Sicílie svým tvarem připomíná naklepanou kotletu, která je v létě hozená na pánev se žhavým olejem. V jejím těžišti, asi tedy uprostřed ostrova, leží pitoreskní městečko Piazza Armerina a kousek za ním, ve vyprahlém údolí, v němž cvrkot cikád zní do chvění listů cypřišů, stála kdysi luxusní vila. Na cedulích, které k ní ukazují, je napsáno Villa Romana del Casale.

To „kdysi“ znamená asi před sedmnácti sty léty, tedy ve třetím a čtvrtém století našeho letopočtu. Tedy – ona tam stála ještě skoro tisíc let, Římany v ní vystřídali Byzantinci a Arabové a posloužila ještě i za Normanů, ale ve 12. století ji nejspíš definitivně zničil sesuv půdy, který byl ale zároveň její záchranou, neboť díky tunám bahna se zachovalo to asi nejcennější z ní, to jest mozaiky, které tam byly položeny už na přelomu toho třetího a čtvrtého století a ve dvacátém století byly odkryty a v devadesátých letech zpřístupněny, takže na ně můžete hledět svrchu a zblízka díky důmyslnému systému zastřešených můstků. A jsou to prý nejzachovalejší a nejrozsáhlejší mozaiky pozdní antiky vůbec, neboť na třech a půl tisících metrech čtverečních je tu sto dvacet milionů kamínků, poskládaných na podlahách čtyřiceti pěti místností. To je, uznejte, imponující.

O své loňské cestě po Sicílii jsem tady psal už třikrát (o Palermu, o Syrakusách a o Enně) a vzhledem k tomu, že léto je pořád ještě daleko, sáhnu do sicilské kapsy počtvrté. Tehdy ten den, jako však každý, bylo ukrutné horko. Vnitrozemí Sicílie je na konci července vyprahlé a sežehlé, ale protože přece jen se zvedá až do výšky kolem sedmi set metrů nad mořem, vane tam mírný vánek. To byl asi i důvod, proč ta luxusní vila byla postavena uprostřed ostrova, a ne u moře, i když tím druhým důvodem bude bezpečí a klid, taková pozdně antická „splendid isolation“, kde se dala provozovat skvělá zahálka. Jako třeba to poskakování dívek s něčím, co skutečně vypadá jako míč a nejspíš to bude míč. Ten výjev s „bikinami“ je z vily nejslavnější a je reprodukovaný na pohledech a suvenýrech, které si můžete koupit na celé Sicílii. Ukazuje velmi pozemské scény, které se nijak neliší od těch, co provozuje člověk naší doby. Dívky nejsou mytologicky nahé, ale v něčem, čemu se nedá říct jinak než plavky: prý je to vůbec první zobrazení plavek v dějinách – a na dlouho asi i poslední. Je to cudné a zároveň svobodné, protože jim zatím nikdo nenařizuje, aby se zahalily, to teprve přijde. Tady si ještě mohou pohansky skotačit a pak třeba hupsnout do nějakého bazénu – a těšit se třeba na večerní orgii… Inu, antika.

Mohutná vila, která rozměrem připomíná palác, měla nejspíš všechno, co si asi k dokonalosti lze představit. Byl tam vodovod a kanalizace, studené i ohřívané lázně, zahrada venkovní i vnitřní, jež byla v centrálním peristylu. To je prosím takový ten vnitřní dvůr obklopený chodbou se sloupořadím, kde se dalo za horkých dnů sedět, ležet, odpočívat, číst klasiky, pokuřovat – to tedy asi ne, ale víno se tam jistě pít dalo. A pak se třeba přesunout do triklinia, což byla místnost se třemi lehátky, na nichž se vleže jedlo a vedly filozofické rozpravy. Nebo se šlo na ty orgie… Bylo tam pravděpodobně všechno, k čemu vyspělá a v luxusu právě k dokonalosti dovedená civilizace antického Středomoří došla – a už ani nemusela dál. Jediné, co na rozdíl od nás neměla, byla vlastně elektřina. Četl jsem úvahy, jak právě na sklonku římské éry už k tomu bylo blízko, aby se na ni přišlo, neboť existovaly už první modely parního stroje (Herón Alexandrijský) a od parního stroje je už jen drobný skok k elektřině. Jenže to by se musel ten krok udělat. A z důvodů, které není jednoduché popsat, ale bude za tím asi hlavně to, že když civilizace dosáhne nějakého vrcholu, už nemůže prostě dál, se tento krok prostě neuskutečnil. Takže víme, že ta vila nejspíš nabízela všechny možné příjemnosti, jaké by nabízela i dnes, s výjimkou tedy jediné, že si totiž večer nemohli rozsvítit. Jistěže měli louče a kahany a různá svítidla, ale to přece jen nebylo ono. I když jim to možná vůbec nechybělo. Co my víme, co chybí nám? A chybí nám něco? Spíš nám toho dost přebývá. 

