Na filmovém festivalu Febiofest byl promítán film Operace Entebbe (7 Days in Entebbe), který tento týden přijde i do širší distribuce. Zobrazuje událost, od které uplynulo loni čtyřicet let, ale je stále vzrušující, jako vše, když se povede něco odvážného, něco, co zlu nečekaně vyrazí dech i zuby. Aspoň někdy a aspoň na chvíli.

Entebbe bylo a je letiště u Kampaly, hlavního města Ugandy. 27. června 1976 tam dosedlo teroristy unesené letadlo Air France, které mělo letět z Tel Avivu do Paříže. Po mezipřistání a natankování v Kaddáfího Libyi, kde byla propuštěna většina neizraelských cestujících, což byla zhruba polovina z 240 pasažérů, pokračovalo letadlo, které ovládali dva Palestinci a dva Němci, do Ugandy, kde je čekal akci příznivě nakloněný diktátor, šílenec Idi Amin.

Únosci požadovali propuštění několika desítek palestinských teroristů, kteří byli v izraelských věznicích, a pět milionů dolarů. Izrael (předsedou vlády byl Jicchak Rabin, jestřábem ministr obrany Šimon Peréz) naoko souhlasil s vyjednáváním, čímž získal čas na přípravu úspěšné operace, která se dostala do historie pod jménem Operace Blesk, respektive Operace Jonathan. To bylo jméno velitele přepadového oddílu podplukovníka Jonathana Netanjahua, který při akci zahynul: jeho bratr Benjamin je nynější izraelský premiér.

Během nesmírně riskantního a logisticky obtížného zásahu byli v noci ze 3. na 4. července teroristé zneškodněni a s výjimkou čtyř nešťastných obětí (jedna, stará paní, byla Uganďany zavražděna dodatečně v nemocnici) 104 rukojmích osvobozeno. Během hodinového boje bylo Izraelci zabito několik desítek ugandských vojáků, kteří stáli na straně teroristů. To se samozřejmě stalo záminkou k mezinárodním protestům, v nichž hrál nejhlasitější part sovětský blok – a my s ním: když se podíváte do Rudého práva
z té doby, vypadá to, že zločincem byl Izrael, zatímco Uganda, včetně kanibala Idiho Amina, se stala obětí agrese a izraelského „mezinárodního terorismu“. Izrael si ale oddechl a měl důvod slavit. Po traumatu z jomkipurové války z roku 1973, kdy jeho osud visel na vlásku, to, dalo by se říct, země potřebovala.

Film režíroval Brazilec José Padilha a byl natočen v kosmopolitní produkci, s mezinárodními hvězdami (za něž lze považovat Němce Daniela Brühla a Angličanku Rosamund Pike, kteří si zahráli dvojku revolučních německých teroristů), nicméně v globální angličtině, kterou mezi sebou mluví i členové izraelského kabinetu, což trochu oslabuje autentické vyznění. Není to však čisté dokudrama, podíl jaksi fabulovaných situací tam není sice nijak velký, ale zvláště závěr, tedy vyvrcholení akce, kdy jde jednotka do útoku, je dost stylizovaný a vojenská akce se poněkud pateticky prolíná do obrazu dramatického baletu v provedení známého souboru Batsheva Dance Company (v roce 2008 vystoupili v Arše). Jinak jde o kvalitně zpracovaný thriller, který by se jevil napínavý, i kdyby nešlo o skutečnou událost. Filmy o Entebbe byly přitom natočeny už tři, nejznámější je z roku 1977 – americký Operation Thunderbolt s velmi zajímavým obsazením se dvěma ze sedmi statečných, Charlesem Bronsonem a Horstem Buchholzem, který si zahrál německého teroristu Winfrieda Böseho. Tehdy samozřejmě nemohlo být řeči, že by se film promítal v Československu.

Rok a tři měsíce po únosu do Entebbe, v říjnu 1977, došlo k dalšímu spektakulárnímu teroristickému aktu, únosu letadla Lufthansy Landshut z Mallorky do somálského Mogadiša. Tímto aktem vyvrcholil horký „německý podzim“ 1977. V tomto případě šlo čistě o akci palestinského komanda, které se však solidarizovalo s německými (sou)druhy z RAF (Frakce Rudé armády) a vyžadovalo jejich propuštění. Podobně jako v izraelském případě se také tady německá vláda v čele s kancléřem Helmutem Schmidtem rozhodla pro akci. Precizní zásah speciální jednotky GSG9 na letišti v Mogadišu osvobodil všechny rukojmí. O případu byl před deseti lety natočen televizní film v produkci ARD Mogadischo.

Ugandské Entebbe a somálské Mogadišo jsou dva případy z historie, která je v lecčems stále přítomná, a přitom prošla různými proměnami. Teroristé, a to i ti palestinští, se tehdy cítili spíše revolucionáři, bojujícími za lepší a spravedlivější svět, jenž k tomu postrčí brutálními akty. Byli to fanatici, ale nikoli sebevrazi, byli ochotni vraždit, ale měli nějaký plán a chtěli vyjednávat. Ti němečtí byli často vzdělaní, s hlavou nalitou ideologickým lákem, propadlí totálnímu intelektuálnímu zmatení, ale v jistém smyslu by je bylo možné považovat za idealisty: tak je pojat ve filmu Böse, který než šel do akce, vydával revoluční literaturu a umíral nejspíš v přesvědčení, že bojoval za spravedlivou věc. Paradoxem je, že obětí jeho pokrokového činu měli být opět Židé, jejichž historická existence je zdrojem permanentní nenávisti, jež spojila k akční spolupráci západní revolucionáře (Němci z RAF a Revolučních buněk) s arabskými nacionalisty (OOP), z nichž se za dvacet třicet let stanou muslimští fundamentalisti (Hamás a nejrůznější džihádisté). V něčem ta aliance přetrvala.