Čtveřice nově zvolených radikálních amerických kongresmanek v čele s Alexandrií Ocasio-Cortezovou se zatím zapsala do politického dění antisemitskými kontroverzemi přinejmenším stejně jako snahou zavést socialismus. Že by se nám tu vynořoval jakýsi vzorec?

Prezident Trump měl znovu příležitost tweetovat o nějaké příslušnici „The Squad“, jak si partička nově zvolených radikálek říká. Tentokrát mu poskytla materiál chystaná návštěva dvou z nich, Ilhan Omarové a Rashidy Tlaibové, do Izraele. Naposledy šel Trump hodně nízko, když ve tweetu vyzval čtyři ženy, aby odešly „tam, odkud přišly“, přestože se tři z nich narodily v USA. Nyní z toho mladé ženy vyšly píárově hůř.

Obě se rozhodly zorganizovat si pracovní cestu do „Palestiny“, jak systematicky uváděly ve svých oficiálních vyjádřeních. Geografický pojem Palestina samozřejmě existuje, ale politici obvykle při zahraničních cestách používají oficiální jméno státu, který jedou navštívit. Takže, zvlášť když jste politička nepříliš nakloněná samotné existenci tohoto státu, lidé si toho všimnou – asi jako by si všimli, kdyby nějací němečtí poslanci označovali svou návštěvu ČR jako návštěvu „Sudet“.

Izrael má ovšem od roku 2017 zákon zakazující vstup do země osobám „veřejně vyzývajícím k bojkotu Izraele“. Což naše dvě političky jsou, hlásí se k tomu, mimo jiné letos v Kongresu hlasovaly proti zákonu omezujícímu práva entit bojkotujících Izrael na státní zakázky. Takže Izrael jim odmítl povolit vstup do země.

V tu chvíli se názory různily napříč politickými tábory – i někteří konzervativci varovali, že je to malichernost, kterou Izrael škodí sám sobě. Ale další vývoj je od rozpaků osvobodil.

Tlaibová napsala žádost izraelskému ministru vnitra o udělení výjimky, aby mohla navštívit svou devadesátiletou babičku na Západním břehu Jordánu. „Je to možná moje poslední příležitost ji vidět. Budu respektovat jakákoli omezení a nebudu propagovat bojkoty Izraele v průběhu své návštěvy,“ stálo v jejím dopise. Zabýval se tím celý izraelský kabinet s tím výsledkem, že jí nakonec ministr vnitra udělil výjimku za podmínky, že nebude agitovat za bojkot Izraele. Načež Tlaibová oznámila, že za těchto podmínek do Izraele nepojede: „Nenechám se umlčet.“

Není divu, že si celou šarádu Trump vychutnal na Twitteru.

To ovšem nebylo všechno. Mezitím se novináři (ne ovšem v hlavních amerických médiích) podívali na palestinskou neziskovou organizaci organizující program obou kongresmanek a zjistili, že jde v pravém slova smyslu o antisemitskou organizaci. Za fasádou, již vytváří mezinárodně známá Hanan Ashrawiová, bývalá mluvčí Jásira Arafata, poskytuje prostor textům na téma, že Židé používají o svátku Pesach krev křesťanů. Příznačné je, že zveřejnila i text o židovské dominanci médií pocházející z kruhů amerických neonacistů. To, že levé i pravé extrémy se nakonec potkávají, je sice klišé, ale klišé bývají koneckonců pravdivá. Organizace rovněž podporovala palestinské teroristy.

Novináři se rovněž podívali na kontakty kongresmanky Tlaibové a jen pomocí analýzy jejích kampaňových fotografií a sociálních sítí zjistili, že se přátelsky stýká s řadou antisemitů a propagátorů Hamásu. „Dnešek patří vám, ale zítřek bude náš a Hitler bude ve srovnání s námi holubice“ – tak zní typický výrok, jakých její přátelé postují na sociálních sítích řadu. Koneckonců to nepřekvapí u političky, jejíž dlouholetá spojenkyně, palestinská imigrantka Rasmea Odehová, byla v roce 2015 zbavena amerického občanství a deportována, protože byla v Izraeli odsouzena za účast na vražedném teroristickém útoku a lhala o tom při žádosti o naturalizaci.

