Kniha jako „vysoce subjektivní pohled na stav kontinentu i evropské kultury ve stadiu sebevraždy“

Zvláštní smrt Evropy

Kniha jako „vysoce subjektivní pohled na stav kontinentu i evropské kultury ve stadiu sebevraždy“
Zvláštní smrt Evropy

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Možná nejsprávnější bude říct hned na začátku slovy komentátorky Gaby Hinsliffové z britského Guardianu, že Evropa neumírá, ale nestárne dobře a že jednou o tom někdo napíše skvělou a hroznou knihu, ale že to nebude ta, o které se teď budeme bavit. Pojďme však k počátku věcí.

Britský novinář Douglas Murray vydal v létě tohoto roku knihu Zvláštní smrt Evropy. Přistěhovalectví, identita a islám, která se během krátké doby stala bestsellerem nejprodávanějších nedělních britských novin The Sunday Times. Nejdřív si položme otázku, co to vlastně znamená. The Sunday Times někdy bývají považovány ze seriózní bulvár, ale to se do nějaké míry týká snad většiny evropských novin. Jejich list bestsellerů však představuje významný zdroj informací o knihách, které se zrovna prodávají, a podle tohoto seznamu si knihy objednávají nejenom knihkupectví, ale i samoobsluhy. Pochopitelně to neznamená, že se vždy jedná o nejlepší knihy, ale v každém případě se jedná o publikace, které mají vliv. Podobně i autor je považován za dobrého novináře a nakladatelství Bloomsbury je známé přísným recenzním řízením.

Žádná z recenzí autorovy nevytýká nějaké zásadní chyby v číslech, ale spíš v jejich výběru a způsobu interpretace, která se podle jedné z recenzí blíží „vylepšené formě xenofobie“. Redaktoři nakladatelství Bloomsbury si toho byli vědomi, a proto knihu v anotaci popisují jako „vysoce subjektivní pohled na stav kontinentu i evropské kultury ve stadiu sebevraždy“. Pro nás z toho vyplývá, že můžeme věřit autorovým „číslům“, ale nedůvěřovat jeho přístupům či obecně řečeno emocím. Vím, že to je dlouhý úvod, ale v té naší hybridní době začíná být nutné nejprve analyzovat zdroj informací a pak teprve údaje samotné.

Jak by vypadala česká čtvrť v Pekingu?

Murray říká, že pro Evropana by bylo velice obtížné stát se třeba Indem nebo Číňanem a že něco podobného platí i pro nově příchozí. Představte si, že z nějakého důvodu musí větší počet Čechů emigrovat třeba do Pekingu. Jak rychle se z nich stanou Číňané? Můj odhad je, že v novém prostředí by Češi byli profesionální a pracovití, ale večer by přišli domů, pokud možno ve čtvrti, kde už nějací Češi bydlí, a víceméně shovívavě by si vyprávěli o tom, jak jsou Číňané divní, a dělali by si na jejich účet vtipy. Pokud by se některý Čech začal počínšťovat, ukrutně by ho pomluvili. Vypadá to jako mírně absurdní scénář, ale snadno si představíme, že málokterý emigrant touží po integraci.

Být Evropan není otázka rasy, nýbrž hodnot. Všichni umíme vyjmenovat tradiční evropské hodnoty založené na staré řecké kultuře, která vymyslela demokracii, sport a divadlo; na římské organizaci a křesťanské spiritualitě. Není to nic, co by dnes hromadně sdíleli sami Evropané a zejména mladší generace se víc dívají na to, co jim svět může dát, a ne dozadu, na to, na čem by měli stavět. Tragické, ale nejspíš logické je to, že právě v době, kdy Evropa ztrácí sama sebe, přicházejí sem jiné kultury, které na svých tradicích – což je nejčastěji náboženství a rodina – lpí mnohem silněji.

Problém není v národnosti, ale v množství

V roce 2012 sociologický průzkum ukázal, že jenom 45 % obyvatel Londýna se považovalo za bílé Brity. Tři miliony lidí v Anglii a Walesu žily v domácnostech, kde ani jeden dospělý nehovořil anglicky jako hlavním jazykem. Stejně tak se projevilo, že počet přívrženců různých náboženství roste – s výjimkou křesťanství. Často se říká, že Britové jsou z historického pohledu přistěhovalci. Ale i po roce 1066, kdy Normani porazili místní vojska, do Anglie přibylo ne víc než 5 % normanské populace. V roce 2007 tehdejší londýnský starosta Ken Livingstone hovořil s pýchou o tom, že 35 % lidí pracujících v Londýně, se narodilo v jiné zemi. Dnes je toto číslo ještě vyšší.

Jiný dějinný příklad představují hugenoti, kteří po roce 1681 přišli z Francie. Bylo jich zhruba 50 tisíc a pocházeli z nepříliš vzdáleného kulturního prostředí. Přesto se řada z nich ještě koncem 19. století chlubila tím, že pocházejí odjinud. Další slavná událost je exodus 30 tisíc zejména Indů vyhnaných diktátorem Idim Aminem z Ugandy. Byli to hlavně obchodníci a úředníci. Mluvili anglicky. Většina z nich rychle našla práci a osvědčila se. Britové na svoji tehdejší toleranci dodnes vzpomínají s pýchou. Jenže po roce 1997 přicházelo stejné množství migrantů do Británie v průměru každých šest týdnů.

