Po osmi měsících vládnutí je stále zřejmější, že Fialův kabinet rezignoval na slibované zásadní osekání rozpočtových výdajů a na hledání úspor. Sází na to, že podstatnou část dluhu za něj splatí občané vysokou inflací a znehodnocením měny. A není to sázka nerealistická.

Otázkou tak je, proč jde kabinet do zbytečného rizika a hodlá najet na vlnu orbánovského populismu zavedením daně z mimořádného zisku. Problém schodkových veřejných financí totiž tato daň nevyřeší, to jej mnohem spíše vyřeší právě vysoká inflace. Akorát si daní z mimořádných zisků vládní koalice, zejména pak ODS, naštve své pravověrné voliče, a nahraje tak Babišovi a spol.

Ano, válka na Ukrajině a její dopady si žádají dodatečné výdaje. Jenže loni v prvním pololetí zase ještě úřadoval covid, dokonce hrozily plošné lockdowny třeba průmyslu. Právě kvůli covidu, ale také nižší inflaci byly loni daňové příjmy o oněch 74 miliard nižší. Fialově vládě tedy dopomáhá k vyššímu daňovému výběru nikoli její vlastní úsilí, ale skutečnost, že skončil covid a že se rozjela inflace.

Fialova vláda za prvních osm měsíců – a de facto již po dvou novelách původního rozpočtu Babišovy vlády – neuskutečňuje žádné opravdu viditelné úspory. Nejprve sice seškrtala původní rozpočet Babišovy vlády, ale tyto škrty z velké části bere nyní zpět, když navrhuje rozpočet se schodkem 330 miliard korun namísto dosavadních 280 miliard. Celkový výsledek hospodaření státního rozpočtu letos zhoršuje slabší čerpání prostředků EU. Zatímco loni Babišova vláda měla v pololetí vyčerpáno takřka 50 procent celoročního plánu, letos v pololetí to byla necelá třetina.

Co je ale nejpodstatnější, současný kabinet nepočítá s výraznými úsporami či s citelným navyšováním příjmů ani pro příští léta. Až do roku 2025 plánuje schodky kolem 300 miliard korun ročně.

Vláda by ovšem i tak už v roce 2024, nejpozději roku 2025, mohla zásadně přispět ke stažení celkového deficitu tuzemských veřejných financí pod úroveň tří procent HDP. Ta je zásadní, neboť tříprocentní hranice představuje jedno z kritérií pro přijetí eura.

Vládě tak opravdu výrazně pomáhá – a ještě pomůže – vysoká inflace. Ta totiž bude letos i v příštích letech tím vůbec nejpodstatnějším důvodem, proč se nakonec může podařit stáhnout deficit veřejných financí pod úroveň maastrichtského kritéria. Fialova vláda by tak mohla směle deklarovat splnění svého klíčového slibu, jímž je právě snížení deficitu veřejných financí na či pod tříprocentní úroveň.

Svůj klíčový slib však v takovém případě současný kabinet splní nikoli ani tak na základě svého vlastního úsilí v rozpočtové oblasti – tedy nikoli na základě zásadní redukce výdajů nebo nalezení významných nových příjmů, nýbrž na základě inflace. Inflace nafukuje nejen vládní daňové příjmy, ale také výdaje, zejména však nafukuje celý nominální hrubý domácí produkt ČR. Jestliže se tedy vládě podaří udržet schodky na nominálně přibližně shodné úrovni, byť jde o oněch závratných zhruba 300 miliard korun ročně, z důvodu inflačního nafouknutí ukazatele nominálního HDP bude těchto přibližně 300 miliard korun v běhu příštích let stále méně a méně významným podílem na celkovém rozsahu inflačně se nafukující ekonomiky.

Celkový veřejný dluh ČR v poměru k HDP by tudíž ani do roku 2026 neměl překročit úroveň 43 procent. Neměl by se tedy počínaje letoškem a konče právě rokem 2026 dostat z pásma 41 až 43 procent HDP. Tuzemské veřejné finance tak po celé zbývající řádné funkční období Fialovy vlády zůstanou s přehledem pod úrovní takzvané dluhové brzdy, jež odpovídá úrovni 55 procent HDP. A vlastně už nyní lze hovořit o tom, že jsou a zůstanou relativně stabilizované (pokud ovšem nenastane třeba trvalejší úplné přerušení dodávek ruského plynu do EU).

Vysoká inflace je tedy pro Fialovu vládu vlastně svým způsobem požehnáním. Umožní jí splnit klíčový volební slib, aniž by příliš musela hnout prstem. Reálně prostě velkou část dluhu splatí místo Fialovy vlády občané v podobě vyšších cen a znehodnocené české měny. A řada z nich za to ještě Fialově vládě zatleská a poděkuje – až jim kabinet před volbami vítězoslavně sdělí, že ozdravil veřejné finance a že Česko opět po letech splňuje maastrichtské kritérium deficitu.

