Ve Švédsku byla spolužáky i učiteli šikanována dívka, která se odmítla účastnit studentské stávky za klima. Zpráva o tom se mohutně sdílela na sociálních sítích, dokonale totiž odpovídá představám, jež mají lidé, kteří se staví skepticky k studentskému hnutí za boj proti klimatickému hnutí a nekritickému obdivu k jeho tváři – Švédce Gretě Thunbergové (počítám se mezi ně, značná část čtenářů Echa zřejmě též). Ta zpráva ale působí podezřele – nikdo v ní není jmenovaný, nedá se z ní poznat, kde ve Švédsku by ta škola vlastně měla být (dá se to vysvětlit ohledem na bezpečnost šikanovaného dítěte). Levicový web Alarm ji zpochybnil s tím, že švédským novinářům, které oslovil, připadala krajně nepravděpodobná a její zdroj (od nějž zprávu převzal britský Daily Mail, odkud se pak rozšířila do světa) je prý „něco mezi Aeronetem a Sputnikem“. Tuhle verzi zase částečně zpochybnil Andrej Ruščák, který dění ve Skandinávii dlouhodobě sleduje z hlediska spíš konzervativního.

Vzhledem k tomu, jací lidé pracují ve švédských školách a médiích, je podle něj taková událost docela pravděpodobná. Blog, který se zprávou přišel, není podle něj nijak obskurní či anonymní: jde o soukromý blog šéfredaktorky katolického týdeníku.

Jenomže debata se nevede o tom, co je a co není pravděpodobné, ale jestli se jedna konkrétní věc stala. Z Česka – nebo vlastně odkudkoli – se to dá rozsoudit těžko. Není možné dokázat, že se nestala, na to by člověk musel mít audiozáznamy dění ve všech švédských školách od počátku studentských stávek a dost času na to, aby si je prošel. A důkaz toho, že se stala, taky neexistuje – jen jedna důkladně anonymizovaná výpověď jedné matky. A to na publikaci nestačí – autorka původní zprávy sice psala jen na soukromý blog, ale jako novinářka by takovou zprávu asi nepustila, i kdyby nějaká taková výpověď skutečně existovala. Asi by se ji snažila dál ověřit, třeba by se ptala v té škole a podobně. To se nestalo. A neděje se to často – viz třeba početná nesmyslná obvinění, jež média nekriticky přebírala během kampaně MeToo.

Jenomže proč ověřovat, když právě po takových „storkách“, které se ideologicky hodí, existuje velká poptávka? Nejde jen o naprosté výmysly, ale taky třeba o vědomé, ne ideologickou zaslepeností způsobené dezinterpretace slov protivníka a jejich hystericky přepjaté komentování a tak dále a tak podobně (zrovna Alarm na tom poli vyniká, to ale neznamená, že právě v téhle věci nemůže mít pravdu). Vidět to bylo například v nedávné kauze kolem rozhovoru Rogera Scrutona pro New Statesman a mnoha dalších případech. Krajně podezřelé příběhy nebo jejich části se v médiích – včetně těch českých – objevují z různých důvodů: častým je jistě snaha autorů podepřít svůj názor nějakým jímavým příběhem. Obecně se dá říct, že všechny anonymní výroky a vyprávění o anonymních hrdinech, pro jejichž anonymitu neexistuje jasný praktický důvod a jejichž sdělení nebo údajné zážitky přesně odpovídají tomu či onomu stereotypu, je rozumné preventivně považovat za výmysly. Jenomže se tak neděje. Jistě to souvisí se snižujícími se personálními a finančními možnostmi většiny médií a jejich ochotou vzdávat se elementárních žurnalistických standardů, přizpůsobovat se v tom ohledu sociálním sítím, jejichž uživatelé žádnými standardy vázáni nejsou. Podstatnější je ale ideologický důvod – ne prostá skutečnost, že žurnalisté mají na věci, o nichž píší, nějaký názor a dávají ho najevo. Tak to bylo vždycky a jinak to být nemůže (nanejvýš ho mohou projevovat nějakým skrytým způsobem). Čím dál častěji se ale stává, že v situacích, kdy text tak či onak nahrává kauze té strany, na níž stojí médium, se vypíná detektor výmyslu.

Klasickým příkladem jsou třeba pověstné reportáže Claase Relotia v německém Spiegelu, za něž dostal i různé novinářské ceny. Než to na něj prasklo, časopis jich publikoval docela dost, přitom každý nezaslepený editor by při jejich zpracovávání viděl snad na každém řádku velký červený vykřičník. Od lidí, kteří píší pro veřejnost žurnalistické texty, se očekává nějaká základní loajalita k pravdě. Teď se to ale mění. Možná se však jen novináři přizpůsobují poptávce, neočekává se od nich loajalita k pravdě, ale spíš k ideologii té které skupiny. Je lepší mýlit se spolu se stranou než mít pravdu proti ní, říkalo se kdysi a říká se tak zas – nebo se v duchu té poučky přinejmenším jedná.