Už zítra v historií obtěžkaných Cáchách podepíší Angela Merkelová s Emmanuelem Macronem smlouvu o nejužším přátelství, jakého mohou státy na zeměkouli vůbec dosáhnout. Náš web o chystané dohodě psal o víkendu pod lehce hyperbolickým titulkem o superstátu. Hyperbolickým proto, že jeden stát má jednu centrální vládu, což se na francouzsko-německé ose pořád ještě nechystá. Nicméně smlouva by za jistých okolností dějinotvorná být mohla.

Nejenže vzývá vůli obou států budovat ukázkovou spolupráci v pohraničí (zdravotnictví, školy, doprava), stanoví tři společné schůze vlád do roka, ale také oba státy zavazuje k vytvoření hospodářské zóny. To všechno mohou být dobře míněné, ale prázdné deklarace. Už dnes má německý resortní ministr možnost účastnit se schůze francouzské vlády a vice versa. O nevalném přínosu společných schůzí vlád bychom v České republice s rozpačitou tradicí setkávání české a slovenské vlády mohli něco vědět. 

Pokud jde o hospodářskou politiku, i tady je namístě střízlivý pohled. Není to nic, co by jakémukoliv třetímu státu, byť i teoreticky, mělo vadit. Navíc dvacet let eura coby účetní měny, které jsme si v minulých dnech připomínali, Francii a Německo od sebe hospodářsky vzdálilo. Paříž od krize eurozóny (tedy v letech 2010–2012) usiluje o přeměnu měnové unie na dluhovou unii, kde za sebe členské státy už naprosto automaticky přebírají ručení, kde je společný rozpočet eurozóny a podobně. Ačkoliv o tom se v nové Cášské smlouvě nepíše, je nasnadě, že Francouzi ji Německu nabídli (smlouva vznikla z iniciativy Macrona, poprvé o ní mluvil v srpnu 2017 ve svém „evropském“ projevu na Sorbonně), aby získali vděčnost, na niž pak budou moci apelovat při jednání o rozpočtu pro eurozónu a dalších svých srdečních záležitostech. 

Tou protihodnotou má být geopolitický výtah pro Berlín, který se Cášskou smlouvou vine jako přiznaná nit. Obě vlády se zavazují k těsným vládním konzultacím a utváření společné pozice před jednáním sedmadvacítky v orgánech EU. Tento dvojspolek uvnitř EU bude mít ještě větší  váhu, než o jakou se tradičně snaží a jaké se mu bohužel dostává samo od sebe – v tomto případě odchodem Británie z EU. Zcela konkrétní je závazek Francie pomoci Německu ke křeslu stálého člena Rady bezpečnosti OSN. 

Pokud jde o Radu bezpečnosti, dosud bylo oficiální politikou Německa dosáhnout toho, aby se křesla unijních vlád přeměnila na jedno za EU. Británie stála i během svého členství v EU vždycky jakoby mimo, vážně se nepředpokládalo, že by toho byla schopna, takže ve skutečnosti vždycky šlo o žádost Francouzům, aby se svého křesla ve prospěch EU vzdali oni. Cášská smlouva vypadá jako elegantní pokus Francouzů se zpod německého tlaku vyzout. S rozšířením pětičlenné Rady o šesté Německo by musela souhlasit nejenom Francie, ale každý z ostatních stálých členů: tedy Rusko, Čína, Británie, USA. Na dohlednou dobu se minimálně podpora Putinova Ruska a Trumpovy Ameriky zdá vyloučena. Pak by ale tento nejkonkrétnější bod byl od Macrona prázdný slib. 

Není třeba pochybovat o tom, že oba předáci, AM i EM, mají velitelské ambice, je v nich jakýsi nevymýtitelný sklon mluvit za ostatních 25 členských vlád. Z úst obou v posledních měsících (Merkelová naposledy v novoročním projevu) zazněly téměř mesiášské tóny: Je na mně (mé vládě), aby svět nesklouzl do populismu a trumpismu. Oba vykazují příznaky bunkrové mentality. Hnutí Žlutých vest ukázalo, jak je Macron politicky slabý a nenáviděný. Globalistické výlevy Macrona dál prohlubují jeho nepopularitu mezi demonstranty. V prosinci prezident přihlásil Francii ke Globálnímu paktu OSN o migraci, někteří z „předáků“ Žlutých vest ten krok hodnotili jako otevřenou provokaci. Na další ukrajování národní suverenity, k němuž Cášská smlouva ukazuje, není ta část francouzské společnosti, která je v povstalecké náladě, zvědavá. 

Merkelová si objektivně stojí mnohem lépe než Macron, ale i z jejího chování lze usuzovat na vysokou míru znejistění. Kontrarozvědka pod nově dosazeným ředitelem čerstvě oznámila, že bude zkoumat, zda jsou důvody pro sledování opoziční pravicové Alternativy pro Německo. Kontrarozvědka se oficiálně jmenuje Spolkový úřad na ochranu ústavy, teď hledá důvody, aby špehovala stranu, která vznikla jako výzva k dodržování zákonů, hranic a ústavy (od roku 2015 apeluje na dodržování ústavy v azylovém právu). Ředitelem kontrarozvědky je člen CDU, spolustraník kancléřky Merkelové. Vyhlídky na zákaz AfD jsou malé, zapojení kontrarozvědky je tedy zřejmě dosti průhledný pokus zastavit politickou konkurenci v růstu nepolitickou cestou: zřídit kolem ní střežené pásmo, do něhož si  každý zvenku dvakrát rozmyslí vstoupit. K tomu by se sebevědomá politická síla, natož sebevědomá politička neměla nikdy snížit.

Cášskou smlouvu můžeme tedy číst jako útěk vpřed, jako poslední ofenzivu dvou politiků na sklonku kariéry proti silám zpochybňujícím jejich stratu. Zoufalí lidé mohou vyvinout překvapivou energii, a proto má smysl uvádění Cášské smlouvy v život sledovat. Je ale aspoň stejně dobře možné, že ty síly, jichž se EM & AM tak děsí, udělají ze smlouvy další prázdnou literu francouzsko-německého románku.