Ze století do století jdem, zpívali V + W. Zatím to platí

Padesát hodin s Janem Werichem

Ze století do století jdem, zpívali V + W. Zatím to platí
Padesát hodin s Janem Werichem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Ten, kdo chce poslouchat zpěv a řeč Jana Wericha po dobu víc než padesáti hodin jen se čtyřmi docela kratičkými přestávkami nutnými k výměně CD v přehrávači, může tak učinit docela snadno. Vyšla totiž kolekce pěti desek ve formátu MP3 zachycující „scény, předscény, rozmluvy, úvahy, zpěvy a pohádky“ v podání druhé poloviny značky V + W, proslulé už krátce po svém vzniku v roce 1927 a dodnes snad rozluštitelné většinou dospělé české populace.

Jakub Kamberský, jenž nový „komplet vybral, sestavil (a některé záznamy nově režijně zpracoval)“, měl v úmyslu „obsáhnout zvukový odkaz spisovatele, herce, zpěváka, neúnavného vypravěče, ale ne interpreta cizích textů, tedy až na drobné výjimky. Proto v kompletu nehledejte Osudy dobrého vojáka Švejka, Pana Tau či pohádky Josefa Štefana Kubína. Výjimečně je do něj zahrnuto kupř. jen několik zapomenutých povídek nahraných v 50. letech“.

Najdeme tu nahrávky původně gramofonové, vedle nich rozhlasové a také televizní – nikoli ovšem Werichovy herecké výkony v televizních inscenacích (i když třeba takový Medvěd by absencí obrazu příliš neutrpěl, jeho síla je ve slovech, ne v gestech, grimasách, kostýmech či dekoracích), nýbrž rozpravy, ať s Miroslavem Horníčkem, ať s Vladimírem Škutinou. A slyšíme i zvukové záznamy Werichových výstupů na estrádách v 50. letech, jež nebyly v době pořízení záznamu určeny dalšímu publiku a taky se k němu dostaly až po dlouhých letech. Podobně si Voskovec a Werich natočili na magnetofonový pás pouze pro sebe (?) vzpomínky a úvahy pronášené při svých soukromých setkáních ve Vídni v letech 1971 a 1974. Mimochodem, diví-li se stále někdo Werichovu podpisu pod Antichartou v lednu 1977 (pro Vladimíra Justa, jak píše v bookletu, byla hercova účast v Národním divadle „ledovou sprchou“), měl by vzít v úvahu, že v 70. letech věru nemohl vyrazit do Vídně každý jako dnes. Werich směl, dokonce opakovaně, a je možné, že se cítil režimu zavázán. Na shromáždění umělců demonstrujících věrnost husákovskému režimu prý myslel, že podepisuje prezenční listinu. To je patrně jeho poslední vtip. A docela dobrý!

Leč zpátky k pětideskovému souboru. Nejtrvanlivější z něj jsou pravděpodobně původní nahrávky písniček (tedy s orchestrem Ježkovým, nikoli Vlachovým), protože jsou autentickým svědectvím o poetice Osvobozeného divadla, jedinečné scény českého divadelního provozu nejen mezi válkami. Bez návodů a výkladů slyší každý vnímavý posluchač úžasnou symbiózu hudby, textu a autorské interpretace. Některé písně mezitím, jak se říká, zlidověly (Tmavomodrý svět, Ezop a brabenec, Babička Mary...), i když je možné, že z kolektivního povědomí se časem vytratí (klišé o tom, že Voskovcův a Werichův „odkaz nezestárnul“, jak ujišťuje v bookletu František Cinger, s tím sotva něco udělá); to není důležité. Pro dvacáté století byly nezastupitelné a nepřekonatelné.

Je tady i hodně mluveného slova, které patří spíš do archivu než na zvukové nosiče. Například když Werich vzpomíná na mládí (Táto, povídej!), je rozvláčný, konfuzní, odbočuje a zapomíná, k čemu se má vrátit; takové klábosení se snese v rozhlase, avšak představa, že by si je někdo pouštěl opakovaně, je poměrně těžká. Vyškrabala se kdejaká kuriozitka, třeba pracovní snímky z nahrávání Lakomé Barky nebo Pana Tau, ovšemže se všemi přeřeknutími, asi neodolatelně komickými.

Nejsmutnější je silvestrovský dialog s Jiřím Suchým z roku 1978, tehdy nevysílaný, v němž hlas starého a nemocného Jana Wericha může vyvolat leda pohnutí, smích sotva. Rozpaky jiného druhu vzbudí Pravda o sovětském Rusku, dialog V + W z roku 1935; jeden se ptá druhého na dojmy z SSSR, tady se oba projevují jako užiteční idioti (nebo cynikové?), když mluví o lidech dobře živených „jen proto, aby se zdálo, že tam není hlad“. V první polovině 30. let se oběti sovětského hladomoru počítaly na miliony. Věděli o tom „Osvobození“, nebo jim kamarád Julius Fučík („Fučidlo“) vysvětlil, že jde o výmysl buržoazní propagandy? Ale i to k Werichovi patří, stejně jako nesnesitelná moudrost Když už člověk jednou je...

Jan Werich: Suma sumárum. 5 CD MP3. Supraphon, celkový čas 50:37:24 hod.

Jaromír Slomek

31. ledna 2020