Zemřel Michail Gorbačov. Kdo může být ještě dnes dojat? Svět je už tak daleko a je tak jiný. A Rusko je tak jiné! I když to je otázka. Bylo tehdy za Gorbačova Rusko jiné? A bylo tehdy vůbec Rusko, když to byl Sovětský svaz? Co se to tam na východě vlastně převaluje na všechny časy za monstrum? Vždycky z něj šel strach a vždycky byli rozumní lidé raději, když se převalovalo co nejdál.

Ale za Gorbačova přece jen ten strach trochu povolil a chvíli se zdálo, že by Rusko mohlo být takovou trochu složitější a neohrabanější, ale přece jen jaksi normální zemí, které se nebude nutné tak bát. Byl tenhle pokus „znormalizování“ Ruska reálná naděje, nebo od začátku iluze a nesmysl? A co o tom vypovídá to, že právě tenhle náznak „znormalizování“ považuje většina Rusů za nejhorší období dějin? Snad i horší než Stalinovu krutovládu, která vlastně Rusko v jejich pohledu posílila?

Gorbačovova zásluha spočívala především v tom, že se mu vlastně nepodařilo podniknout, oč se velmi upřímně snažil. Gorbačov prohrál a jeho úsilí skončilo debaklem. Jeho „perestrojka“ byla pozoruhodným dramatem, jež mělo rysy grotesky, absurdity i heroismu. Gorbačov chtěl zachránit řád tím, že demontoval jeho opěrné sloupy, následkem čehož se systém zcela zřítil. Možná že jiný typ vůdce by kolem sebe zuřivě kopal, a když by viděl, že jde ke dnu, snažil by se tam stáhnout ostatní. Gorbačovův stát šel ke dnu, ale on dal ostatním svobodu. Díky tomu se i v téhle zemi, ba právě v téhle!, dalo pak žít třeba tak, že na to člověk může v dnešních časech s úžasem vzpomínat.

Díky tomu člověk, který to zažil, bude vzpomínat na Gorbiho s dojetím a vděčností. A s údivem, jak to všechno pak pokračovalo dál.