Novoroční projev Petra Fialy byl uvozen několik hodin dopředu avízem na sociálních sítích, ať se lidé pokud možno dívají, poněvadž by jim premiér rád „řekl něco, co považuje za velmi důležité“. Následovala variace na známé vystoupení Václava Havla před 32 lety, tedy konstatování úpadku, do něhož dovedli republiku předchozí vládci. Je to i tentokrát v zásadě pravda, byť s důležitým upřesněním, že rozvrat státních financí je věc poměrně nová, pro niž se Andrej Babiš rozhodl nedlouho před covidem.

Fiala správně určil tři krizové děje, před nimiž stojíme: zhoršování veřejných financí, infekci covidu-19, energetickou krizi. Ale po tom konstatování nic velmi důležitého nenásledovalo.

U covidu nás ujistil, že není pro plošné povinné očkování, současně zaštítil povinnost vakcíny pro určité profesní skupiny. To je alibismus, politik by neměl svou odpovědnost přesouvat na nějaké profesní komory a svazy. Ale nejvýznamnější v covidové kapitole bylo to, co v ní chybělo. Designovaný ministr zdravotnictví Vlastimil Válek v říjnu, kdy Babišova vláda ještě vzala neočkovaným možnost prokazovat se negativním testem, slíbil, že aspoň ten test jako vstupenku do veřejného života vrátí. Fiala se o tom na Nový rok a ani ve vystoupeních o den později nezmínil.

Druhým velkým tématem, v němž chybělo něco „velmi důležitého“, je energetická krize. Fiala za její příčiny označil – v tomto pořadí, tedy zaměnil příčinu a následek – ruské vydírání plynem a vůli některých velkých evropských států odpoutat se od fosilních paliv (jak případně poznamenal, téměř za každou cenu). A opět následoval velký oblouk kolem evropsky háklivějších témat, jako je především unijní systém obchodu s emisními povolenkami. Vrhnout stažené povolenky znovu na „trh“ s povolenkami by zřejmě ceny okamžitě stlačilo. Místo toho jsme se od českého premiéra v obecné rovině dozvěděli, že odpor proti Zelenému údělu (jehož je stahování povolenek a současně rozšiřování systému na další a další ekonomické sektory součástí) je – fuj, fuj – populismus. Takže máme věřit tomu, že řešení naší energetické krize spočívá v rehabilitaci jádra na unijní úrovni a v budování „dalších, rozumných obnovitelných zdrojů“.

Že tzv. obnovitelné zdroje jsou nestabilní zdroje, takže každá další expanze OZE za sebou táhne investice do záložních, stabilnějších zdrojů, je jedna námitka. Druhá námitka se týká toho jádra: rehabilitace jaderných elektráren ústy předsedkyně Evropské komise, která je doufejme na spadnutí, je dobrá zpráva – a mimochodem na českém příspěvku k tomuto vývoji mají zásluhu odcházející vláda i ta nastupující (aktivity europoslance Alexandra Vondry v Paříži). Jenže i ten jeden jaderný blok v Dukovanech bude zprovozněn cca za patnáct let. Mezitím ztratíme osmkrát větší kapacitu zavíráním uhelných elektráren, které je vynuceno politicky.

Zdůrazňovat v této chvíli rehabilitaci jádra jako ten nejakutnější čin, který vláda může podniknout, je nepřímé doznání, že chybí síla a spíš vůle jít na podstatu. A to Petr Fiala pro sebe hned na začátku novoročního projevu reklamoval, že k nám bude „mluvit zcela otevřeně“ – skoro jako kdyby to měla být jeho obchodní značka.

Někteří politici mívají zářivý a pompézní start, aby pak už jen pomalu ztráceli metry. Vzbudit velmi nízká očekávání je taky metoda.