V roce 1968 vyšla kniha, která způsobila nezměrné utrpení ve světě. Jmenovala se Populační bomba (The Population Bomb) a jejím autorem byl americký biolog Paul R. Ehrlich (a nepřiznanou spoluautorkou jeho žena Anne Ehrlichová). V ní varovali před důsledky nekontrolovaného růstu lidské populace. „Bitva o nakrmení lidstva je u konce. V sedmdesátých letech miliony lidí zemřou hlady, a to navzdory jakýmkoli krizovým programům, které budou zahájeny. V současné době již nic nezabrání výraznému nárůstu světové úmrtnosti,“ stojí v knize. Problémem přelidnění se akademici zabývali již v padesátých letech, ale teprve kniha Ehrlichových to zpopularizovala a z přelidnění se stal jeden z oblíbených katastrofických scénářů.

V roce 1972 Římský klub publikoval svou zprávu nazvanou Limity růstu. V ní varoval, že rapidně rostoucí populace povede k chudnutí a vyčerpání přírodních zdrojů. Dnes víme, že tyto projekce se mýlily. Stále víc států trápí naopak vylidňování.

Předtím však ještě dokázaly škodit. Ehrlich například naprosto odepsal Indii. O ní a podobných zemích napsal: „Tak zaostaly ve snaze vyrovnat populaci a potraviny, že není naděje, že je naše potravinová pomoc dovede k soběstačnosti.“ Ehrlich propagoval potravinovou pomoc zamířit pouze tam, kde je šance, že se podaří nastavit potravinovou soběstačnost. Součástí řešení měla být regulace populace, například i nucenou sterilizací.

Toho se chytila již zmiňovaná Indie. Její rapidně rostoucí populace a katastrofické vize Ehrlicha a jemu podobných indickou vládu vyděsily. V sedmdesátých letech proto začala se sterilizační kampaní. Získala pro to mezinárodní financování, například od Světové banky nebo Populačního fondu OSN. Zpočátku byla dobrovolná a zaměřená na muže. V letech 1970–1971 bylo sterilizováno 1,3 milionu mužů a v letech 1972–1973 už 3,1 milionu. Další rok však počet sterilizací klesl jen na 900 tisíc, když se rozkřiklo, že zákrok není medicínsky zcela bezpečný.

V roce 1975 premiérka Indira Gándhíová vyhlásila nouzový stav, zrušila volby, pozastavila občanské svobody a vládla prostřednictvím dekretů. Její syn Sandžaj, přestože neměl žádnou oficiální funkci, se stal šéfem přes sterilizaci. Skrze donucovací prostředky, jako bylo krácení sociální dávek, a přímé násilí (někteří muži prý raději spali na poli za vesnicí, aby na ně v noci nepřišly úřady) se podařilo úspěšně sterilizovat miliony lidí. V roce 1977 už 8,1 milionu. Během sterilizační kampaně se přesunul důraz z mužů na ženy. V roce 1977 Gándhíová odvolala stav nouze a vyhlásila volby. Ty prohrála a tím skončily i nucené sterilizace.

Ještě brutálnější reakci na závěry Ehrlicha a Římského klubu měla Čína. Mao Ce-tung byl nejen komunista, ale i nacionalista, který se domníval, že čím víc Číňanů, tím lépe. Po jeho smrti v roce 1976 se nové vedení pustilo do omezení růstu obyvatelstva. Výsledkem byla politika jednoho dítěte, kdy rodičům byl povolen pouze jeden potomek, za víc se platily drsné pokuty. Čína také zavedla nucené sterilizace a povinnou antikoncepci. Po narození prvního dítěte ženám byla povinně zaváděna nitroděložní tělíska, anebo jejich manželé museli na sterilizaci. Mezi lety 1980 a 2014 celkem 324 milionů čínských žen obdrželo nitroděložní tělíska a 108 milionů bylo sterilizováno. Ženám v případě druhého těhotenství byly nařizovány potraty.

Všechny tyto kroky byly zbytečné. Ničivé hladomory, třeba jako ten v Etiopii, způsobovaly války, ne nedostatek potravin. Světová populace sice stále roste, žene ji však hlavně Afrika. Nejvyspělejší země, od Číny po Spojené státy, se naopak potýkají s rapidně klesající porodností a výhledově s úbytkem obyvatelstva.

K tomu, aby země měla stabilní populaci, je potřeba míra plodnosti 2,1, tedy aby každá žena v průměru porodila dvě děti, a výhledově tak nahradila sebe a svého partnera. Uváděná míra je o něco vyšší kvůli započtení dětské úmrtnosti.

V květnu letošního roku USA šokovala nová čísla plodnosti, míra byla 1,6, nejhorší v dějinách. Vyvolalo to lamentování nad stavem americké společnosti a dohady o budoucnosti. Tedy hlavně na pravici.

Společnost, která nemá dostatek dětí, je dlouhodobě neudržitelná. Nejpalčivějším politickým problémem je krize v penzích, jež jsou v západním světě založeny na tom, že mladší generace přispívají starším. Pokud je však další generace menší než předešlá, systém přestává být udržitelný.

Jenže nejde jen o důchody. Stárnoucí populace ztrácí svou dynamiku, přestává být orientována na budoucnost, nemůže si dělat zálusk na to, být světovým hráčem. Průměrná plodnost v EU je ještě menší než v USA. V roce 2019 byla 1,52. Úplně nejnižší má Malta (1,14), následována Španělskem (1,23), nejplodnější jsou Francouzi (1,86). Česká republika má vzhledem k EU nadprůměrnou plodnost: 1,71.

