stát čistým dovozcem plynu a ropy. To je ale pro geopolitické zájmy hodně dlouhých dvacet let. Zvlášť při současném zkráceném horizontu a zrychleném reaktivním cyklu politiků typu Donalda Trumpa.

Americká ropná dominance promění celý světový obchod se strategickou surovinou. Výrazně sníží vliv petrostátů Blízkého východu v čele se Saúdskou Arábií. Ceny ropy dnes diktují Spojené státy, Rusko plus země OPEC. Ten sdružuje čtrnáct států. Dominantní roli v kartelu hraje Saúdská Arábie. Výrazný podíl pak mají Irák, Írán, Spojené arabské emiráty a Kuvajt. Měřeno podílem na trhu má kartel OPEC stále největší vliv. Dohromady obhospodařují 40 procent světového trhu s ropou. Amerika zmíněných patnáct a Rusko dvanáct procent. Země OPEC navíc sedí na 81,5 procenta světových rezerv ropy a 48 procentech plynu. Těžba z břidlic, do které se pustila Amerika a některé další země, toto skóre samozřejmě bude měnit.

Útlum šejků

OPEC, kde dominují Saúdové, dnes dokáže být důležitým geopolitickým hráčem přes tlak na ceny. Proto ho Západ v čele s Amerikou chtěl mít na své straně. Zvlášť pokud šlo o vztahy s Ruskem. Výrazně se to projevilo v roce 2014 poté, co Moskva anektovala Krym. Na konci roku se pádem rublu a západními ekonomickými sankcemi Rusko jako ekonomika závislá na dovozu snad úplně všeho dostalo do těžké hospodářské krize. Pro Vladimira Putina to byla velmi nepříjemná situace. Jeho obliba mezi Rusy stála mimo jiné na tom, že je schopen zajišťovat stálý vzestup životní úrovně. Teď byl v ohrožení. Poslední vážnou ránu dal Rusku OPEC, když zvýšil produkci a tím srazil světovou cenu ropy. Rusko, které je na vývozu základních surovin závislé podobně jako Saúdská Arábie, tím ropný kartel tlačil ještě do hlubší krize. Kombinace padajícího rublu, sankcí a levné ropy byla ničivá. Putin to v několika svých projevech otevřeně přiznal. Američané se netajili, že Saúdové jednají v symbióze s nimi.

OPEC sníží přinejmenším dočasně zájem Západu o Blízký východ. Těch vlivů bude víc. Zásadní otázka je, komu a jak bude Amerika své přebytky ropy a plynu prodávat. Víc než na ropovody a plynovody se bude muset spoléhat na tankery. Ve velkém už staví terminály na zkapalnělý plyn (LNG). I v plynu už jsou dnes Spojené státy v těžbě světovou jedničkou, následovanou Ruskem, Íránem a Katarem. Ten je zároveň největším exportérem zkapalnělého plynu.

Už v roce 2030 se podle IEA stane místo Ameriky největším světovým spotřebitelem ropy Čína. Poptávka po ropě a plynu poroste v celé Asii. V roce 2040 by mělo sedmdesát procent zkapalnělého plynu, který poputuje jak z Ameriky, tak z Blízkého východu, končit v asijských přístavních terminálech. Celkově by měla vzrůst spotřeba ropy i plynu do roku 2040 o třicet procent. Američané i země Blízkého východu nebudou mít o zákazníky nouzi. Největší potenciál bude v Číně a Indii, kam je ale kvůli velké vzdálenosti drahé ropu i plyn dostávat.

To, že se Amerika stane čistým exportérem ropy, neznamená, že tyto suroviny už vůbec nebude dovážet. Na výrobu nafty a benzinu v rafineriích je v některých případech potřeba míchat ropu různých druhů. V každém případě ale končí závislost na dodavatelích z Blízkého východu.

Snížení zájmu o intervence

To může výrazně snížit apetit Západu pro intervence v této výbušné oblasti. Strategickým motivem už fakticky zůstane jen spojenectví s Izraelem a ochrana jeho zájmů. Ta bude hrát v americké politice vždycky zásadní zásadní roli. Ať už ta politika bude víc geopoliticky byznysově pragmatická, jak teď předvádí Donald Trumpa, nebo bude víc zaměřena na snahu být globálním policistou civilizačního vývoje, jak může předvádět některý z jeho nástupců. Izrael považuje za největší nebezpečí pro svou existenci ohrožení ze zemí šíitského půlměsíce v čele s Íránem. Vedle něj tam řadí Sýrii, Irák a Libanon.

Naopak se sunnitskými zeměmi v čele se Saúdskou Arábií je Izrael – byť neoficiálně – schopen komunikovat a považuje je za výrazně menší ohrožení. Jenže právě z těchto zemí a z wahábbistické a salafistické ideologické základny v Saúdské Arábii se rekrutuje radikální islamismus a terorismus, který ohrožuje spolu se sunnitskou migrací z Blízkého východu Evropu. Militantní imámové, kteří v evropských mešitách radikalizují evropské muslimy k teroristickým útokům a nenávisti k západní civilizaci, nejsou financováni z šiítských, ale ze sunnitských zemí. Především ze Saúdská Arábie a Kataru. Dá se jistě namítnout, že pokud bude Evropa silná, může se proti tomuto ohrožení z Blízkého východu bránit. Zakázat financování muslimů z ciziny, jako už to udělali Francouzi nebo Rakušané. A bránit se proti bujení radikálního islamismu na svém území, už jen tím, že začne tvrdě bránit své hranice, jako to dělá Izrael. Dá se namítnout, že se nemusí cítit v tak bezprostředním ohrožení, jako je Izrael kvůli své poloze.

Po konci závislosti Američanů na tamní ropě nejspíš zeslábne zájem Západu dělat si z Blízkého východu střelnici svých zájmů a opadne odhodlání do intervencí. O to víc se tady ale mohou v dohledné době začít rozcházet zájmy Ameriky a Evropy.