Je to už několikátá kontroverze ohledně antisemitismu, kterou mladé kongresmanky vyvolaly a jimiž přidělaly další vrásky svým zkušenějším kolegům. Kongres v březnu v reakci na starší výroky Omarové schválil rezoluci, jež měla původně odsuzovat antisemitismus, ale demokraté ji rozmělnili v odsouzení veškerých forem „hate“. A ještě předtím se ukázalo, že organizace masových protitrumpovských demonstrací Million Woman March byla prolezlá antisemitkami. Nejčerstvěji sdílely obě kongresmanky na Instagramu karikaturu od kreslíře, jenž získal v roce 2006 druhou cenu v íránské soutěži karikatur holocaustu.

Je to zkrátka obrázek těžko slučitelný s linií, již mainstreamová média v této situaci používají – tedy že jde o legitimní kritiku izraelské politiky, zejména Netanjahuovy vlády, již nelze směšovat s antisemitismem.

Generační trend?

Čtyřčlenná partička přišla na politickou scénu jako něco nového a reprezentativního pro levici americké generace mileniálů. Co mají společného? Všechny jsou ženy. Všechny jsou z nebělošských etnik. Všechny jsou socialistky. Že by reprezentovaly generační trend také tím, že jsou antisemitky?

Je to o to zajímavější, že paralelní trend se rozvinul v Británii. S Jeremym Corbynem přišly v roce 2015 dlouholeté „antiimperialistické“ postoje, jež ho vedly na stranu kohokoli, kdo byl proti Západu. Palestinci byli jedněmi z mnoha, vedle někdejších sovětských komunistů, režimu Chomejního či severoirských teroristů. A právě protiizraelský postoj se ukázal jako zvlášť lákavý po mladou generaci, která do strany houfně vstupovala. Corbyn za svou kariéru nashromáždil dlouhou řadu incidentů, které teď, když už nebyl obskurním politickým exotem, musel najednou vysvětlovat. Což v praxi znamenalo zapírat, zamlžovat, relativizovat. Jeden příklad za všechny: účast na ceremoniálu u tuniských hrobů palestinských teroristů z organizace Černé září, kteří provedli útok na izraelské sportovce na olympiádě v Mnichově v roce 1972.

Ve spodních patrech stranického života se pak antiimperialistické krédo mísí se staršími antisemitskými stopami v konverzaci, v níž se vyskytují výroky typu, že nějaký labouristický politik „dostal 30 tisíc liber od židovských dárců. To Jidáš aspoň dostal třicet stříbrných“. Vznikla atmosféra, v níž mnoho židovských členů strany usoudilo, že v ní nemůže zůstat. Vedle toho vzniklo taky několik stranických a státních vyšetřování, jež nevedla k žádnému katarznímu výsledku, ale sama zase vzbudila další kontroverze atd.

V západním světě podpora palestinské věci patřila k radikální levici už desítky let. Ta se vždy starala o každého, o kom se dalo tvrdit, že je obětí útlaku tak či onak způsobeného Amerikou (útlak v sovětském bloku ji nezajímal). V Americe to byla reakce na to, že establishment a celá mainstreamová Amerika byly filosemitské. Filosemitský proud vždy v Americe existoval už od otců zakladatelů, měl rodokmen osvícenský i křesťanský. Po druhé světové válce pak pocit viny za holocaust vyústil nikoli jen v toleranci a podporu plné rovnoprávnosti Židů, ale i v upřímný zájem a hrdost na to, kolik úspěšných židovských umělců, vědců, podnikatelů atd. v Americe žije.

Vzpomínka slábne

Jenže s léty vzpomínka na holocaust slábne a taky se mění etnické složení obyvatel. Imigrační vlnu od 60. let tvoří lidé z kultur, kde holocaust nic neznamená. Případně z kultur, v nichž je antisemitismus normou. Tato populace je ovšem klíčová pro stratégy Demokratické strany. Když mluví o „nadcházející demokratické většině“ nebo o „demografické nevyhnutelnosti“, mají tím na mysli tendenci imigrantů volit demokraty.

Američtí liberálové měli zatím tendenci brát shovívavě antisemitismus některých osobností vlivných v černošském prostředí. Od Louise Farrakhana, vůdce sekty říkající si Národ islámu, se demokratičtí politici navenek distancují, což ovšem nezabrání tomu, že jsou někteří z nich čas od času přistiženi, jak se s ním v černošském prostředí fotografují. Jiný takový, reverend Al Sharpton, se v posledních letech trochu mírnil a byl za to odměněn komentátorským místem na televizní stanici MSNBC. Teď ale Ocasio-Cortezová a její multikulti partička přináší antisemitismus do mainstreamu, v podobě šité na míru pro nejmladší generaci. Donald Trump se zjevně rozhodl udělat z nich v očích voličů tvář Demokratické strany, z čehož má starší generace demokratů docela strach. Jestli to bude volebně fungovat, se ještě ukáže.

