Dvě zkušené dámy, divadelní kritička Jana Machalická a herečka Eva Salzmannová, se sešly v knize (nebo spíš nad knihou, prostě se sešly, zcela jistě víckrát), v níž si rozdělily role dle svých profesí. Machalická vypracovala esej o Evě Salzmannové coby výrazné herecké osobnosti českého divadla posledních desetiletí. V ní provedla čtenáře bohatým, přitom důsledně promyšleným sledem postav, jež Salzmannová na divadelních prknech vytvořila, přičemž je dobře patrné, že naprostou většinu z nich opravdu i viděla a asi si je i pamatuje, což nemusí být samozřejmé.

Text je objektivně odborný a současně subjektivně osobní, takže čtenář pozná, že Machalická obdivuje nejen herectví Evy Salzmannové, ale netají se ani svými sympatiemi k civilní osobě Evy Salzmannové, jejíž role na knize spočívá jednak v tom, že dodala fotografie z rodinného a uměleckého archivu, ale hlavně v tom, že promyšleně i živě, svědomitě a nebojácně odpovídá na otázky, které jí Machalická klade.

Kniha je tedy z jedné čtvrtiny studie, z druhé čtvrtiny fotoalbum, pak je tam ještě předmluva teatrologa Jana Dvořáka („má v sobě něco z moderní heroiny: oduševnělost, ale nepovýšenost, dámskost, nekoketní ženskost a naléhavost bytí“), ale z největší části je to rozhovor, a to velmi důkladný. Trochu působí jako by ho pro účely Divadelního ústavu vedla divadelní historička, což Machalická je. Solidnost a erudice pochopitelně nejsou na škodu, naopak, rozhovor je čtivý a často i napínavý, a to nejen pro teatrology, přestože do věcí, které by zasahovaly někam jinam než za divadlo, se skoro vůbec nepouští. Lehce je zmíněn rod plzeňských Salzmannů a pak otec bankéř, který byl uklizen do Karlových Varů, kde se dcera narodila, ale pak byla přemístěna do Prahy, na sídliště Novodvorská, kde vyrostla v poměrech slušné středostavovské rodiny, nikoli ale prominentní. I ona patřila ke zlaté komuně Sklepa, ale přece jenom směřovala k regulérnějšímu herectví, na DAMU, ale alternativním prostředím, kde se záhy stala femme fatale intelektuálněji založené části generace. Ta se na ni chodila dívat do alternativních prostor (do Rubínu a na slavného Fausta na Chmelnici) a pak i do divadel, kde se obvykle něco dělo: do Labyrintu a na Zábradlí. Energie rozhovoru je dána vedle látky i výbojnou a reflexivně založenou povahou herečky, která se nespokojí s dosaženým, ale chce být u toho, kde se něco tvoří a riskuje. Proto za svou kariéru vystřídala více scén, přičemž někdy spontánně, ale vždy to mělo nějakou logiku a důvod. Název knihy Útěkářka Eva Salzmannová odpovídá i stavu, kdy rozhovor končil, neboť právě tehdy se rozhodla odejít z dobře zakotveného místa v Národním divadle, kde byla dvacet let, do nově se tvořících Městských divadel pražských, kde „by chtěla ještě jednou zažít ten společný běh do prudkého kopce“.

Je to tedy rozhovor nikoli o historkách, manželích (byli zajímaví), nebo třeba o tom, jak relaxuje, ale o tom, jaká byla cesta Evy Salzmannové divadlem, jak k tomu došlo a čím a jak se to projevovalo. Je analytická, ale nejde pro slovo daleko, formuluje jasně a výstižně, podobně jako její herectví není nějaký impresionismus, ale velmi přesné uchopení tématu. Nejpoutavější jsou ovšem na rozhovoru její názory a vzpomínky na divadelní práci, především na režiséry i režisérky (i ty se našly, třeba Viktorie Čermáková), které při své práci poznala. Řada jejich charakteristik je velmi trefná, kritická, současně plná respektu (například k Petru Léblovi), vyhmátne metodu a styl a řekne to ve zkratce: „Krejča by o tom mluvil tři dny, zatímco Smoček jen dal ruce do kapes a roztáhl plandavé kalhoty, které měl na sobě, a hned bylo jasno, co máš hrát.“ Některé věci totiž úplně vysvětlit nelze, zato je dobré, když se přesně podají: jako když pětadvacetiletá herečka, která měla v Divadle na okraji svou vysněnou roli Julie a chtěla se konečně zeptat, jak ji má hrát, a velký (v něčem možná i geniální) režisér Zdeněk Potužil jí odpověděl: „Hele, hlavně tam nesmíš stát jako čurák.“ Dobrá rada.

Jana Machalická. Útěkářka Eva Salzmannová. Vydaly Větrné mlýny, 296 str.