Bez větší pozornosti měl Alexander Dubček, kdysi slavné jméno, které se volalo na náměstích, v sobotu sto let. Naše doba má věru jiné zájmy a starosti než se zabývat nějakým politikem z minulého století. A je to přirozené, navíc to byl Slovák (aha, Slovák…) a komunista (zase komunista…) a vlastně zkrachovalec. De facto politikem na plný úvazek a ve vysoké pozici byl dohromady sotva pár let: v roce 1968 a 69, přičemž od 21. srpna 1968 to byl smutný epilog, a pak od začátku roku 1990 do tragické autonehody 7. listopadu 1992. A to byl vlastně taky epilog – a také smutný.

Takže v plné formě, dalo-li by se tomu tak říct, byl u moci jen během půl roku pražského jara. A k té moci se vlastně dostal náhodou a kompromisem, protože jestli Dubček něčím nebyl, tak nebyl mužem moci, v dobrém ani špatném. Ale těch pár měsíců, kdy u moci byl, stačilo, aby se z nich stal pojem po celém světě, aby pak skoro všude věděli, co znamená Primavera di Praga, Prager Frühling, Prague Spring, Printemps de Prague… Nebo Praga printempo, což je esperantem, jazykem, kterým se měli dorozumívat jeho rodiče s jinými soudruhy (esperantsky kamarados) z dělnického Interhelpa, s nímž tři roky po Sašově narození odjeli učit – pochopitelně esperantsky – základy marxismu kyrgyzské pastevce do Biškeku, kterému začali říkat esperantsky Frunze.

Protože to bylo krátké období, na které lidé, kteří ho zažili, vzpomínali jako na chvíli vydechnutí, a dokonce krátké radosti, což je poznat i na záběrech a fotografiích z těch měsíců, kdy se opravdu nápadně často objevuje lidem na tváři úsměv a radost, přičemž je to úplně jiný úsměv a radost než z těch roztlemených obličejů minulých „radostných“ let. Je to radost, jako když začíná jaro a člověku je nějak tak volně, aniž by nutně musel vědět, čím to je.

A symbolem té naděje byla ta nezvykle mírná a vlídná tvář člověka, který vypadal jako smutný klaun (smutný klaun s úsměvem) a na kterém bylo nejzvláštnější, že z něho vůbec nešel strach. V rozporu se samou podstatou učení (nebo co to je) komunismu, jenž je založen na strachu, z Dubčeka nešel strach. To byla ta základní světodějná událost, která se tehdy začala šířit z Prahy. Že se tam ujal moci člověk, který ve světě plném násilí, atavismů, drsnosti a siláckých gest vypadal jak vyplašený pták, který se trochu zmateně a komicky rozhlíží po okolí, kde se to vzal.

A když to trochu pochopil, tak kolem sebe nezačal mlátit a syčet, ale začal se chovat, jako by si lidé mohli začít dělat to, co se jim dělat líbilo a na co měli chuť. Jako on: třeba jít na plovárnu, svlíknout se do plavek a skočit šipku do bazénu. To byl Dubčekův největší státnický výkon – a víc vlastně udělat nemusel.

Na ty stvůry, z kterých strach šel, to samozřejmě nestačilo. Ty to naopak jen rozzuřilo. Ale to už je jiná věc. S tím ten hodný Saša už nic udělat nemohl. Na to se vlastně uměl jen rozplakat. Z dálky let a z našich současných poměrů (nejen politických) se i ten jeho pláč může jevit jako ohlas něčeho velmi lidského – a postrádaného.