Už na jaře, když rozjela první záchranné programy v pandemii a přes noc naučila sebe a nás žít se schodkem pět set miliard, říkala ministryně Schillerová, že teď není doba na hledání kompenzujících škrtů ve vládních výdajích. Když si s blížícími se volbami vzpomněla na plnění volebního programu, tedy na zrušení superhrubé mzdy, zatnula k tomu další sekeru, kterou guvernér ČNB, zřejmě jediný státní úředník, který může říkat, co si myslí, rozcupoval jako naprosto nezodpovědný populismus. Našla tedy vláda něco, na čem by ukázala odvahu a vůli alespoň nepatrně, homeopaticky schodek vyrovnat?

Ano, našla. Chce zdanit zahřívaný tabák o 79 procent.

Zahřívaný tabák jsou takové ty nové e-cigarety a 79 procent se zdá být docela dost. O takové procento stát nikdy nezvyšuje daňové zatížení ničeho. Ale kuřáci unesou všechno.

Jestliže ovšem stát kuřáky opovrhuje, tak jejich daněmi nikoliv. Tady je v jeho zájmu, aby jich bylo co nejvíc.

Kdyby sledoval proklamovaný účel, tedy ochranu zdraví před škodlivým zlozvykem, těžko by skokově zvyšoval daň z těchto elektronických cigaret, neboť cigarety ze zahřívaného tabáku jsou zdraví méně škodlivé. Při jejich kouření se nespaluje papír.

Ano, je to droga. Legální droga, stejně jako alkohol. Který se ve svých nejčastěji konzumovaných formách nejen nezatěžuje spotřební daní (víno), ale dokonce i zlevňuje (pivo). Důvod je tu zjevně ekonomický – konzumujeme pivo a převážně i víno domácí výroby. Kde je ochrana zdraví?

Z alkoholu by šlo udělat tutéž skvrnu na pověsti jako z cigaret. Svého času se prostě vzdělaní a kultivovaní lidé usnesli, že kouření je „out“. Že to je činnost typická pro lidi nízkého postavení a kultivovanosti. Ve starých filmech běžně lidé kouřili, včetně kladných hrdinů, elegánů a femmes fatales. Dnes nám to už v těch filmech přijde nápadné, praští nás do očí, jak nepřípadné je, že si někdo zapálí v kanceláři nebo v letadle. Nebyl by problém zařídit, aby za dvě desítky let působili podobně nepatřičně i hrdinové, kteří ve chvílích, kdy se baví ve společnosti, drží v ruce skleničku s alkoholem. Jde o zvyk. Ale přinejmenším z počátku by to narazilo na značný odpor. Pořád platí to, co řekl Vasil Biľak v roce 1985 reportérovi týdeníku Der Spiegel: „Pivo je pro nás jako chleba.“ Politik se klidně v předvolebním spotu napije piva. Ale zapálit si cigaretu? Ne, zlozvyk, při němž kuřák odevzdává na společné útraty nás všech zhruba 80 korun z krabičky, má zůstat skryt v temných zákoutích.

Mám podezření, že toto zasednutí si na tabák hraje ve společnosti nedoceněnou roli. Kouření bylo zdiskreditováno tak, že je možné, že o něm někteří lidé ve veřejném kontextu nemluví pravdu. Podobně jako průzkumy systematicky podceňují podporu Donalda Trumpa nebo u nás SPD, protože respondent může mít pocit, že se na něj ten člověk z agentury bude dívat skrz prsty, někdo se třeba nepřizná ke kouření. „Ano, chci, abychom byli necivilizovaná země“ – kdo se k tomuto přihlásí?

Tohle tažení se klidně mohlo zasloužit o pár procent z toho poklesu etablovaných stran v posledních letech, v našich poměrech ČSSD. Může to být do značné míry i nevědomé, protože to nelze artikulovat. Kdyby si ve vedení tehdejší ČSSD náhodou tuto hypotézu někdo připustil a napadlo ho udělat si o tom průzkum, pochybuju, že by se dozvěděl celou pravdu. Takže se to svádělo na posun k progresivismu, jenž pod Sobotkovým vedením strana prováděla, ačkoliv toho posunu ve skutečnosti zas tolik nebylo.

Nesouhlas, který není povoleno pojmenovat, se může projevit zástupně. Třeba u části těch, kteří protestují proti nošení roušek. Jsou v tom pro ně víc než jen pochybnosti o spolehlivosti vědeckých studií. Ale možná i nahromaděná nevole z toho, jak jim pořád někdo dává najevo, jak se mají chovat, aby byli moderní, akceptovaní občané.