S profesorem Harvardu Adrianem Vermeulem o liberalismu

V USA skutečný konzervatismus není

S profesorem Harvardu Adrianem Vermeulem o liberalismu
V USA skutečný konzervatismus není

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Odpovědí na momentálně probíhající kulturní revoluci na Západě by podle mnohých měl být návrat ke starému klasickému liberalismu, založenému na svobodě slova, toleranci opačných názorů a volné diskusi. Na americké pravici se však objevila skupinka myslitelů, kteří tento pohled odmítají. Tvrdí, že nynější „liberálové“ nejsou popřením klasicky chápaného liberalismu, ale jeho logickým důsledkem (více na str. 25). Představují proto alternativní model a tvrdí, že znají cestu k porážce levice v kulturních válkách. Jeden z čelných představitelů tohoto hnutí je i Adrian Vermeule, profesor práva na Harvardově univerzitě.

Jak byste definoval konzervatismus?

Spojené státy nemají žádnou skutečně „konzervativní“ stranu nebo tradici v evropském smyslu; jsou zde pouze levicové a pravicové varianty liberalismu. To, co je považováno za „konzervatismus“ ve Spojených státech, je ve skutečnosti zvláštní značka pravicového liberalismu, která je nakloněná svobodným trhům, deregulaci a agresivní ochraně a expanzi liberální říše v zahraničí. V tomto smyslu rozhodně nejsem konzervativec. Chci obnovit americkou ústavní teorii, která vidí vládu jako veřejnou autoritu oddanou všeobecnému blahu.

Co je všeobecné blaho?

Mír, spravedlnost a hojnost jako základní elementy. Můžeme dodat zdraví, bezpečí a dobře uspořádaný vztah k životnímu prostředí.

Kdy se to podle vás všechno začalo kazit? V roce 1776? 1789? 1968? Dřív? Později?

Kdy začne padat lavina nebo domeček z karet? Musíte rozlišovat mezi podmínkami v pozadí a okamžitými důvody, které to spustí. Slabost je zabudovaná do struktury v pozadí, ale je potřeba nějaká okamžitá událost, aby spustila ten proces. Je tu systémový sklon ke kolapsu, ale načasování je nepředvídatelné. Ve velmi dlouhodobém pohledu je liberalismus jen dotažení protestantismu do jeho plných důsledků, které se projevují v radikálně vzpurných projektech sebeemancipace a sebeuvědomění. Nyní není nic, co by tomu mohlo vzdorovat, žádná instituce, která by měla sebevědomí vzdorovat postupujícím fanatikům „já“, kteří vytvářejí jakési antináboženství. V USA tím trpíme denně.

Jaký má vztah současná vlna „woke“ ke klasickému liberalismu? Je vůči němu v opozici?

Ale ne, je to klasický liberalismus dotažený do plných logických důsledků jeho premis. Podívejte, všechna donucovací opatření, která používají, jsou odůvodněna tvrzením, že zabraňují A způsobit škodu B či násilí na B, ať již přímo, nebo nepřímo, a to způsobem, který zabraňuje B naplnit své svobodně vybrané životní plány. Jejich definice „škody“ se mění a je oportunistická, ale to tak bylo vždy.

Jakou roli v tom všem hraje náboženství, respektive jeho absence?

Napříč západním světem vidíme růst velmi konkrétní víry, náboženského hnutí, které je potomkem (nebo mutací) kultu rozumu, dítěte Francouzské revoluce, ale nakonec i protestantismu. Má své osobité rituály a jeho následovníci se oblékají, jednají a mluví osobitě. Svou ortodoxii už vnutili většině kulturních a vzdělávacích institucí.

Říká se o vás, že jste katolický integralista. Co to znamená?

Existuje slavná definice o třech větách, vytvořená páterem Edmundem Waldsteinem (kněz a teolog, momentálně učí ve Vídni - pozn. red.) a projektem Josias: „Katolický integralismus je tradice myšlení, která odmítá liberální oddělení politiky od zájmů souvisejících s koncem lidského života, domnívá se tedy, že politická vláda musí připravit člověka na jeho konečný cíl. Vzhledem k tomu, že člověk má světský i věčný konec, integralismus se domnívá, že nad ním panují dvě síly, světská a duchovní. A vzhledem k tomu, že světský konec člověka je podřízen jeho věčnému konci, světská moc musí být podřízena duchovní.“ Dodal bych k tomu, že „integralismus“ je prostě zkratka pro „katolickou ortodoxii v politice“. Prvořadým a nejdůležitějším tvrzením je to, že integralismus je nezměnitelným dogmatem církve. Můžeme to také nazývat „politickým katolicismem“ nebo „katolickým dogmatem ohledně vztahu církve a světského řádu“. Toto učení samozřejmě uznává legitimní autonomii světské moci ve vlastní přirozené sféře a legitimní autoritu světských vládců. V tomto smyslu integralismus rozhodně není verzí teokracie.

Jedna z častých námitek ovšem je, že se to nebezpečně blíží autoritářství.

Liberální společnosti jsou vysoce „autoritářské“, ať už to znamená cokoli. Mají jasno ohledně hranic přijatelných politických názorů a vynucují je proti opozičníkům, někdy násilně. Je notoricky známé, že se věnují agresivním válkám, které nazývají osvobozovacími válkami, proti neliberálním politickým řádům. Naopak není pravda, že politický katolicismus je autoritářský v pejorativním smyslu. Domnívá se, že politická autorita je oprávněná a limitovaná přírodním právem, právem národů a božským právem; a uvaluje zřetelná omezení ohledně toho, co vládnoucí autorita smí učinit. Například není dovoleno nutit nekatolíky ke křtu. Můžeme tedy v dějinách pozorovat řadu společenství, která byla veřejně katolická, ale také multikulturní a mnohokonfesní. Například habsburská říše, jak známo, dokázala stabilně začlenit muslimy.

