Evropská unie si zakládá na tom, že je velmocí „soft power“. Že nikomu nic nevnucuje, že se nesnaží „exportovat demokracii“ bombardováním jako některé supervelmoci, které bychom mohli jmenovat. Svůj vliv uskutečňuje příkladem. Lidé ve světě chtějí oblečení jako Evropané a předpisy jako Evropané a vlády jako Evropané. A tak se ve světě prosadí evropský vliv, i vlády různých zemí začnou uvažovat víc jako Evropané nebo reagovat na tlak veřejnosti chtivé být víc jako Evropané. Své staré, špatné zvyky odhodí a osvojí si nové, ty pro jedenadvacáté století. Nikdo nebude nikoho k ničemu nutit. Ruce se budou k odhlasovávání Evropě příznivých řešení zvedat jakoby neviditelnou silou magnetu. To bude věk Evropy.

Tato soft power, z podstaty věci obtížně definovatelná a měřitelná, je ovšem zapřahována do tažení velmi objemných a těžkých nákladů. Evropský „green new deal“, priorita nové Komise a europarlamentu, počítá s prudkou dekarbonizací ekonomiky. To bude znamenat dražší energii, zánik některých průmyslových sektorů a snížení konkurenceschopnosti jiných. Evropa bude potřebovat přimět zbytek světa, aby postupoval stejně. Jinak nejen že bude hospodářsky převálcována, ale zároveň její ekonomické sebezmrzačení bude k ničemu, na globální klima bude mít zanedbatelný vliv.

Jak hodlá Evropa dosáhnout toho, aby ostatní táhli s ní? Silou příkladu. To je názor předního člena Komise. Pro přinucení jiných států ke změně chování existují nástroje – od ekonomických po silové. Donald Trump teď ukazuje, že vůči rychleji rostoucí, ale zatím stále ještě méně rozvinuté zemi ekonomické zbraně vyspělé země dosud fungují. Evropa si to ale neumí představit.

Na velmoc, jež sází jen na sílu příkladu, má ovšem Evropa o sobě velice zkreslené představy. Tak například bylo možné zaznamenat konverzaci o tom, že by Greta Thunbergová měla dostat Nobelovu cenu míru. Západní progresivní svět si nevšiml, že popularita aktivistky je omezena jen na něj a instituce, kde vykonává vliv, jako je OSN. V mnoha zemích rozvojového světa, kde mladí lidé znají, co to je muset od dětství pracovat, je výkřik aktivistky „Připravili jste mě o dětství“ vnímán jako neuvěřitelná arogance a nevědomost, jako bezděčný příklad toho, čemu se v západních progresivních kruzích říká „bílé privilegium“. Pokud lidé jako Guy Verhofstadt sní o evropském impériu, je to impérium měkké a slepé.

Skutečnost je úplně jiná. Zatímco nad evropskými impérii nedávné minulosti „slunce nezapadalo“, dnešní evropské impérium není schopné projektovat svou moc ani pár set kilometrů za své hranice. Je to vidět na Balkáně. Na konci října prezident Macron vetoval zahájení přístupových rozhovorů se Severní Makedonií a Albánií, ačkoli tyto země splnily kritéria, jež jim byla stanovena, a zejména v případě Makedonie pro to podstoupily nemalé politické riziko.

Nedodržení slibů je přesně to, co jakoukoli soft power neguje. Ale je tu ještě něco. Balkánské země evropskou ambivalenci dlouhodobě vnímají a zabezpečují se. Evropa není jediným zdrojem peněz, technologií ani mocenského zajištění. Čína má víc peněz a nejsou svázané tolika podmínkami jako evropské. Není divu, že někdo vezme raději čínské, zejména když Evropa moc peněz nemá. Ale po čínských penězích sahají i unijní země jako Řecko, Itálie či Portugalsko. Srbsko podepsalo dohodu o volném obchodu s ruskou Eurasijskou ekonomickou unií. To nesvědčí o tom, že by počítalo se vstupem do EU, jež je, jak známo, jednotným obchodním blokem. Evropská unie prostě není jediná hospoda ve městě.

Francouzský prezident Macron v sobě víc než kdo jiný zosobňuje letitý paradox eurofilů. Mají globální ambice, a přitom se dodnes neprobudili ze snu o malé, soudržné „Evropě Jeana Monneta“, jež stojí na půdorysu říše Karla Velikého z osmého století. Brát na vědomí a vyvažovat víc zájmů a pohledů než ty, které se vyskytují v karolinské Evropě, bylo a je obtížné. Skutečná impéria neměla s růzností velký problém, dokázala asimilovat, tolerovat, osvojovat si. Vliv evropského impéria končí na předměstích evropských metropolí.