Wuchanský koronavirus, jenž vyvolal tak velké obavy, že většina zemí Západu se před ním uchýlila do karantény, vypnula ekonomiku, zastavila společenský život a zavřela školy, byl velkým testem, jak nové, těžké podmínky všichni zvládnou. Státy, lidé, vztahy. Bylo zřejmé, že ve vyhrocené situaci, jakou karanténa byla a je, se zdůrazní a zviditelní rozdíly mezi těmi, kdo výzvy zvládají, umějí na ně rychle reagovat, přizpůsobit se jim a ještě si z nich odnést to dobré. Zkušenosti, uvědomění si toho, co je podstatné a zbytečné.

Hodně se toho namluvilo a napsalo o tom, jak velmi dobře koronavirovou krizi zvládli lidé "v první linii". Lékaři, sestřičky, záchranáři. Ale také lidé v obchodech, kde provoz fungoval hladce. Všechno, co mohlo zůstat otevřené, od potravin, lékáren a drogerií, po poštu, kurýrní služby distrubuující zásilky a výdejny e-shopů, fungovalo pro běžného zákazníka přinejmenším stejně dobře jako před karanténou. Někde dokonce ještě lépe. Obchodníci věděli, že jejich byznys je ohrožen a zachránit je může jen trvající zájem zákazníků. Nezažili jsme naštěstí ponižující a nedůstojné souboje o základní potraviny nebo toaletní papír, jaké byly na počátku karantény vidět ve vyspělém Londýně nebo New Yorku. Kamiony a letadla se zbožím všeho druhu se točily tak, že nikdo nepoznal, že něco chybí. Za celou dobu karantény od poloviny března se neobjevila jediná vážnější zpráva o nedostatkovém zboží s výjimkou roušek a respirátorů, které reguloval stát. To všechno díky lidem v první linii, kteří dál pracovali jako před krizí a šli mezi lidi i s rizikem, že se nakazí. Jen díky nim jsme prožili karanténu důstojně a civilizovaně.

I banky, firmy a také značná část úřadů se dokázaly přizpůsobit uzavřené zemi, kde na příkaz vlády ti, kdo mohou činit na dálku, měli pracovat z domova. A do továren a kanceláří mají chodit jen v takových případech, kde je to nezbytné. Podle prázdných ulic, dat Googlu ukazujících, o kolik se omezila doprava a kolik lidí pracuje z místa svého bydliště, se velká část ekonomiky (ta, která nebyla státním zásahem na rozdíl od obchodů, hotelů a restaurací zavřená) přepnula na distanční provoz. Lidé začali pracovat z domova. Většina firem to zvládala tak, že to jejich zákazníci ani nepoznali. Jejich manažeři věděli, že musejí. Měli jasnou motivaci.

Když chybí tlak a motivace

Tím, kdo v testu koronavirové krize neobstál, byla velká část školství. Ředitelů, škol, učitelů a především úředníků, kteří mají vzdělání na starosti. Neexistují zatím žádná přesná data ani průzkumy o kvalitě výuky během koronavirové karantény, kdy jsou zavřené školy. Česká školní inspekce se telefonickými dotazy snažila dát dohromady aspoň nějaký obrázek, jak se od poloviny března učitelé k distančnímu vzdělání postavili. Ten obrázek se skládá hodně obtížně. Vzdělání je velmi decentralizované, autonomie škol velmi silná. V Česku je zhruba 4200 základních škol, které mají kolem 953 tisíc žáků. Přibližně na 1300 středních školách se učí 424 tisíc studentů. Zobecnit ten milion a půl individuálních příběhů bez jakýchkoli dat je velmi složité. Řada detailů v tomto textu tak nutně vychází z anekdotických zkušeností, v nichž každý nenajde svůj příběh. Z těch anekdotických zkušeností je ale zřejmé, že ambici učit distančně naplno mělo od začátku jen minimum škol. Na rozdíl od těch, kdo byli v první linii a jejich výkon byl velmi dobře vidět, a těch, kdo bojovali v těžké době o zákazníky a ekonomické přežití, na sobě totiž školy necítily tlak, jemuž by byly vystaveny.

Školní inspekce v uplynulých týdnech zjišťovala, co a jak školy učí a s čím mají při výuce na dálku potíže. Inspektoři vedli rozhovory téměř s pěti tisíci řediteli základních a středních škol. „Cílení šetření bylo zaměřeno na obsah, formu a podobu distančního vzdělávání,“ řekl v půli dubna školní inspektor Tomáš Zatloukal. Na prvních stupních základních škol je 81 procent žáků zapojeno do distančního vzdělávání, na druhých stupních je to 72 procent a na středních školách téměř 80 procent. Přibližně v tisícovce škol nekomunikuje s učiteli třetina žáků a v necelé stovce vzdělávacích institucí nepracuje víc než polovina žáků. „Příčinou nekomunikace žáků je buď nedostatek hardwarového vybavení žáků, nebo nedostatečné připojení,“ zdůvodňuje data Zatloukal. Zdůraznil také, že řadě studentů chybí motivace ke vzdělání a rodiče nemají čas se jejich výuce věnovat, protože kromě toho musejí řešit spoustu jiných věcí od práce po existenční starosti. Zdůraznil také, že už na druhých stupních základních škol se velmi silně projevuje sociální vyloučení některých rodin, kde je chabý zájem o vzdělání. „Je potřeba velmi ocenit přístup škol, kde žáci nemají technické podmínky k tomu, aby mohli být v průběžném kontaktu se svými učiteli,“ konstatuje Zatloukal směrem ke školám, které umožňují například vyzvednutí studijních materiálů či podklady přímo zasílají. Většina škol komunikuje e-mailem či přes sociální sítě. Mezi populární varianty patří Facebook, WhatsApp, Skype či systémy jako Bakaláři.