Podobná logika jako v USA platí i v Británii, kde je podíl muslimského obyvatelstva mnohem vyšší než v USA. Proto taky když jsou labouristé dotlačeni k nějakému tomu rituálnímu odsouzení antisemitismu, vždy ho rozředí dodatkem, že jsou i proti islamofobii a všem dalším fobiím – aby vyslali signál, že nejsou ochotni přiznávat Židům nějaké zvláštní postavení.

Antisemitismus, kterého se Židé museli obávat, nacházel dosud domov spíš na extrémech politické pravice. Takový je aspoň předpoklad, který si musela odnést ze školní docházky, z médií a z kultury většina dnes žijících lidí. Jenže teď k němu přibyl antisemitismus levicový. Jeho projevy bylo možné pozorovat už nějaký čas na sociologické úrovni, dnes tedy mají svou politickou reprezentaci. V případě Británie se navíc nabízí ta zlověstná domněnka, že země, jejíž Židovstvo jako jedno z mála v Evropě nebylo vystaveno holocaustu, si ho v mírnější podobě chystá odbýt teď.

Teorie „velkého vymístění“ či „výměny“ (Great replacement), oblíbená dnešními bílými rasistickými teroristy, určitě neplatí ve své plně rozkošatělé, paranoidní podobě. Ale ve skromnější, užší podobě – jako korelace nárůstu počtu muslimských přistěhovalců v Evropě s vytlačováním Židů nejdříve z jejich tradičních bydlišť a pak z Evropy vůbec – je sociologicky doložená. Nová pravice naopak často sází na podporu Izraele jako politické aktivum. To dělá Trump a třeba Viktor Orbán, jakkoli vznikají disonantní situace, když se střetne jeho okázalý zahraničněpolitický filosemitismus s podprahovým antisemitismem jeho kampaní pro domácí publikum.

A to přepólování lze koneckonců sledovat i v českých podmínkách. Zpochybňování práva Izraele na existenci dnes přichází nejčastěji od kruhů, jaké typizuje starosta Prahy 1 a někdejší aktivista hnutí ProAlt Pavel Čižinský. Když se na nedávném „vlasteneckém setkání“ v jihočeských Příčovech sešli všichni, kdo něco znamenají v české „Alt-right“, byl mezi nimi i Benjamin Kuras, český spisovatel, dá-li se to tak říci, z nejžidovštějších.

Ale co když tady hraje roli ještě něco jiného než vývojem dané přepólování loajalit? Co když je mezi socialismem a antisemitismem nějaké hlubší spojení?

Pro uskutečnění reálného socialismu byla životně důležitá některá opatření, která nebyla nikde předem kodifikovaná a z jeho ideologie nijak nevyplývala. Taková opatření jako povinnost pracovat a mít razítko od zaměstnavatele v občanském průkazu anebo znemožnění cestování do ciziny a střílení na hranicích byste v žádném předválečném marxistickém „uživatelském manuálu“ k budování socialismu asi nenašli. A přesto vyvstala vždy a všude tam, kde byl socialismus. Pro jehož fungování byla stejně nezbytná jako zespolečenštění výrobních prostředků a vedoucí role strany. Co když záchvaty antisemitismu, jimiž prošel Sovětský svaz i všechny jeho evropské satelity, prostě nějakým zvláštním způsobem k socialismu patří? Jako by antisemitismus patřil k těm několika předpolitickým univerzálním silám, o nichž komunisté mlčky uznali, že nemá cenu jim čelit a je nutné jim dát nějaký průchod, byť je ideologie neumí zařadit do svého systému – jako třeba sex, nacionalismus nebo detektivky. Pro režim měly antisemitské kampaně několik klasických výhod. Poskytly nenávistnému pudu skrytému v kdekom to, co si žádal. Vynášely ty nejhorší, nejvíc bezskrupulózní lidi nahoru. Ale hlavně to byly čistky pro čistky. Ukázaly lidem, jak všemocný, protože nevyzpytatelný a iracionální, je nový režim. „Když mu může padnout za oběť i generální tajemník ÚV KSČ, jakou šanci vyjednávat s režimem mám já?“ musel si říci typický občan. Když se vášeň vybouřila, byl klid a režim byl zas o něco silnější. Zárodky podobného gangsterismu lze v homeopatické podobě pozorovat u nových západních antisemitů už dnes.