Mezi témata, jež můžeme v novém roce očekávat, jistě patří i plný rozpuk boje za zelenější budoucnost. Nejen na „reálné“ frontě regulace ekonomiky, ale i na frontě symbolického boje. Tedy boje o to, které myšlenky jsou společensky přijatelné a žádoucí. Jedna z výtek (zbraní), která se v tomto boji používá, je výtka pokrytectví. Je lákavá, ale je třeba s ní nakládat opatrně.

Stejně důležitý jako úsilí o regulace financí, energetiky a průmyslu je i boj o regulaci myšlenek. O to, které myšlenky budou žádoucí, přijatelné, vychvalované a použitelné k signalizování ctnosti. Které se z kategorie myšlenek přesunou do kategorie sloganů, nad nimiž se nepřemýšlí, tedy nemyšlenek. Sloganů, kterým se tleská – obrazně i doslova. Protože důležitou arénou jsou postoje celebrit.

Pozorování ukazuje, že jednou z věcí, které se vám přihodí, když se stanete řekněme úspěšným hercem či zpěvákem, je, že získáte pocit, že musíte své místo na slunci využívat ke konání nějakého dobra. Samotná radost, kterou dáváte lidem svým uměleckým výkonem, nestačí. Sledujete svůj úspěch – možná s polovědomým hlodavým pocitem, že je nezasloužený. To není nevysvětlitelné jak z hlediska psychologie (tzv. impostor syndrome), tak i při vědomí toho, že protagonista sám nejlépe ví, že ty jeho výtvory jsou někdy pěkný odpad a v oboru je řada lidí lepších než on, kteří neměli takové štěstí.

Takže co uděláte se svým plytkým úspěchem? Snažíte se ho vykoupit tím, že těm milionům lidí, kteří vám visí na rtech, se budete snažit říct něco závažného.

Pak ovšem nastává druhá fáze, kdy máte, jak zní anglické úsloví, „dát své peníze tam, kde jsou vaše ústa“, tedy hodnoty, které vzýváte, ztělesňovat i vlastním životem. Abyste se vyhnuli tomu, že, jak zní české úsloví, budete kázat vodu, a pít víno.

A v tom obstojí málokdo. Je to jako střelba do toho nejsnazšího terče na střelnici. Nejoblíbenější disciplínou je samozřejmě cestování. Celebrity burcující za boj proti globálnímu oteplování nejsou schopny se vzdát létání soukromými letadly. Takže na konference o klimatické změně se slétnou Leonardo DiCaprio, Katy Perry, Woody Harrelson, Julia Roberts, Gwyneth Paltrow, John Travolta, Al Gore, princ Charles a nyní princ Harry – ti všichni mají ve zvyku sletět se na konference o globálním oteplování v hejně private jetů, jejichž uhlíková stopa určitě představuje ekvivalent hektarů vykáceného deštného pralesa. A pokud možno se na místě nechat přepravovat pár set metrů z budovy do budovy v limuzínách či terénních autech.

Proč to dělají, když je to tak do očí bijící? Lidé, kteří s oblibou kážou o tom, že se všichni musíme uskrovnit a že každý musí pro boj proti oteplování něco udělat, a požadují, aby to vlády nařídily všem, se nedokážou tohoto pohodlí vzdát. Proč nezačít hned a čekat, až to vlády zařídí? Je to jedna z těch zvláštních vad, jimiž některé skupiny lidí trpí. Tak jako se Češi nedokážou naučit anglicky, hvězdy se nepřinutí vzdát se komfortu soukromého letadla. Co může být pokrytečtějšího?

Jenže tady se právě dostáváme k problému s pokrytectvím. Existuje totiž něco horšího než pokrytecký fanatik. A to upřímný fanatik.

Zrovna u nás v Česku jsme byli zvyklí se hodně pošklebovat komunistickému režimu kvůli jeho pokrytectví. Nomenklaturní kádři přísahali věrnost dělnické třídě, a přitom měli privilegia. Jenže to bylo zjednodušení, které komunistickému režimu docela vyhovovalo. Člověk, který si stěžuje nejvíc na tohle, se totiž zpravidla nechá koupit.

Ve skutečnosti jsou dějiny plné revolucionářů, kteří byli nefalšovaně skromní. Za každého Ceausesca s jeho paláci a Brežněva s jeho desítkami automobilů vám nabídnou nějakého Pol Pota, který opravdu upřímně chtěl dovést svou zemi do středověku, či Lenina v jeho rubášce. Asketicky žijící Mahátma Gándhí, symbol ideje nenásilí, předsedal rozdělení britské Indie, jež si vyžádalo možná až dva miliony obětí. Nejviditelnější evropský marxista dneška, slibující znárodnit kdeco, je Jeremy Corbyn, člověk žijící osobně velmi skromně (dělá domácí marmelády!). A z druhé strany politického spektra – místo generála Pinocheta v dějinách by bylo přibližně stejné, i kdyby si zachoval pověst strohého vůdce a nepřišlo se na to, že si tajně usyslil pěkných pár milionů dolarů.

Proto je třeba sledovat vysmívání se celebritám za jejich pokrytectví se smíšenými pocity. Problém není, jak žijí samy. Vždy budou žít jinak, od toho jsou celebrity. Důležité je, k čemu chtějí přinutit ostatní.

Greta Thunbergová se sice na první pohled celebritám podobá, ale zjevně tento problém tuší. Na valné shromáždění OSN vyrazila na avantgardní plachetnici. Po USA cestovala vlakem a elektrickým autem půjčeným od Arnolda Schwarzeneggera a plánovala tak dorazit nízkouhlíkovými metodami na klimatickou konferenci do Chile. Ta ovšem musela být na poslední chvíli zrušena, protože v Chile vypukly nepokoje. Greta se potřebovala ekologicky přesunout do Španělska. Což by se jí málem podařilo – našel se australský pár, který ji přepravil přes Atlantik na svém katamaránu. Jenže kapitánka lodi kvůli tomu musela letět z Londýna do New Yorku, čímž byla celá uhlíková úspora vynulována.

Thunbergová ovšem vysvětlila, že své exhibiční cesty nepodniká proto, aby demonstrovala, jak by měl cestovat každý. Naopak chtěla „vyslat vzkaz, že dnes není možné žít udržitelně a to se musí změnit“.

V Evropě Greta propaguje cestování vlaky. A tady nás událost z poloviny prosince už trochu přibližuje k dvojsečnému problému s pokrytectvím. Thunbergová zveřejnila na Twitteru fotografii, jak sedí na podlaze ve vlaku, a napsala, že „cestuje před Německo přecpanými vlaky“. Deutsche Bahn jí na firemním účtu sarkasticky poděkovaly za reklamu a dodaly, že „by bylo ještě hezčí, kdybyste taky napsala, jak přátelsky a kompetentně se o vás staral náš tým ve vašem sedadle v první třídě“.

Pokud můžeme pozdějšímu vysvětlení aktivistky věřit, byla pravda někde uprostřed: část cesty nebylo kvůli zrušenému spoji místo, část cesty skutečně jela první třídou.

A doprovodila to poznámkou možná pozoruhodnější než celé předstírání cestovních strázní.

„Přeplněné vlaky jsou dobré znamení, protože to znamená, že poptávka po vlacích je vysoká!“

Přeplněné, nefungující vlaky a nadšení mladí fanatici, kterým to nevadí. Green New Deal asi v něčem bude jako padesátá léta u nás.