Už v těch celkových číslech, v nichž se ztrácejí konkrétní příběhy, je vidět nebezpečný trend. Pokud skoro jeden z pěti žáků základní školy a skoro třicet procent středoškoláků vůbec do distanční výuky nenaskočilo, je zřejmé, že někdo selhal. Buď škola tím, že jim nedokázala nabídnout podmínky, aby se mohli učit nějakou formou. Nebo naopak tím, že učitelé netlačili na rodiče a nezjišťovali, proč se děti školy neúčastní.

Už od poloviny března žijeme v nouzovém stavu. Přirozenou snahou škol i úředníků za školy zodpovědných ale mělo být, aby se učilo, co nejvíc to jde. Aby děti ten čas, kdy stejně nemohly v karanténě pořádně nikam chodit, nepromarnily. Bylo by zajímavé vědět, kolik těch učitelů, jimž se děti z jejich tříd nehlásily, zvedlo telefon a zavolalo rodičům, proč se to stalo. Kolik se zeptalo, jestli něco nepotřebují, a v případě nezájmu naopak tlačili na to, aby se děti učily aspoň nějak. Řada rodičů, kteří se o výuku svých dětí zajímali, ale naopak narážela na značnou pasivitu třídních učitelů. A to i na školách, které mají pověst, že jsou kvalitní. Standardem nebylo, že by se učitelé dětem věnovali on-line přes videokonference nebo jim zadali smysluplné projekty na těch pět a víc hodin, které děti tráví denně ve škole. Aby distanční vzdělání vzali jako příležitost, kdy se i oni sami mohou něco naučit. Aby využili toho, že řadu dětí moderní technologie baví a pár týdnů strávených tvořivě vymyšlenou školou na dálku by je mohlo obohatit. Forem se dá vymyslet bezpočet. Ve většině škol se ale distanční výuka, o které píše inspekce, odehrávala maximálně pár hodin týdně. Často přišel jen e-mail se zadáním, co mají děti udělat. Samy si nastudovat. V arogantnějších případech bylo rodičům, kteří byli nuceni pracovat z domova a zároveň učit své děti, doporučeno, ať jim sami zkusí vymyslet třeba slovní úlohy z matematiky. Místo toho, aby učitelé sedli, sepsali je a rodičům aspoň poslali e-mailem.

Na rozdíl od těch rodičů, kteří zůstali doma s dětmi na ošetřovném ve výši 80 procent svého platu nebo je učili při práci z domu, dostávali učitelé po celou karanténu sto procent svého platu. Těch, kdo odváděli tomu odpovídající stoprocentní výkon, ale podle anekdotických zkušeností bylo minimum. Víceméně plnohodnotnou výuku rozjely školy, kde se za vzdělání platí. Z veřejných pak ty, kde jsou osvícení a zapálení ředitelé a učitelé, kteří vzali karanténu jako příležitost prožít s dětmi novou zkušenost učením na dálku. Na veřejných školách přitom dostanou za karanténní měsíce stejně zaplaceno ti, kdo se snažili a dětem se ve složitých podmínkách naplno věnovali, jako ti, kdo si udělali koronavirový oddechový čas. Jiná věc je, že také řada žáků a studentů se snažila udělat si koronavirové prázdniny.

Plagovi úředníci zneužili epidemii

Velkou roli přitom sehrála pasivita a neakčnost ministerstva školství, které alibisticky tvrdilo, že to nechá na ředitelích. Postupně si ale zjevně uvědomovalo, že na mnohých školách se fakticky skoro neučí. Proto začalo vyzývat učitele ke shovívavosti, aby rozhodně po žácích nechtěli prokazovat znalosti a moc neznámkovali. Vysvědčení sepsali spíš z doby, kdy se ještě ten měsíc a půl ve druhém pololetí učilo.

Do škol ale chodí taky stovky tisíc dětí, na které se mají uplatnit naopak velmi tvrdá měřítka. Státní přijímací zkoušky a maturity se budou dělat nejdřív dva, respektive tři týdny po znovuotevření škol. Nikdo neřekl, kdy přesně. Po měsících, kdy škola většině těch, kdo půjdou dělat důležité zkoušky svého života, kvalitní vzdělání rozhodně nenabízela. Maturity se aspoň budou skládat podle stejných pravidel jako v předchozích letech. Podstatně se ale přitvrdí u přijímaček. Studenti sice mají možnost tak jako dosud podat dvě přihlášky. Na státní přijímací zkoušku (z matematiky a češtiny, tvoří aspoň 60 procent kritérií pro přijetí na střední školy) ale dostanou jen jeden pokus namísto dosavadních dvou. Prý z epidemiologických a organizačních důvodů. Dosud to bylo tak, že se jim na obě školy započítával ten pokus, v němž byli úspěšnější. Vtip je v tom, že fyzicky stejně půjdou na zkoušky na obě zvolené školy. Protože tam musí složit tu další školní část, která tvoří až 40 procent výsledku, podle něhož se o přijetí rozhoduje. Epidemiologicky to nedává vůbec žádný smysl. Je to jen snaha úředníků, kteří mají na starosti jednotné přijímací zkoušky, zjednodušit si na úkor dětí život. Stejně jako to předvádělo měsíc a půl hodně učitelů. Velká část vzdělávacího establishmentu koronavirovou krizi evidentně nezvládla.