Mám takovou tradici, kterou jsem založil před deseti lety, že se vždy cestou na horňácké narozeniny Břetislava Rychlíka zastavím zhruba na půli cesty, v městečku jménem Brtnice. Ty oslavy se ve větším stylu konají jednou za deset let, takže jsem tam byl letos koncem srpna podruhé. Zajímavé je, že v Brtnici asi málo tuší, jak souvisí s Rychlíkem, a Břetislav zase neví, jak souvisí s Brtnici. Já je mám však tímto spojené a za deset let se těším opět na oba, Brtnici i Rychlíka: snad mě pozve.

A vy snad odpustíte tento nadmíru osobní úvod, bez kterého by se mé vyprávění o Brtnici určitě obešlo, ale něčím se začít musí. Případní zájemci o Brtnici ji mohou zajisté navštívit pod jakoukoli záminkou a žádného Rychlíka k tomu nepotřebují. Stačí třeba sjet z dálnice na Jihlavu a pak pokračovat směrem jihovýchodním, tedy na Třebíč, a za chvíli jste tam: to mluvím o automobilech, železniční trať se Brtnici vyhnula, takže použít nelze ani osobák, natož rychlík, a nutno volit autobus z Jihlavy či Třebíče. Jedině že byste dojeli vlakem do zastávky se zajímavým jménem Bransouze a pak došli pěšky. To se vám pak otevře pohled na táhlé údolí obklopené věncem modravých lesů, které přecházejí do luk a polí, neboť Vysočina tu přece jen ztrácí sílu a pověstnou drsnost, takže vedle brambor se tu dá sklízet i obilí, i když i tady nejspíš nad vším vítězí řepka olejka.   

Brtnice je, dalo by se říct, mikrokosmos v makrokosmu. Je tu všechno, co má malé město ve střední Evropě mít: snad kromě té železniční zastávky, což prý má na svědomí feudální panstvo Collaltů, kteří ještě koncem 19. století bránili pokroku a neviděli důvod věci, které docela šly, měnit. Je tu tedy pěkná renesanční radnice a v ní docela slušná krčma, dva kostely, jeden farní, druhý zámecký, též pivovar, nad městem silueta onoho zámku, původně hradu, jenž je nyní dost zpustlý. Ten patřil původně brtnické větvi Valdštejnů čili Valdštýnů, kteří sem přešli z blízké zříceniny Rokštejna někdy po husitských válkách. Za nich v 16. století Brtnice, povýšená na město, zbohatla a vzkvétala a stala se místem jednoho trhu za druhým, takže se jmenovala Trhová Brtnice. Valdštýnové byli však protestanti, Zdeněk Brtnický z Valdštejna se účastnil stavovského povstání, majetek mu byl zkonfiskován a on dožil své dny ve věznici na Špilberku. Brtnické panství zakoupil roku 1623 císařský generál Rombaldo XII. de Collalto a tím se tento původem benátský rod usídlil na Vysočině, odkud byl vyhnán až roku 1947, přestože s nacisty neměl nic společného – když se hraběte Collalta pokoušeli v 90. let přilákat zpět, prý nobile přijelo, podíval se na zpustlý hrad a s úklonou se poděkoval. Zůstal tady po nich kult blahoslavené Juliany de Collalto, přímluvkyně při bolesti hlavy, a hrad, přestavěný za nich na renesanční zámek, jeden z největších v zemi. Je to působivá ruina, která však není již v tak hrozném stavu, že by vás nepustili dovnitř. Nám tam byl za slušnou cenu průvodcem dobrácký muž v maskáčích, který to prý dělá proto, že ho to baví, a občas tam něco opraví. Ani nechtěl moc mluvit o tom, komu to vlastně patří, mávnul rukou, že ten se o to nepostará, tak aspoň on to má jako koníčka. Já jsem mu okamžitě záviděl a myslel na to, že bych zbytek svého života také rád zasvětil takové ušlechtilé činnosti. Jenom najít ten správný hrad.  

Ve výčtu brtnického univerza je nutné pokračovat zámeckým parkem, odkud je výhled dolů k říčce Brtnici, přes niž vedou tři mosty, na tom nejhezčím jsou barokní sochy světců od místního barokního sochaře Liperta. Dále pranýř, bankomat, zbytek židovské čtvrti, jíž zasadila poslední ránu barbarská asanace koncem 80. let minulého století, několik květináčů, odpadkových košů, prostá cukrárna, několik zaprášených výkladů a současná socha medvěda brtníka dle naivní etymologie, že je Brtnice pojmenovaná po něm. Ve skutečnosti je brtník pojmenován po brtích, což jsou suché duté stromy, ve kterých se uhnízdily lesní včely. Po nich bude pojmenováno i město, kterému pak obyvatelstvo německého jazyka, jež tu, stejně jako v blízké Jihlavě od pozdního středověku až do roku 1945 převládalo, upravilo či zkomolilo jméno na Pirnitz.

