Knižní rozhovor s herečkou velmi netuctového typu

Dobrá rada od Evy Salzmannové

Knižní rozhovor s herečkou velmi netuctového typu
Dobrá rada od Evy Salzmannové

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Dvě zkušené dámy, divadelní kritička Jana Machalická a herečka Eva Salzmannová, se sešly v knize (nebo spíš nad knihou, prostě se sešly, zcela jistě víckrát), v níž si rozdělily role dle svých profesí. Machalická vypracovala esej o Evě Salzmannové coby výrazné herecké osobnosti českého divadla posledních desetiletí. V ní provedla čtenáře bohatým, přitom důsledně promyšleným sledem postav, jež Salzmannová na divadelních prknech vytvořila, přičemž je dobře patrné, že naprostou většinu z nich opravdu i viděla a asi si je i pamatuje, což nemusí být samozřejmé.

Text je objektivně odborný a současně subjektivně osobní, takže čtenář pozná, že Machalická obdivuje nejen herectví Evy Salzmannové, ale netají se ani svými sympatiemi k civilní osobě Evy Salzmannové, jejíž role na knize spočívá jednak v tom, že dodala fotografie z rodinného a uměleckého archivu, ale hlavně v tom, že promyšleně i živě, svědomitě a nebojácně odpovídá na otázky, které jí Machalická klade.

Kniha je tedy z jedné čtvrtiny studie, z druhé čtvrtiny fotoalbum, pak je tam ještě předmluva teatrologa Jana Dvořáka („má v sobě něco z moderní heroiny: oduševnělost, ale nepovýšenost, dámskost, nekoketní ženskost a naléhavost bytí“), ale z největší části je to rozhovor, a to velmi důkladný. Trochu působí jako by ho pro účely Divadelního ústavu vedla divadelní historička, což Machalická je. Solidnost a erudice pochopitelně nejsou na škodu, naopak, rozhovor je čtivý a často i napínavý, a to nejen pro teatrology, přestože do věcí, které by zasahovaly někam jinam než za divadlo, se skoro vůbec nepouští. Lehce je zmíněn rod plzeňských Salzmannů a pak otec bankéř, který byl uklizen do Karlových Varů, kde se dcera narodila, ale pak byla přemístěna do Prahy, na sídliště Novodvorská, kde vyrostla v poměrech slušné středostavovské rodiny, nikoli ale prominentní. I ona patřila ke zlaté komuně Sklepa, ale přece jenom směřovala k regulérnějšímu herectví, na DAMU, ale alternativním prostředím, kde se záhy stala femme fatale intelektuálněji založené části generace. Ta se na ni chodila dívat do alternativních prostor (do Rubínu a na slavného Fausta na Chmelnici) a pak i do divadel, kde se obvykle něco dělo: do Labyrintu a na Zábradlí. Energie rozhovoru je dána vedle látky i výbojnou a reflexivně založenou povahou herečky, která se nespokojí s dosaženým, ale chce být u toho, kde se něco tvoří a riskuje. Proto za svou kariéru vystřídala více scén, přičemž někdy spontánně, ale vždy to mělo nějakou logiku a důvod. Název knihy Útěkářka Eva Salzmannová odpovídá i stavu, kdy rozhovor končil, neboť právě tehdy se rozhodla odejít z dobře zakotveného místa v Národním divadle, kde byla dvacet let, do nově se tvořících Městských divadel pražských, kde „by chtěla ještě jednou zažít ten společný běh do prudkého kopce“.

Je to tedy rozhovor nikoli o historkách, manželích (byli zajímaví), nebo třeba o tom, jak relaxuje, ale o tom, jaká byla cesta Evy Salzmannové divadlem, jak k tomu došlo a čím a jak se to projevovalo. Je analytická, ale nejde pro slovo daleko, formuluje jasně a výstižně, podobně jako její herectví není nějaký impresionismus, ale velmi přesné uchopení tématu. Nejpoutavější jsou ovšem na rozhovoru její názory a vzpomínky na divadelní práci, především na režiséry i režisérky (i ty se našly, třeba Viktorie Čermáková), které při své práci poznala. Řada jejich charakteristik je velmi trefná, kritická, současně plná respektu (například k Petru Léblovi), vyhmátne metodu a styl a řekne to ve zkratce: „Krejča by o tom mluvil tři dny, zatímco Smoček jen dal ruce do kapes a roztáhl plandavé kalhoty, které měl na sobě, a hned bylo jasno, co máš hrát.“ Některé věci totiž úplně vysvětlit nelze, zato je dobré, když se přesně podají: jako když pětadvacetiletá herečka, která měla v Divadle na okraji svou vysněnou roli Julie a chtěla se konečně zeptat, jak ji má hrát, a velký (v něčem možná i geniální) režisér Zdeněk Potužil jí odpověděl: „Hele, hlavně tam nesmíš stát jako čurák.“ Dobrá rada.

Jana Machalická. Útěkářka Eva Salzmannová. Vydaly Větrné mlýny, 296 str.

 

3. prosince 2020