Je to kult, se kterým se musel setkat každý, kdo se někdy zabýval Británií. Kult o kterém se nepochybuje, nediskutuje, jenom se uctívá. Je to nejpodivnější náboženství v Evropě. Řeč je o Národní zdravotnické službě (NHS), jak se nazývá systém britského zdravotnictví. Britové jsou přesvědčení, že jde o nejlepší zdravotnictví, které jim všichni závidí. Zvláště nyní během koronavirové krize jeho adorace vystoupala do nedosažitelných výšin. Ve skutečnosti patří mezi nejhorší ve vyspělém světě. Kdo může, tak před ním utíká.

Zdravotnictví je důležité téma v každém státě, je však obvyklé, že součástí debaty o zdravotnické politice je kritika systému, úvahy o reformě a podobně. Pokud někdo značně mluvit o reformě zdravotnictví v Británii, je okamžitě obviněn z toho, že chce nechat chudé umírat. Připodobnění ke kultu není nadsázkou. Vzhledem k reálným výkonům NHS můžeme také mluvit o národní psychické nemoci.

Sloganem britského boje proti koronaviru se stalo sdělení „chraňte NHS“ (protect the NHS), nikdo se neptá, zda by naopak NHS neměla chránit společnost. Web deníku Daily Mirror přinesl zprávu, že Britové zvolili NHS jako „nejvíc cool věc, která kdy existovala“. Vzhledem k tomu, že textu chybí sdělení, kdo anketu vypsal, kolik lidí se účastnilo a další upřesňující informace, člověk se nemůže zbavit pocitu, že jde o satirický článek. Skutečnost, že to nejde rozlišit u britského postoje k vlastnímu zdravotnictví, leccos vypovídá.

Uctívání v podstatě státní byrokratické instituce se nám může zdát podivné, ale bylo by ospravedlnitelné, kdyby NHS opravdu patřila ke světové špičce. Jenže přesný opak je pravdou. Mezi vyspělými státy má NHS nejhorší výsledky, popřípadě dosahuje průměru. Nic, za co by si zasloužila kultovní status. Například podle analýzy v Británii působícího německého ekonoma Kristiana Niemietze – kdyby se Britové trpící nejčastějšími druhy rakoviny (prsou, prostaty, plic a střeva) léčili v Nizozemsku, přežilo by ročně o 9 tisíc lidí více, v Německu 12 tisíc a v Belgii 14 tisíc. Dalrymple píše, že raději létá za lékařem do Francie, než aby se potýkal s NHS.

Když jsem byl v Anglii na Erasmu, němečtí a rakouští spolužáci, kteří zůstávali delší dobu, s hrůzou popisovali své první setkání s britským zdravotnictvím, a to šlo pouze o registraci u oblastního praktika. Mezi legendární patří článek deníku The Guardian z roku 2014 pyšně reportující, že srovnání organizace Commonwealth Fund vyhodnotilo NHS jako nejlepší zdravotnický systém na světě. „Jedinou černou skvrnou na reputaci NHS byl její špatný výkon při udržování lidí na živu,“ napsal tehdy naprosto vážně list. Británie v tomto ohledu vyšla jako 10. z 11 zkoumaných zemí. Problém studie totiž byl, že vypichovala takové věci, jako je „efektivita“, a upozadila takové drobnosti jako míru přežití pacientů.

Návrhy na hlubokou reformu NHS jsou okamžitě odmítány, žádná vláda se do ní nepustí, neboť je to považováno za politickou sebevraždu. I Margaret Thatcherová, jež se jinak tvrdých střetů nebála, vyhodnotila reformu NHS jako předem ztracený boj.

Britové si představují, že reforma zdravotnictví znamená automaticky jeho privatizaci a přetvoření v tvrdý byznys, kdy na něj dosáhnou jen ti nejbohatší. Představují si hrozné doby před NHS (tedy před rokem 1948), kdy Britové mřeli po statisících. Ve skutečnosti britské zdravotnictví před zestátněním patřilo mezi nejkvalitnější na světě. Jak upozorňuje Dalrymple, průměrný věk dožití v Británii byl v době založení NHS o šest let vyšší než ve Francii, nyní je o dva roky nižší. Kombinace levného pojištění poskytovaného odbory a charitativních nemocnic znamenala, že přístup ke kvalitnímu zdravotnictví měli v podstatě všichni, a to bez státního zásahu. Nejvíce založení NHS nepomohlo pracující třídě, ale střednímu stavu. Ten neměl přístup k levnému dělnickému pojištění, lékařský zásah se tak mohl celkem prodražit. Přestože historické studie toto věrně popisují, do všeobecného povědomí to neproniklo.

NHS je financována ze státního rozpočtu. To vede k zásadnímu problému, totiž silné centralizaci a direktivnosti. NHS se tak cítí oprávněná k rozhodování o životě a smrti svých klientů, i když to může jít proti jejich zájmům. Známý je případ Ashyi Kinga. Toho jako čtyřletého jeho rodiče „unesli“ do České republiky. Lékaři NHS totiž vyhodnotili Ashyův mozkový nádor jako neléčitelný. V pražském protonovém centru se ho však podařilo odstranit a v roce 2018 byl prohlášen za vyléčeného. Důkazy, že existují úspěšnější a lepší systémy, například německý nebo švýcarský, Britové setrvale ignorují. Oslava NHS je tak záhadou vymykající se prostému rozumu.

Po pandemii šance na jakoukoliv reformu NHS zanikne úplně, bude totiž hrdinskou institucí, která ustála nápor nemoci a zachránila Británii. Až si příště zlomíte nohu, nezoufejte, mohlo by to být horší, mohli jste třeba také zakopnout na britských ostrovech.