Britská BBC je považována za zlatý standard veřejnoprávních médií. Její zpravodajství je prý vzor vyváženosti, její dramatická tvorba kulturním titánem se zásahem po celém světě, její homepage patří mezi povinné zastávky každého sledovače mezinárodního dění. Při velkých katastrofách, teroristických útocích jsou její reportéři první na místě. Takový je aspoň většinový pohled v zahraničí. V samotné Británii je BBC vysoce kontroverzní institucí, část obyvatelstva ji považuje za zkostnatělou, část ji přímo nenávidí. Po drtivém vítězství konzervativců ve volbách to vypadá, že se chystá zásadní reforma korporace.

Staronová vláda ohlásila, že zvažuje dekriminalizaci koncesionářského poplatku, což by znamenalo, že by se stal v podstatě dobrovolným. Není to jediný krok proti BBC, který konzervativci zvažují. Premiér Boris Johnson také spolustraníkům nařídil bojkot pořadu rádia BBC 4 Today, jako trest za údajnou protikonzervativní zaujatost během volební kampaně. Jako důkazy uvádí monolog moderátora Andrewa Neila, který ztrhal Johnsona za to, že se k němu nedostavil na interview, či extenzivní reportování o chlapci spícím na hromadě kabátů v nemocnici, jelikož se na něj nedostalo lůžko. Vzhledem k tomu, že údajné vládní zanedbávání zdravotnictví bylo jedním z hlavních bodů labouristické kampaně, toryové to považují za nahrávání levici.

BBC čelí kritice také od Labouristické strany. Ta zase tvrdí, že BBC vykazovala prokonzervativní tendence. Jako příklady uváděla odstranění výsměchu publika při jednom z Johnsonových projevů, údajné nekritické opakování informací od zdrojů z Konzervativní strany a nedostatečnou kritiku Johnsona poté, co se nedostavil na interview k Andrewu Neilovi.

Zdá se, že britská veřejnost s kritikou BBC souhlasí. Podle nejnovějšího průzkumu společnosti YouGov 48 % Britů nevěří zpravodajství BBC a 44 % mu věří.

Mohlo by se zdát, že fakt, že BBC kritizují obě dvě strany, ve výsledku znamená, že dělá svou práci dobře. Je pravdou, že korporace si svou neutralitu, jež je nařízena ze zákona, přísně hlídá a některé její osobnosti mají nezpochybnitelnou integritu. Již zmiňovaný Andrew Neil dokáže rozebrat v rozhovoru kohokoliv bez ohledu na stranickou příslušnost. Jeho demolice Jeremyho Corbyna nejspíše dopomohla toryům k vítězství. Johnson se k němu nedostavil ze strachu, aby se mu nestalo něco podobného.

Zároveň liberální tendence jsou občas zjevné. Johnson místo k Neilovi dorazil do diskusního pořadu Andrewa Marra, který vede hlavní nedělní interview televize BBC. Marr je známý svým zarputilým eurohujerstvím a na rozdíl od Neila neumí potlačit v rozhovorech své názory. V rozhovoru s Johnsonem se s ním tedy nakonec pohádal, místo aby ho chirurgicky rozebral.

Jistá zaujatost je vidět i ve výběru diváků pro vlajkový diskusní pořad televize Question Time, kde kromě otázek moderátora zaznívají dotazy z publika. Podporovatelé levice často dominují.

Většinou však BBC nepůsobí jako propagandistický kanál jedné či druhé strany. Zvláště v domácím zpravodajství vyváženost dobře zvládá, ve smyslu, že dbá na to, aby vždy zazněl názor protistrany, diskusní panely byly rovnovážně zastoupené a podobně.

Zaujatost BBC však vyplyne ve společenských otázkách, kolem kterých se dnes točí většina sporů. Je to poznat například v zahraničním zpravodajství z Izraele, kdy reportéři BBC jsou nakloněni Palestincům. Bylo to také vidět při zpovídání amerického konzervativního komentátora Bena Shapira Andrewem Neilem. Ten sice v čistě politických rozhovorech nedává znát své názory, interview se Shapirem se však točilo i okolo kulturních a politických kauz. Shapiro je silně proti potratům a Neil se ho zeptal, jestli jeho názory nejsou náhodou návrat do středověku, což není neutrálně položená otázka.

Problém BBC je, že je plná liberálů z těch nejlepších univerzit, kteří dobře vědí, že někdo volí pravici a někdo levici, že jsou důvody pro zvyšování i snižování daní, ale neumí si představit, že by někdo mohl být například pro zákaz potratů nebo proti manželství homosexuálů. Z toho pramení hlavní zaujatost mediální korporace.

Nejlépe to však není poznat na zpravodajství, ale v dramatické a zábavní tvorbě. Televize, aby se mohla účastnit cen Britské akademie filmového a televizního umění BAFTA, velmi dbá na zastoupení menšin. Akademie totiž ohlásila, že pouze etnicky a sexuálně vyvážené pořady budou posouzené při udělování cen. To vede občas k absurdním situacím, kdy do příběhu o Polácích utíkajících před Hitlerem do Británie je naroubována linka o gayích nebo kdy v nejnovější adaptaci Války světů od H. G. Wellse viktoriánská Británie vypadá jako reklama na Benetton.

Tato liberální tendence nepramení jen z názorů tvůrců. Pravdou je, že BBC od začátku neměla působit jen jako nezávislý zdroj informací, ale také jako vzdělávací instituce. Dobře je to vidět na reformě rádia BBC po druhé světové válce. Tehdy byly založeny tři nové kanály, dnes známé jako BBC 1, 2 a 3. BBC 1 mělo hrát nejnovější hudbu pro puberťáky, BBC 2 mainstreamový kvalitní pop a BBC 3 klasiku, jazz a další hudbu na úrovni. Struktura byla zamýšlena jako vzdělávací křivka, kdy se posluchači měli dopracovat odrhovaček pro teenagery k Mozartovi. K nelibosti tehdejších šéfů BBC se většina lidí zasekla na BBC 2, které je dodnes nejposlouchanějším britským rádiem. Tato didaktická výchova vynesla BBC přezdívku „tetička“.

Výchovné tendence jsou poznat i v televizi. Každý díl populárního sci-fi pořadu Pán času (Doctor Who) dodnes nese nějaké závažné poselství, ať se týká ekologie, tolerance, nebo rasismu. Nejhůře jsou postiženy komediální programy. Kdysi chlouba britské televizní tvorby, dnes aby v nich člověk vtip pohledal, zato se může těšit na soustavné hlásaní rádoby vtipných progresivistických názorů.

Dnešní kritici tvrdí, že tento systém se přežil, nikdo není zvědavy na poučování od v podstatě státní instituce. Odstranění koncesionářských poplatků by donutilo BBC soutěžit na volném trhu a tím přestat vychovávat své diváky a možná zlepšit svou celkovou produkci. Pokus o reformu BBC budou sledovat veřejnoprávní televize a rádia po celém světě. Pokud totiž vyjde, bude to signál, že veřejnoprávnost tak, jak se ustanovila po druhé světové válce, končí.