Míněny nejsou Vánoce v Casablance marocké, ale v Casablance filmové, v tom slavném filmu Michaela Curtize z roku 1942, který někteří lidé mohou vidět každý rok znovu a vždy je to znovu dojme, jiným to moc neříká, ale těm není pomoci.

Já patřím samozřejmě k těm prvního typu a při závěrečné scéně, kde se Humphrey Bogart loučí na letišti v mlze s Ingrid Bergmanovou, už sice neslzím, ale své to se mnou dělá; asi hlouběji dýchám a tvářím se jako idiot: asi jako Woody Allen v Zahraj to znovu, Same, který začíná tím, že sedí v kině a dívá se na tu scénu a samozřejmě si představuje, že Rick je on a právě říká Ilse, která se s ním zas tak moc loučit nechce, protože ho pořád miluje, We’ll always have Paris, Nám zůstane Paříž, což zní zajisté dobře, ale jako útěcha se to dá použít jen ve filmu…

Casablanca je válečný film, který se natáčel v době, kdy se válka vlastně teprve rozjížděla, premiéru měla v listopadu 1942, teprve rok po útoku na Pearl Harbor, celá Evropa byla obsazená, osamělí Britové byli sužovaní nálety, Francouzi měli kolaborantskou vládu ve Vichy, Němci stáli před Stalingradem a dobývali Kavkaz, Američané stále nevěděli, jestli se jim opravdu do války s Němci chce. Byla to vlastně chvíle, kdy si nikdo nemohl vsadit, jak věci dopadnou, a kdyby někdo řekl, že budoucnost velkého kusu světa bude patřit Tisícileté říši, neznělo by to vůbec absurdně. Byl to vlastně velmi temný čas a na jeho konci svítilo jen malé světlo. Byla to doba, kdy člověk, který věřil hodnotám, jako je svoboda a individualismus (Rick o sobě říkal, že jeho národnost je drunker, piják), a nesnášel pochodování a fanatismus, si nemohl vůbec být jistý, jestli jeho svět přežije a nenahradí ho svět střižený podle ideologicko-nacistického mustru. Byla to vlastně filmová romance vysílaná se světa, který má hodně namále, ba nad nímž se stmívá.

A v tomto světě ponořeném do husté mlhy, jako na tom letišti v Casablance, se loučí dva lidé, kteří se milují a budou se milovat do konce života, který ovšem může rychle skončit. Ale oba mají ty velké úkoly, každý dost jiný a přitom na obou záleží, jak dopadne jejich svět. Ten se dostal do velkého maléru a bude třeba hodně práce, aby se zase napravil. A tak Rick ještě jednou pohlédne Ilse do očí a pak už vykročí spolu s napraveným francouzským policistou Louisem vstříc novému dobrodružství a novému přátelství. Ach, ty hollywoodské konce!

Není to vánoční film se vším všudy? Protože není naděje vlastně jiné slovo pro Vánoce?