Jestliže Fialova vláda může díky vysoké inflace stabilizovat veřejné finance, aniž by výrazněji hnula prstem, je otázkou, proč hodlá zavádět daň z mimořádných či také neočekávaných zisků. Tou akorát popudí své voliče. Pro zavedení daně si v těchto dnech mediálně připravuje půdu. Zatím opatrně, ale přece. Premiér Fiala ve víkendovém rozhovoru pro deník Právo její zavedení nevyloučil. Podobně se vyjadřuje také ministr financí Zbyněk Stanjura. Daň by se nejpravděpodobněji měla týkat energetických firem a nejspíše také bank.

Pokud se vláda k zavedení takové daně uchýlí, půjde o porušení klíčového volebního slibu. Na tom si jistě smlsne opozice. Vždyť i v čase po zveřejnění programového prohlášení vlády letos začátkem roku jak Fiala, tak Stanjura opakovaně potvrzovali svůj závazek nezvyšovat občanům daně. Daň z neočekávaného zisku přitom pochopitelně představuje zvýšení daně občanům.

Zavedení daně z mimořádného zisku je opatřením orbánovského typu. S autentickou pravicí nemá nic společného (nejde o daň thatcherovskou, jak se občas manipulativně říká). Vždyť neočekávaný zisk ani nelze definovat. Shodou okolností ode dneška, od 1. srpna, Orbánova vláda v Maďarsku zvyšuje mimořádnou daň tamnímu petrochemickému gigantu MOL, z 25 na 40 procent. Orbán si své zdůvodnění, proč mimořádně zdanit MOL, pochopitelně najde. Stejně jako si jej bohužel zřejmě najdou Fiala se Stanjurou, když budou chtít mimořádně – nad rámec běžného – zdanit třeba ČEZ.

Nikdo však nemůže zakrýt fakt, že daň z mimořádného zisku nelze stanovit objektivně. Nelze totiž definovat, co to vlastně mimořádný zisk je. Mnohem blíže tak taková daň má k výpalnému.

Vezměme si jako příklad třeba vinaře z jižní Moravy. Má za sebou perfektní rok. Počasí mu jen hrálo do karet. Skvělý ročník. Skvělý zisk. Přijde vláda a část již zdaněného zisku mu zabaví. Že prý neinovoval, vysoký zisk si nezasluhuje... prý projev klimatických změn. Jde o spravedlivé zdanění? Ne, jde o výpalné.

Daň z neočekávaného zisku je nebezpečný precedent, jenž otevírá Pandořinu skříňku nových dotací. Bude-li totiž vláda firmám brát zisk tehdy, je-li „nečekaný“, za jakoukoli „nečekanou“ ztrátu si bude firma ve stejné logice moci nárokovat dotaci. Sbohem, podnikatelské riziko.

Hlavně ovšem z hlediska veřejných financí daň z mimořádných zisků nic neřeší. Jejich problémem je stálý (strukturální) schodek přesahující 200 miliard korun ročně. Pokud se na dani z mimořádných zisků vyberou třeba jednotky nebo nižší desítky miliard korun, veřejné finance to neozdraví. Nelze přitom počítat s tím, že daň z mimořádných zisků půjde vybírat déle než několik málo let. To by pak ty zisky nebyly mimořádné, když by je daná firma měla každoročně, že?

Zkrátka a dobře, daň z mimořádného zisku je příkladem orbánovského populismu. Fialova vláda bude moci veřejnosti signalizovat, že něco dělá ve prospěch občanů, ale fakticky nic nevyřeší. Ztlumí možná na čas volání občanů po řešení drahoty, ale nové příznivce si nezíská. Zejména ODS si však popudí své pravověrné voliče. Ti zpravidla volili koalici Spolu z jiných důvodů, než aby orbánovsky zvyšovala daně. Vskutku, správný přístup k veřejným financím tkví v něčem jiném. V tom, co vládní strany slibovaly zejména před volbami. V osekání výdajů státu, v rozpočtových úsporách. Z nich pak lze financovat zacílenou pomoc potřebným.

ODS tedy dělá závažnou politickou chybu. Zavedením daně z mimořádných nebo neočekávaných zisků nic nezíská. Ani nové voliče, ani ozdravení veřejných financí. Naopak své pravověrné voliče ve velkém poztrácí. Přitom mnohem spíše než daň z mimořádných nebo neočekávaných zisků za ni stabilizaci veřejných financí tak jako tak provede vysoká inflace, kterou celkem komfortně může svést buď na Babiše, nebo na Putina. Takže proč se pouštět do enormního rizika jménem daň z mimořádných zisků?