Je to typická obytná čtvrť českého maloměsta. Při procházení ulicemi s chodníky z betonové zámkové dlažby tady narazíte na staré domy se šikmými střechami, břízolitové bytovky ze sedmdesátých let i novější solitéry z katalogu. V této nesourodé zástavbě ovšem najdeme jednu stavbu, která si zaslouží mnohem víc pozornosti než ostatní – endemita, který se při pohledu z ulice ukrývá za průsvitným pláštěm z polykarbonátu.

Takhle to nechci

Překvapivý dům patří jedné místní obyvatelce, která si jej dala postavit na místě původního řadového domu, aby v něm našla vysněné pohodlné bydlení pro důchodový věk. Když dnes vzpomíná, jak si svůj budoucí dům na začátku projektu představovala, vyjmenovává v první řadě ty stránky svého předchozího bydlení, kterých se chtěla zbavit. Nový dům měl být jednopodlažní, hlavně už žádná schodiště, interiér zalitý denním světlem a zahrada v co nejužším kontaktu s vnitřními prostory. Vzhledem ke své otevřenosti novým podnětům nesáhla investorka po nějaké běžné stavební konfekci, naopak chtěla dát podle svých slov příležitost mladému architektovi. Nakonec se přes svého syna spojila s pražským architektem Martinem Nerudou, který tou dobou, tedy před pěti lety, sbíral své první pracovní zkušenosti po absolvování studia architektury. A svou příležitost využil s velkým přehledem.

Co se týče finální podoby domu, dostal Neruda vcelku volnou ruku. Největší výzvou pro něj bylo vyřešit, jak stavbu na pozemku usadit, aby splnil požadavek jednopodlažního, snadno obyvatelného domu. Stavba měla totiž vyrůst na mírně svažitém podélném pozemku s jižní orientací. Architekt proto přišel s řešením: jednotlivé místnosti se chovají jako jakési samostatné moduly terasovitě kopírující terén. Výškové rozdíly v interiéru vyrovnávají pouze tři stupně jediné chodby procházející domem, které lze v případě potřeby ještě zmírnit, a dosáhnout tak ještě pohodlnější obslužnosti.

V objetí

Zahrada byla pro majitelku od začátku velmi důležitou součástí návrhu, bez ní by si prý už život nedokázala představit. V návrhu nového domu hrála ústřední roli. Architekt Martin Neruda zahradu rozdělil do dvou částí, přičemž z jedné udělal středobod svého návrhu – intimní atrium, které hmota objektu objímá ze tří stran a kolem kterého se odehrává veškerý život v domě. Díky jeho uzavřenosti a nepřístupnosti sebezvídavějším pohledům sousedů se do něj totiž mohou bez obav ze ztráty soukromí pomocí velkých oken otvírat všechny obytné místnosti domu, a to včetně koupelny. Tento kontakt architekt ještě posílil nízkými parapety z broušeného betonu, na kterých lze také krátce posedět, ať už jste venku, nebo uvnitř. Pro Martina Nerudu disponuje rozhraní mezi interiérem a exteriérem potenciálem, který se vždy rád pokouší nějakým způsobem využívat.

Dům zaujme také kombinací přiznaných materiálů v jejich surové podobě: ocelové sloupy, polykarbonátové stěny garáže a skladu, pohledové betonové stropy i přesahy střech chránící interiér před přehříváním, vnitřní příčky z jasanu. Interiér na to nijak nedoplácí, v žádném ohledu nepůsobí neútulně, kromě vybavení a nábytku jej rozjasňuje třeba růžová barva lité podlahy v předsíni a chodbě nebo nazelenalé závěsy. Důležitou roli v tomto ohledu sehrává také jemná struktura cihel zastřených vápnem, které najdeme jak na fasádách, tak v interiéru. Jde o další prvek vizuálně propojující vnitřek domu se zahradou do jednoho celku. Cihly navíc pocházejí z původního zbořeného domu stávajícího na tomto pozemku a jejich využití v novostavbě pro architekta symbolizuje zachování stopy stavení a jeho aspoň částečné zrecyklování.

Realizaci domu zajišťovaly výhradně lokální firmy, které s mnohými atypickými částmi stavby neměly žádné předchozí zkušenosti. A přestože to byl podle Nerudy občas trochu boj, vše se nakonec podařilo dotáhnout. Dům bude časem ještě víc srůstat s okolní zelení a zároveň také demonstrovat, že velkorysost bydlení může jít ruku v ruce s jeho nenápadností.