Všichni píší o Vrběticích, což je přirozené. Zase se o nás ví a zase jsme v situaci, kdy je také důležité, aby se o nás vědělo.

Když se o nějaké zemi moc neví, může to být znakem toho, že tam všechno klape: Číňané si přejí navzájem, aby žili v nezajímavé době v nezajímavé zemi. Ale také existuje riziko, že země může být natolik nezajímavá, a tedy nepřitažlivá, že jim pak nestojí za to na ni myslet, natož si kvůli ní pálit prsty. Nejlepší asi je, když se o vás ví, a přitom o vás není nutné mít starost. Třeba o takové Dánsko člověk starost mít nemusí. Všeobecně se tak nějak ví, že Dánové jsou schopní, inteligentní a nějak si poradí.

To není vždycky případ téhle země. Tahle země doplatila už několikrát na to, že nebudila nějaký zvláštní zájem, natož sympatie – a přitom se ocitla v situaci, že si moc poradit schopná nebyla. Málokomu však stála za to, aby se kvůli ní moc vzrušoval. Mělo to své důvody.

A Jindřich Mann mi vyprávěl o rodině Mannů, které znal sice jen zpovzdáli, ale věděli o sobě. A trochu znal Gola Manna (1909–1994), syna Thomase, významného historika, který po roce 1990 několikrát přijel do Prahy: já jsem ještě v létě 1990 zažil jeho přednášku na Filozofické fakultě. A tento slavný muž v roce 1936 jako mladík se svým slovutným otcem a sourozenci musel odejít z Německa a Československo, lépe řečeno malé městečko Proseč, jim poskytlo úřední azyl, takže se Mannové na čas stali československými státními občany. Golo Mann na to nikdy nezapomněl a vždy se k této důležité epizodě hlásil. V zahanbení pak zažil Mnichov ’38 a zradu spojenců a všechny ty hořké události, tedy i srpen ’68, události, které vnímal nikoli jako nějaký (západo)evropský intelektuál, který se musí jít nejdřív podívat na mapu, aby zjistil, kde ta podivná země vlastně leží, ale opravdu zblízka, jako citově zainteresovaný člověk, kterému ta země a snad i ti lidé přirostli k srdci.

A tento Golo Mann se procházel na jaře 1990 Prahou, a když se sešel s Jindřichem, svým prasynovcem, tak mu řekl větu, kterou si Jindřich zapamatoval: „To je dobře, že je tady tolik lidí, že to vidí.“ Těmi lidmi myslel turisty, cizince, Němce, Francouze, Italy, Holanďany, kteří se tehdy do svobodného sametového Československa nahrnuli s obdivem k tomu, co se tady na podzim stalo. Se sympatiemi k důstojnosti, veselosti a invenční spořádanosti toho převratu, se sympatiemi, jež budil Václav Havel, který tehdy s lidmi obnovil zapomenutý mýtus Prahy a Čech jako srdce Evropy, města a země zvláštního významu a hodného zvláštní lásky. To není prosím výmysl a iluze: kdo si na tu dobu trochu pamatuje, ví, že touhle nadějí tahle země nějakou dobu žila. Ti, kdo sem tehdy přišli, to z ní cítili a jen tak na to nezapomněli.

Cítil to jistě i osmdesátiletý Golo Mann, kterému o zvláštním významu té země nikdo nemusel vykládat, ale byl rád, že se ho mohou dotknout i lidé, kteří sem přijedou a třeba na to už nikdy nezapomenou. Ponesou si tu zemi v srdci a nikdy nad ní nemávnou rukou, že je to nějaká neznámá podivná končina s nesympatickými lidmi, kteří budí dojem, že jsou s nimi jen problémy, nelze se s nimi domluvit, protože ani oni sami se nejsou schopni domluvit, na všechny, hlavně na sebe, jen štěkají a vrčí, a přitom jsou po uši v průšvizích, které si z větší míry sami způsobili.

Tak to ale nebylo vždycky. Ten vzdělaný Němec tehdy viděl úplně jinou zemi a úplně jiný národ. Dokonce se radoval z toho, že s ním to vidí tolik lidí. Viděl úplně jinou zemi? Kam se za těch třicet let ztratila? Člověk věří, že je tady stále, jen se o tu víru musí pořádně snažit.