Komu ale ta vila patřila, se neví. Nepochybně velkému boháčovi, což je jiná stránka věci, že se totiž musela udržovat velkým služebnictvem, které pomalu přecházelo ze stavu otrokářského do stavu poddanského. Spekuluje se, že mohla patřit aristokratovi a v letech 327 až 331 guvernérovi Sicílie, muži s pěkným jménem, které doporučuju si pěkně přečíst nahlas: Lucius Aradius Valerius Proculus Populonius. Tomu by odpovídaly pompézní výjevy z lovu exotického zvířectva, které tedy vlastně tak exotické nebylo, neboť žilo stále ještě v hojném počtu v severoafrických provinciích. Lvi, nosorožci, antilopy, sloni, ti všichni jsou tady vyvedeni v mozaikovité formě, trochu toporní a legrační, ale realističtí, že lze věřit, že je jejich tvůrci viděli na vlastní oči. Scény zobrazují nejen lov, ale i odchyt živých zvířat a jejich transport na lodích nejspíš do Itálie a do Říma, kde byla předhozena v cirku. Tahle krvavá a brutální stránka římské civilizace je asi na ní nejpodivnější a neodpornější, ale je zajímavé, že za celou dobu provozování těchto lidových jatek se prý mezi antickými filozofy, básníky, literáty, intelektuály, a že jich bylo, nenašel jediný, kdo by proti nim protestoval. A nekritizovali je prý ani křesťané, byť oni sami sdíleli se zvířaty podobný osud. Masakry zvířat musel zakázat až gótský barbar Theodorich Veliký v šestém století. 

Ale existují též hypotézy, že vila ještě předtím patřila samotnému císaři čili caesarovi. Řím byl sice daleko, ale ne tak, aby se tam nedalo za pár dní dojet nebo doplout. Zato Imperium Romanum se zdálo nekonečné a rozprostíralo se skoro po celém známém světě, takže bylo tak velké, že se nedalo řídit z jednoho centra, proto se za císaře Diocletiana rozdělilo na čtyři díly, čemuž se říká tetrarchie. A podle některých hypotéz ta vila patřila jednomu ze čtyř tetrarchů, čtvrtcísaři Maximianovi, který vládl západní části říše v letech 286 až 308, kdy se proti němu vzbouřil jeho syn Maxentius, jenž se též vyhlásil za císaře a jemuž mohla hypoteticky ta vila patřit také. Avšak tento Maxentius celou dobu válčil s těmi, kteří ho odmítli uznat, především s Konstantinem Velikým, který ho v roce 312 porazil u Milvajského mostu, což je ta slavná bitva, v jejíž předvečer se Konstantinovi zjevil na obloze hořící kříž a řecká písmena XP, z nichž se pak stala univerzální křesťanská zkratka IHS – V tomto znamení vítězíš: in hoc signo vinces. Neuplynulo mnoho času a křesťanství, přednedávnem, především za jinak sympatického Diocletiana, ještě krutě pronásledované, se stalo za Konstantina státním náboženstvím římské říše.

Píšu to kvůli historickému pozadí oněch sicilských mozaik, po jejichž čerstvě nasázených kamíncích chodili lidé té úpadkové, ale v něčem zase už převratné doby, což možná oni netušili. Pozdní antika je doba, kdy vše běží ještě postaru, všechny ty výdobytky civilizace jsou po ruce a vše ještě funguje, ale cosi se mění a všichni to cítí. Byli to lidé, kteří asi vypadali jako ty postavy na mozaikách. Nakrátko ostříhaní muži, lehce zvlněné kadeře, spíš bezvousí, středomořské typy, které obývají Sicílii od nepaměti a jsou tam doma dosud. Mají na sobě lehký plášť nebo přepásanou tuniku sahající do půlky stehen, jež mají holá, zatímco lýtka jim pokrývají jakési podkolenky, které přecházejí v obuv, snad v nějaké sandály s řemínky obtočenými kolem holeně. Zajímavé jsou jejich oči: velké, tmavé a jaksi strnulé. Lze si představit, že hledí někam již mimo svůj svět. Staré hodnoty se vyčerpaly a stejně tak i staří bozi. Ještě se pár reformátorů jako ten Diocletianus snaží něco zachránit, přičemž reformy, které podniká, nemají věci měnit, ale naopak se pokoušejí obnovit staré obyčeje a normy. „Vše se musí změnit, aby vše mohlo být zachováno,“ zní heslo také Sicilana, starého hraběte Saliny z románu Gepard hraběte Guiseppa di Lampedusa. Jenomže už bylo pozdě. Slunce na Sicílii pálilo sice dál, ale už na jiné lidi s jinou vírou a jinými zvyklostmi. Třeba jsme na tom podobně. 

http://www.jiripenas.cz/fotoblog/