Tohle jméno měl ve svém rodném listě napsáno i nejvýznamnější místní rodák, architekt Josef Hoffmann, narozený zde 15. prosince 1870 v domě, kvůli kterému jsem vlastně do Brtnice před těmi deseti lety přijel. Tehdy, tedy v roce 2008, tam bylo druhým rokem otevřené Muzeum Josefa Hoffmanna, a to v jeho rodném domě přímo na náměstí. Všechno vonělo novotou a vypadalo to jako zázrak v obci stále ještě dosti postkomunisticky zanedbané. Teď po deseti letech vypadá stále jako nové, a navíc k němu přibyl rekonstruovaný altán a opravena byla stodola a také veranda, přesně tak, jak ji upravil Josef Hoffmann, když dům spolu se sestrami v roce 1910 zdědil po rodičích a zařídil si ho jako letní sídlo podle svého vkusu. V té době už patřil mezi nejuznávanější a nejoblíbenější vídeňské architekty, zakladatel Wiener Werkstätte, té nejvíce trendy designové firmy ve střední Evropě, a tuto pozici si udržel skoro celý život, který skončil ve Vídni v roce 1956, tedy v požehnaných pětaosmdesáti. Hezky o něm píše kunsthistorik Jindřich Vybíral v knize Mladí mistři (2002) o architektech ze školy Otty Wagnera: „Stejně jako jiní ,mladí mistři‘, ani on nespatřil světlo světa v metropoli podunajské monarchie, nýbrž přišel do ní z malého města v provincii. Podobně jako jeho souputníci pocházel z idylického středostavovského prostředí, pyšného na staletou historii rodinného podnikání a uctívající tradiční hodnoty, jako je rodičovská autorita, klasické vzdělání a domácí muzicírování.“ 

Hoffmann byl, dalo by se opravdu říct, miláček štěstěny. Jeho brtnická rodina byla hned po vrchnosti na zámku, nejváženější ve městě, otec byl 32 let starostou městečka, díky rodovému majetku, který založil svými manufakturami na bavlnu praděd a děd, se Hoffmannové měli o co opřít. A v souladu s tím byla i jeho šťastná povaha, kterou tak nesnášel Adolf Loos, jeho vrstevník a povahový i tvůrčí protipól. Loos, to byl svým způsobem rozervanec a nešťastník, dandy, ovšem věčně v dluzích a bez domova, zatímco Hoffmann byl milovník života, vždy dobře placený a naladěný, vítaný návštěvník vídeňských restaurací, kaváren a barů, vždy bezvadně oblečený, obklopený pohlednými ženami, jak píše Vybíral. Ale stejně důležité prý pro něj byly návraty do rodného města, do kraje, o kterém se vyjádřil ve vlastním životopise, že je to „zasněná země pohádek, věčná vlast pro nás přes všechna násilí, strasti a utrpení“, čímž zřejmě myslí poválečné zacházení s jeho domem, který mu byl jako etnickému Němci, i když s československým občanstvím, hned v roce 1945 zkonfiskován a kam už se nikdy nepodíval. Dům pak pustl, vnitřní vybavení zmizelo čili bylo rozkradeno, zadní trakt se málem zřítil, koncem 60. let na ruinu na chvíli ctitelé umístili pamětní desku, ale pak ji zase museli sundat, o nějakého Rakušana tady lid nestál. Po roce 1989 dům převzalo město a díky neúnavné práci a námaze paní Elišky Nosálové, knihovnice z Třešti, se začalo myslet na to, že by se do Brtnice mohl Hoffmann vrátit. Pak se do věci vložila Moravská galerie, kde tehdy byl ředitelem Marek Pokorný, můj skorospolužák a krajan (on je z Aše, ale narodil se v Humenném, já z Kraslic, což je podobně tragická díra, ale já se narodil v Prostějově, což je lepší) a také kolega v redakcích v raných 90. letech. A také dobrý kamarád Jindřicha Vybírala, který je pro změnu z Opavy, odkud se, představte si, zná s šéfredaktorem Balšínkem, kterému ukázal obchodní dům Breda, dílo jiného „mladého mistra“, Leopolda Bauera, o němž, tedy nikoli o Bauerovi, ale o zmršené privatizaci Bredy, psal na začátku 90. let mladý Dalibor investigativní články, čímž se poprvé proslavil. Z toho výčtu mladých i starých mistrů je patrné, jak je ve střední Evropě vše provázané a jak se to může nečekaně sejít i v tak nenápadném, ale zajímavém městečku, jakým je Brtnice.  

        http://www.jiripenas.cz/fotoblog/