Nenechme se vtáhnout do světa ruského teroru
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Smrt Darji Duginové je jistě konsekventní událost. Ale jednak v tuto chvíli vůbec nevíme, jaké ty konsekvence mohou být. A taky nemůže vzejít nic dobrého z toho, pokud se člověk nechá do této události jakkoli emocionálně vtáhnout.
Duginová pronášela všechny ty odporné řeči, o nichž dnes média referují, byla jednou z propagandistek, aktivistek, politických podnikatelek – nebo jaký náš výraz by nejlépe postihoval ruskou politickou realitu – aktivních v tom prostoru mezi ruským státem a nevládními strukturami. Šířila myšlenky, které legitimizovaly dnešní ruské genocidní, imperiální chování. Ale zároveň byla jednou z mnoha takových lidí a i lidé sledující Rusko mnohem podrobněji než autor tohoto článku přiznávají, že o ní do neděle neslyšeli. A to je dcerou Alexandra Dugina, jednoho z těch asi pěti ruských ideologů, které průměrně neinformovaný konzument zpráv zná – a pět je možná hodně.
Dugin se stal populárním – a asi víc na Západě než v Rusku – díky obzvláštní virulentnosti a systematičnosti některých svých textů a díky svým aktivně rozvíjeným zahraničním kontaktům. Ale ideologie, které jsou snadno srozumitelné přes hranice civilizací, zpravidla nebývají ten nejlepší materiál. Je pravda, že jedna Duginova kniha byla svého času v osnovách školy ruského generálního štábu, ale skutečného vlivu v institucích se Dugin nikdy nedomohl. Jeho reálný vliv byl přeceňovaný natolik, že se už i z připomínání toho, že je přeceňovaný, pomalu stalo klišé. Existují fotografie z vystoupení Dugina s dcerou na kulturním festivalu Tradice, po cestě z nějž byla zabita. Vypadá to jako takové lepší Příčovy, rozhodně ne jako atrakce, jež by dokázala přitáhnout davy na mítinky.
Ruská FSB již přišla s odhalením vraha Duginové. Viníkem je dle očekávání Ukrajina. Její vyšetřovací konstrukce se ihned stala terčem posměchu. Pokud bychom ji měli brát vážně – a zveřejněné materiály žádný přímý důkaz spojující designovanou pachatelku s útokem neobsahují –, pak by svědčila o tom, že FSB to tedy moc pod palcem nemá. Jak připomněl i přední televizní propagandista Solovjev, pachatelka byla již v dubnu tohoto roku zařazena na jakýsi internetový seznam „ukrajinských nacionalistů“. Byl zveřejněn její průkaz příslušnice ukrajinského „azovského batalionu“. Co tedy dělala v srpnu v Rusku? Jak se jí podařilo mimo jiné již před čtrnácti dny vyřadit z provozu bezpečnostní kamery na parkovišti, provést pumový útok a pak odjet do Estonska, to vše ve společnosti dvanáctileté dcery? Mimochodem, Putin v prohlášení, jež vydal k její smrti, pachatele nezmínil.
Ještě předtím se k organizování útoku přihlásil ruský opozičník jménem Ilja Ponomarjev, žijící v ukrajinském exilu. Útok měla provést jakási Národní republikánská armáda, o níž nikdo nikdy neslyšel. Což ovšem nebránilo jiným ruským nacionalistům slibovat Ponomarjevovi pomstu, jako by měl pravdu on, a ne vyšetřovatelé FSB.
To, že oficiální legenda zní nepravděpodobně, neznamená, že víme, jak Duginovou zabili ve skutečnosti. V kruzích nezávislých ruských komentátorů se prý vyskytují spekulace o tom, že šlo o „inside job“, tedy práci ruských tajných služeb, výsledek nějakých bojů mezi jejich různými křídly. Duginová prý v poslední době soukromě kritizovala neschopné vedení ukrajinské války a myslela si, že by měla být ministryní obrany místo Sergeje Šojgua. Anebo možná zpronevěřila peníze určené na kampaň Marine Le Penové.
Nevíme, jestli je cokoliv z toho pravda. Jisté je to, že vyřizování účtů pumovými atentáty na terénní auta v Rusech vzbuzuje vzpomínky na nejhorší dobu chaosu devadesátých let. Putin je ten, kdo tehdy nastolil pořádek, a většinová společnost se kolem něho semkla. Dokonce možná tak, že ten chaos nejdřív spoluvytvářel – útoky na paneláky v několika ruských městech v roce 1999, při nichž zahynuly tři stovky lidí, zůstávají dodnes zahaleny tajemstvím. Ale je dnes Putin schopen zaručit stabilitu?
Pro Čecha stojícího na straně Ukrajiny je přirozeným pokušením pociťovat ze smrti Duginové zadostiučinění. Zahynula osoba, jež si zařídila postavení a živobytí (přinejmenším Toyotu LandCruiser) šířením odporných, nenávistných myšlenek; o dceru přišel muž, v jehož stopách šla. Myslím, že by si od toho měl našinec z mnoha důvodů zachovat odstup.
Je tu to banální morální pravidlo, že civilizovaný člověk se nemá radovat z násilné smrti jiných. Že ona k zabíjení jiných vyzývala? A co? To pro nás nic nemění. Žádný terorista nepřijde do nebe. S odstupem let je třeba očividné, jak scestné by pro Čecha bylo radovat se, když v roce 1977 němečtí teroristé z Frakce Rudé armády unesli a zavraždili Hannse Martina Schleyera, průmyslníka a někdejšího esesáka, který byl za války činný na území protektorátu. To platí trvale.
Z vystoupení Duginové se člověku snadno začne vařit krev, protože byla mluvící hlava. Přetavování emocí do slov bylo její řemeslo. Obžaloba se sestavuje snadno – psala si ji sama. Ale tito lidé málokdy bývají hlavními nebo největšími viníky. Je tu válka. Jak její zabití zvýší šance na ukrajinské vítězství?
Srovnávat její likvidaci s atentátem na Heydricha je nesmysl. Ten řídil a rozhodoval. Stejně tak je nesmyslné její smrt pro ruské poměry srovnávat třeba s vraždou Kirova. To byl potenciální Stalinův konkurent; Duginovou skoro nikdo neznal.
Člověk má chuť stát na straně dobra proti zlu a dát to najevo. Ale koneckonců, jak jsme zmínili, je možné, že Duginovou zlikvidovali lidé mocnější a horší než ona, z důvodů, jež s naším morálním stanoviskem nemají nic společného. Co to pak dělá z nás, pokud nad její smrtí jásáme? Už z důvodů mentální hygieny je důležité nenechat se do ruského mentálního světa zatáhnout.
Nemluvě už vůbec o tom, zda by nám v příliš halasném zástupném oslavování možných ruských porážek nemělo bránit špatné svědomí. Nebo aspoň realistické uvědomění si situace. K tomu patří, že dnes a denně posíláme do Ruska miliony za ropu a plyn. Díky nim může Putin stále profinancovávat rekrutovací akce pro kanonenfutr do Donbasu. Náborové příspěvky, pohřebné pro rodiče padlých, ano, i tu směšnou ladu, z níž se tak dobře dělají memy.
Nám přísluší Ukrajincům pomáhat zbraněmi a penězi. A necpat se do role soudců Ruska, na to tam nikdo není zvědavý.