Mám rád severské politiky. Ne že by mezi nimi nebyli tuneláři, náfukové a zlobři všeho druhu. Ti jsou všude, ale velmi často jsou to docela normální lidé. Někdy jsou dokonce tak normální, že z toho mají problémy. Finská premiérka Sanna Marinová si před nedávnem dovolila jít na večírek, zpívat, tancovat a pít alkohol. Někdo ji u toho natočil, a byl z toho skandál. „Problém je tu evidentně úplně všechno: večírek, oblečení, tanec, smích, volný čas i existence přátel,“ napsaly jedny naše noviny. Nejen u nás, ale i ve světě širém je rozšířená úplně jiná představa politika: zpívá nanejvýš hymnu po vítězných volbách… To jsem jednou slyšel, a už bych to nechtěl zažít.

Mně jsou milí politici (stejně tak třeba soudci, lékaři nebo truhláři), kterým jejich profese nebrání žít naplno a prožívat i radosti života, a také ti, kteří se nesnaží stát se zaživa svými vlastními pomníky. Trápení je všude kolem vždycky dost.

Na Islandu, kam jezdím, neznamenají funkce víc než sám člověk. První islandský prezident Sveinn Björnsson si například podal inzerát do novin, že hledá dobrou pasačku na svůj statek v Bessastaðir. Koncem čtyřicátých let musel mít totiž dvě povolání. Kromě prezidentování i sedlačil. Žil z peněz, co mu vynesl statek. Prezidentská funkce mu na rozdíl od slepic nic nenesla.

Když jsem se poprvé vydal na ten vzdálený ostrov na severu, poradil mi v Praze jeden Islanďan: „Kdybys chtěl mluvit s prezidentkou Vigdís, zajdi ráno na koupaliště. Chodí tam každý den a baví se s kýmkoli.“

Funkci starosty Reykjavíku vykonával donedávna televizní komik a spisovatel Jón Gnarr. Ten v době finanční krize založil politickou stranu, která se jmenovala Nejlepší strana. Odůvodnil to tím, že přece když zakládá stranu, tak to musí být ta nejlepší. Vyhrál volby navzdory slibu, že nesplní žádný předvolební slib, a pak se úspěšně staral o hlavní město. Ten se bavit a radovat uměl. Mohli jste ho spatřit třeba i v převleku za ženu v průvodu Reykjavík Pride.

Současná islandská hlava státu se nabytím své funkce nezměnila vůbec. Guðni Thorlacius Jóhannesson objížděl před volbami Island ve své škodovce a neutratil za kampaň víc, než co dal za benzin. Kdybyste ho chtěli dnes potkat, chodívá s dcerami do kina nebo na koncerty do Harfy. Své prezidentství ovšem bere velmi vážně. Musí ho přece dokonale prostudovat. Je původním povoláním historik, specializovaný právě na funkci prezidenta.

U nás byl hlavou státu také jeden, kterého jeho funkce změnila jen málo. Nemůžu zapomenout, jak nás kdysi se ženou pozval na oslavu státního svátku k sobě na Hrad. Půjčili jsme si vhodné oblečení a vydali se ve slunném odpoledni přes hradní nádvoří po schodech nahoru až do Vladislavského sálu. Tam byl obrovský raut a v něm mezi vybranými pokrmy i tlačenka nebo špekáčky. Kolem nás se procházeli generálové v uniformách, politici v oblecích a lidi s dětmi, kteří šli náhodou kolem a pozval je taky. Vždyť to byl jejich svátek.

Chvíli jsem si tenkrát mohl připadat jako na Islandu nebo ve Finsku, ale tahle éra už skončila. Teď na Hradě vládnou drsňáci. Možná pijou, ale rozhodně netančí…