Mluvit o klesající porodnosti je v určitých kruzích, hlavně na levici, považováno za něco podezřelého, málem hraničícího s fašismem. Souvisí to s jedním důvodem, proč pokles porodnosti na Západě je zatím relativně zvládnutelný, totiž s imigrací. Člověk varující před tím, že se rodí málo dětí, se okamžitě dostává do podezření, že se ve skutečnosti bojí přistěhovalectví a toho, že „původní“ většinové „bílé“ obyvatelstvo nahradí nově příchozí, hlavně z arabských zemí a Afriky, a změní evropské země k nepoznání.

K tomu je potřeba připočíst, že hlavním důvodem klesající plodnosti je moderní společnost a s tím spojená ženská emancipace. Od žen se již dávno neočekává, že budou především rodit děti. Místo toho chodí do práce, budují své kariéry, odkládají děti na později a mají jich méně. Drahé bydlení znamená, že velké rodiny jsou nedostupnější. Efektivnější antikoncepce znamená, že se rodí méně „nechtěných“ dětí. Jistou roli jistě hraje i mizející náboženství, i když ne přímo úměrnou. Nejnižší míru plodnosti v Evropě mají tři relativně věřící země. Po Maltě a Španělsku je to Itálie (1,27). V našem sousedství katolické Polsko má 1,44. Varování před klesající plodností je tak občas vykládáno jako volání po návratu žen k „plotnám“.

Jenže pokud Evropa a Amerika je na tom z hlediska porodnosti špatně, Asie je na tom katastrofálně. Míra plodnosti v Japonsku je 1,34, v Singapuru 1,14, v Hongkongu 1,07 a v Jižní Koreji 0,86. Klesající počet dětí však nejvíc děsí Čínu. Oficiální plodnost je 1,7, jenže demografové se domnívají, že jde o zfalšovaná čísla a ve skutečnosti je míra plodnosti mnohem nižší, možná dokonce pouze 1,1.

Demografická křivka tak značně brzdí předpovědi, že ve 21. století roli těžiště světového dění převezme od atlantického prostoru Asie. Jak upozorňuje web Unherd, jednou z obětí klesající porodnosti je již Japonsko. V osmdesátých letech bylo považováno za nezastavitelného tygra, silou své ekonomiky mělo předehnat USA. Ceny japonských nemovitostí letěly závratně vzhůru. Na vrcholu bubliny byl pozemek císařského paláce v Tokiu ceněn na víc než celá Kalifornie. Bublina splaskla v roce 1990. Rok předtím zemi šokovala nová čísla o plodnosti, ta se propadla na 1,57, v té době nejnižší v dějinách. Možná to pomohlo k propíchnutí bubliny, když Japonci začali pochybovat o budoucnosti své země. Smutnou turistickou atrakcí se stala vesnice Nagoro: dřív měla zhruba 300 obyvatel, ale postupně se vylidňuje a místní umělec nahrazuje zmizelé obyvatele figurínami v životní velikosti. To v Evropě se pouze objevují hřiště pro seniory.

Stárnutí obyvatelstva však představuje obrovský problém pro Čínu. Na rozdíl od ostatních asijských zemí si dělá choutky na světovou hegemonii, čehož se špatně dosahuje s populací plnou důchodců. Zpětně se politika jednoho dítěte jeví jako katastrofální omyl. V roce 2015 proto Čína vyhlásila politiku dvou dětí a tento rok dokonce tří dětí.

Čína se snaží zvýšit porodnost i jinými prostředky. Například vyhlásila, že rozvodům musí předcházet třicetidenní období, kdy nešťastné páry mají šanci si rozchod rozmyslet. Stát chce rovněž snížit počet interrupcí z „nemedicínských“ důvodů.

Strach o budoucnost však znamená, že Čína je ve střednědobém horizontu nestabilní. Období, po které se může pokusit o světovou dominanci, se krátí, zvlášť pokud by se o to pokusila vojenskou cestou. Méně lidí znamená menší armádu. Navíc stárnoucí společnosti jsou méně dobrodružné a nehrnou se tolik do ozbrojených konfliktů. Mladí, kteří tvoří vojska, se stávají nedostatkovým zbožím, a klesá tak ochota populace obětovat je v nejistých dobrodružstvích. Předpokládá se, že již v roce 2030 by čínská populace mohla začít klesat, v roce 2100 může být poloviční, pokud vydrží současné trendy. Čínské století tak může skončit dřív, než vůbec začalo.

Nezdá se tedy, že by planetě hrozilo přelidnění. Indie, jež tak bojovala s hrozícím přelidněním, je dnes na hranici stabilní populace s mírou plodnosti 2,1. Stále existují země s explozivně rostoucím obyvatelstvem, Pákistán má míru plodnosti 3,4 a Nigérie 5,1, ale to je méně než v šedesátých letech, kdy Pákistán měl plodnost 6,6 a Nigérie 6,4. A tato čísla dál klesají.

Naopak světové vlády se dnes snaží přimět své občany, aby se víc množili. Možná čínský direktivní způsob zafunguje, i když o tom lze pochybovat. Demokratické státy zavádějí nejrůznější podpory, dávky a benefity, také bez valných úspěchů. Zdá se, že vyspělý Západ a Asie a možná i celý svět směřuje k dost neutěšené budoucnosti připomínající film Potomci lidí, natočený podle stejnojmenné knihy P. D. Jamesové; zobrazuje svět, ve kterém se již dvě desetiletí nerodí děti, a ten se tak hroutí do dystopie.

Zajímavé je, že jeden z mála moderních států, které nemíří do demografické krize, je Izrael s mírou plodnosti 3,01. Nemalou zásluhu na tom má ortodoxní komunita, odolná proti modernitě. Zároveň je to však stát, jenž stále musí bojovat o své přežití a uvědomuje si, že budoucnost není samozřejmá. Možná právě to mu dodává sílu o ni zápasit – nejen vojensky, ale i reprodukčně.