Mikuláš Minář, známý organizátor a řečník z demonstrací Milionu chvilek pro demokracii, odstoupil z funkce předsedy „chvilkařské“ iniciativy. Zvažuje totiž politické angažmá. Zaujetí, s nímž zdejší média informují o tom, že někdo něco zvažuje, mi vždycky přišlo legrační. Jenomže přišel čas a nouze naučila Dalibora (snad pan šéfredaktor promine) housti. Tak proč si nějaké to zvažování neokomentovat.

Navíc – jak Minář vysvětlil v rozhovorech pro Deník N a Hospodářské noviny – odcházející předseda Milionu chvilek od myšlenek pokročil k praktickým krokům – vyjednávání. Jeho představa je vznik nějakého nového politického subjektu, který by dokázal oslovit i voliče současných vládních stran, případně nevoliče, existující politická opozice mu připadá neschopná toho dosáhnout a vůbec porazit Andreje Babiše a jeho ANO.

Většina reakcí na Minářovo oznámení byla v různé míře skeptická, sám tu skepsi taky sdílím. Na druhou stranu – skepse je v podobných situacích ta nejbezpečnější reakce. Vždycky je pravděpodobnější, že projekty tohoto typu se nepovedou. Navíc, v době, kdy demonstrace Milionu chvilek zažívaly vrchol, kritici jejich organizátorům často doporučovali, ať si založí svou vlastní stranu. Přesně to teď plánuje Mikuláš Minář, snad to někdo z těch, kdo mu to dříve doporučovali, ocení. Vykročení směrem k politickému angažmá v Minářově případě dává smysl taky z jaksi praktického hlediska.

Chvíle Milionu chvilek už dost pravděpodobně minula. Vlnu demonstrací není možné držet donekonečna, zvlášť jsou-li jejich požadavky spíš vágní. Minář v rozhovoru pro Deník N říká, že si neumí představit sebe v roce 2025, jak zase promlouvá na nějakém masovém shromáždění. Je to skutečně nesmyslná představa, akce Milionu chvilek by tak dlouho vydržet nemohly. Iniciátoři těch demonstrací jistě podali výkon v českém kontextu mimořádný, momentum, které jejich akce měly, se ale už podle mého názoru vyčerpalo, také kvůli pandemii a souvisejícím restrikcím. Pro „chvilkaře“ bude přetěžké vrátit se k atmosféře a číslům časů předcovidových.

Lidé z Milionu chvilek dokázali zorganizovat masově navštěvované demonstrace také kvůli tomu, že nevystupovali s žádným příliš konkrétním programem. Na jejich shromážděních byl odsuzován současný vládní establishment – především premiér Babiš a prezident Zeman – z důvodů především morálních a, řekněme, kulturních, organizátoři se jistě snažili neodrazovat žádnou potenciální skupinu účastníků (nějakou politickou profilaci znamenala snad jen proevropskost manifestací a jejich odmítavý vztah ke komunistickému režimu). Politická strana samozřejmě s takovou neurčitostí vystačit nemůže, ambicí Mikuláše Mináře je oslovit i voliče současných vládních stran, na manifestacích MCH také zaznívaly apely, aby s nimi účastníci mluvili slušně a trpělivě je přesvědčovali – být voličem ANO, znělo by mi to až trochu blahosklonně. Přitáhnout voliče vládních stran, to zní jako plán, zrovna Mikuláš Minář se ale nemusí jevit jako ideální člověk pro jeho naplňování, pověst „chvilkařů“ mezi stoupenci premiéra a prezidenta není zrovna valná. Především ale bude ta hypotetická strana muset přesvědčit také voliče (třeba ne zrovna entuziastické, jistě je takových hodně) stran dnešní opozice. A není divu, že na Minářovo oznámení představitelé těch stran nereagují zrovna nadšeně – část z nich v preferencích osciluje kolem pětiprocentní hranice vstupu do sněmovny, nová formace toho typu by nakonec mohla potopit všechny. Tenhle vývoj se mi jeví jako docela pravděpodobný. A Mikuláš Minář zatím nedokázal vysvětlit, v čem ta jeho hypotetická partaj bude skutečně nová či potřebná. Říká jen – parafrázuji –, že by měla být schopná, čeho stávající opozice schopná není, měla by angažovat kompetentní lidi, prý už se hlásí. Dalším důvodem k Minářovu optimismu je i to, že Češi nové strany volí rádi – jako příklad uvádí Věci veřejné nebo TOP 09 v době jejího největšího rozkvětu. Jenomže příběhy obou stran po tom jednom výrazném volebním úspěchu nějak pokračovaly. Politická strana navíc bývá projekt na delší dobu. Kdyby se páně Minářovy optimistické předpovědi vyplnily a Babiš byl poražen, jaký bude jeho strana mít důvod k existenci pak? Ale jinak má pan Minář pravdu, zdejší voliči mají nové strany rádi. A úspěch některých z nich může být i trvalejší. Byla tu třeba jedna taková, která se prezentovala především svým odporem k politickému establishmentu, tradičním stranám, které jenom kradou, programově byla tedy hodně vágní (zůstalo jí to), ale tvrdila, že je to její výhoda, že dokáže řídit zemi ideologicky nezatíženým způsobem, asi jako firmu nebo tak něco... Nemám důvod pochybovat o čistotě úmyslů pana Mináře, ta jeho hypotetická strana popisovaná jeho slovy ale v něčem připomíná ANO. Jistě bez oligarchie a vůbec všeobecně slušnější, morální a kulturní... Takové ANO pro slušňáky.