Sociologické průzkumy staré celá desetiletí přitom ukazují, že zhruba 80 % Britů považovala kontrolu migrace vždy za nedostatečnou. Proč k ní však došlo? Zjednodušeně by se dalo říct, že po druhé světové válce bylo nutné se politicky odtáhnout v Německu od fašismu a v bývalých koloniálních velmocích od koloniální éry, protože oba světy – jak fašistický, tak koloniální – skončily neúspěchem. Podobně se my z větší části distancujeme od rovněž neúspěšného socialismu, přestože tento režim padl již před skoro třiceti lety. Celou tu dobu panuje téměř úplná jednota, a to i ve stranách s různými programy, že s komunisty se vládnout nebude. Podobnou setrvačnost, a tím zvýšenou toleranci k přistěhovalcům projevovalo řadu desetiletí mnoho západoevropských stran.

Murray ukazuje, že i v organizačně vyspělých státech, jako je Británie, Francie či Nizozemsko se téměř od samého počátku po roce 1948 vymkla emigrace z kontroly, protože to nebylo politické téma. Vlády mlčky předpokládaly, že cizí pracovníci si vydělají nějaké peníze a pak se vrátí domů. To, že zůstanou, a ještě si přivedou rodiny, je z dnes těžko pochopitelných důvodů zaskočilo. I když v roce 1973 vypršela smlouva mezi Tureckem a Německem, Turci dál přicházeli. V současnosti v Německu žijí nejméně čtyři miliony lidí tureckého původu.

Dnes je za nějaký druh „fašisty“ či alespoň xenofoba považován skoro každý, kdo s přistěhovalectvím nesouhlasí, ale důkladnější výzkumy ukazují něco jiného. Většina lidí nemá žádné problémy s lidmi jiného etnického základu, ale bojí se, co příliš mnoho migrantů může znamenat pro budoucnost země. Je možné věřit tomu, že přistěhovalci jsou pro život nové země nezbytní a že bychom je měli podporovat, ale zároveň mít pocit, že to platí jen do určité míry.

Nelze předstírat, že to, co děje dnes, se dělo vždy

Migranti zpočátku zvyšují pestrost města a rozmanitost restaurantů. V Londýně a dalších městech se však po čase stane, že tato zpočátku vítaná diverzita se sníží, protože na ni už není dost původních obyvatel. V roce 2014 měla jedna třetina anglických novorozenců alespoň jednoho rodiče, který pocházel z ciziny. Demografie je vždycky trochu diskutabilní záležitost, ale kvalifikovaný odhad je ten, že v roce 2060 bude v Británii žít nejméně 80 milionů lidí, z toho těch, kteří se považují za „bílé Brity“, bude méně než polovina. Už při současné porodnosti potřebuje Británie postavit tolik domů, že odpovídají městu velikosti Liverpoolu každý rok. Bytů je však v městských lokalitách chronický nedostatek, což zvyšuje ceny nemovitostí.

U domů to celek tak nepociťuje, protože i přistěhovalci si je kupují nebo žijí v podnájmu. Horší je situace ve zdravotnictví a zejména ve školství. Běžný Evropan byl zvyklý, že po skončení školy nastoupí do práce a od té doby platí daně, které se nějak přerozdělují ve prospěch státních služeb. V Británii se často uvádí, že emigranti odevzdávají na daních víc, než spotřebovávají na sociálních dávkách, ale Murray nezná žádnou důvěryhodnou ekonomickou studii, která by tento údaj byla schopná potvrdit. Dřívější, často citované studie se soustřeďovaly na příchozí z východní Evropy anebo na Asiaty s vyšším vzděláním. Novější studie indikují, že migranti spotřebovali v letech 1995 až 2011 nejméně o 95 miliard liber víc, než kolik přispěli na daních. S větším množstvím migrantů pochopitelně roste HDP země, protože se utratí víc peněz, ale neznamená to, že roste HDP na hlavu. Je správné být solidární s chudými, ale také nelze nevidět, že zhruba 60 % britských škol se potýká s nedostatkem kapacit a celkově chudne.

Budou-li populační trendy pokračovat, nížinné části Anglie, Belgie a Nizozemska se stanou jedněmi z nejhustěji obydlených oblastí na světě. Migranti se téměř nikdy neusazují v hornatých částech Skotska, ale většina z nich směřuje do míst, která bychom popsali jako sídliště. I u nás v ranním metru z pražského Jižního Města slyšíme ruštinu nebo ukrajinštinu snad v každém vagonu. S určitou radostí však zároveň vnímáme, že tak brzy ráno mohou lidé jet jenom do práce. A ještě jedna věc je důležitá: nikdy jsem se třeba právě v ranním metru nesetkal s nějakou nenávistí vůči cizincům. Jsme k nim stejně zdvořilí či naopak popudliví jen v míře, s jakou se chováme sami k sobě, a přitom počet cizinců žijících na pražských předměstích se pravděpodobně pohybuje kolem 10 (snad až 12) procent. Vychází mi z toho, že Češi jsou možná trochu nevychovaný, ale přece jen laskavý národ.

10. prosince 2017