Druhá častá námitka říká, že tyto snahy mají za cíl odstranit nejrůznější politické a právní ochrany, takže až se jednou levice znovu dostane k moci, rychle pravici přemůže.

To je selhání teorie her, selhání předvídat nejlepší tah racionálního protivníka. Zdrženlivost pravice nyní nepřiměje ke zdrženlivosti levici později. Pro toto tvrzení neexistují důkazy, naopak v dějinách levicových hnutí nacházíme mnoho důkazů pro opak.

Myslíte si, že „všeobecné blaho“ jako politický program má reálnou šanci stát se stranickým programem, nebo vždycky zůstane spíš pouhou teorií?

Podívejte, již nyní dosahuje významného pokroku v právu i v politice, v tom prvním kvůli rozšířenému rozčarování s originalismem, v tom druhém kvůli otočce k ekonomice veřejného blaha, humánní ekonomice, na straně Marca Rubia (republikánský senátor za Floridu pozn. red.) a dalších politických aktérů.

Zdá se, že nejzávažnější střet mezi levicí a pravicí se odehrává v sociální nebo kulturní sféře, kde pravice přinejlepším svádí těžké ústupové boje, přinejhorším to rovnou vzdává. Je vůbec možné, aby pravice ještě přešla do ofenzivy v kulturních válkách? A pokud ano, jak to má udělat?

Joseph de Maistre (savojský filozof, klíčová postava protiosvícenství, žil v letech 1753-1821 - pozn. red.) řekl, že „čtyři nebo pět osob by mohlo dát Francii monarchu“. Myslel tím, že politická moc strategicky vložená do malých menšin je nevypočitatelná. Většina veřejnosti neví, co si myslet o politice, a přebírá instrukce od elitních institucí – „právo je učitelem“ standardů správného chování. Tedy názory veřejnosti jsou překvapivě ohebné. Viděli jsme to opakovaně na soudech a dalších elitních institucích ve Spojených státech i Evropě. Je jen defétismus myslet si, že „politická kultura“ je fixní, neměnný prvek.

Jste také kritik originalistického čtení americké ústavy. Bylo to někdy užitečné? Co by ho mělo nahradit jako dominantní konzervativní právní tradice?

Zasazoval jsem se za obnovení a adaptaci klasické právní tradice, které říkám „ústavnost veřejného blaha“.

Jak těžké je nyní být prominentním konzervativcem na americké univerzitě? Musíte klonit hlavu? Nezdá se, že byste to dělal, aspoň na Twitteru. Nebo je hlavní boj mezi woke a liberály, což znamená, že těch pár zbývajících konzervativců už si nikdo nevšímá?

To druhé. Liberálům, jako je Steven Pinker (známý psycholog a popularizátor vědy; jeho poslední kniha byla obranou osvícenství – pozn. red.), prozatím víc hrozí, že na ně zaútočí. Očekávám však, že můj den přijde, zaútočí i na mě. V tom případě bude moje azylová žádost v poště pro maďarské a polské konzuláty.

Odmítáte liberalismus jako celek, nebo v něm vidíte části, které jsou podle vás užitečné?

To je důležitá otázka, kvůli které je několik úrovní zmatení. To zmatení částečně vyrůstá z rétorické taktiky liberalismu – jako vždy používám ten výraz jako zkratku pro komplikované aktivity liberálních činitelů: chtějí kolonizovat minulost, tím chci říct, že se pokoušejí vznést nárok na instituce, ba dokonce hodnoty, které mají dlouhou a váženou historii dávno před liberalismem. Slyšel jsem tvrdit lidi, že rovnováha moci je liberální myšlenka, a když jsem se jich zeptal na Polybia (řecký historik, jako jeden z prvních popsal dělbu moci; žil cca 200-118 př. n. l - pozn. red.), tak řekli, že to byl „předchůdce“! To je imperialismus, který dobývá svět zpětně. Jsou zde instituce, které mají buď liberální, nebo neliberální zdůvodnění. Někteří neliberálové a postliberálové dělají tu chybu, že si myslí, že tyto instituce samy jsou problém, jenže problém je něco jiného: liberální zdůvodnění pro tyto instituce. Například celé právo. Liberálové se často pokoušejí tvrdit, že vláda práva je liberální myšlenka. To by docela překvapilo právníky, kteří napsali Justiniánův zákoník (sborník byzantského práva ze 6. století - pozn. red.). Ale pozor, i když je liberalismus špatný světonázor, neznamená to, že vláda práva by měla být zrušena. Takže abych dokončil odpověď na vaši otázku. Liberalismus se snaží nárokovat si dlouhou řadu ctností a institucí, které mají i vynikající neliberální zdůvodnění. Samozřejmě je tu mnoho ctností, které se dají nejlépe popsat jako „liberální“, které jsou skvělé, ale opakuji, že už tu byly dlouho před liberalismem.

Předpokládáte víc intervenující stát, zvlášť v ekonomice a veřejné morálce?

Představuji si stát, který rozumí tomu, že má legitimní autoritu zasáhnout, když je potřeba to udělat pro všeobecné blaho. Neplyne z toho nutně, že zasáhnout musí. To je otázka obezřetnosti. Obezřetné je nechat věci na pokoji už jen proto, že intervence může všechno ještě zhoršit. Právo je totiž nevyhnutelně tupý a poněkud hrubý nástroj. Jak řekl Shakespeare: „Mít sílu obra je skvělé. Jen tyran / ale tu sílu použije.“ (Ze hry Něco za něco, překlad Martin Hilský - pozn. red.)

23. července 2020