Spolková republika půjde k volbám jako už tradičně těsně před Českou republikou, letos na konci září. Asi dva poslední roky to vypadalo, že o příští vládě Německa je v podstatě rozhodnuto. Vysoká podpora pro Zelené, kteří se letos na jaře v průzkumech senzačně dostali i před dominátory poválečné spolkové republiky, křesťansko-demokratickou CDU, by znamenala, že tlak Evropské unie na snižování emisí oxidu uhličitého (CO2), už dnes naprosto iracionální, bude od podzimu ještě vystupňován.

V kombinaci s hluboce zažitým strachem Němců z jádra bychom to pocítili i my. Dostavba Dukovan by narážela na ještě větší potíže než dosud. Stejné obavy musí mít Polsko, které chce stavět svůj první jaderný blok vůbec, a to poměrně blízko hranic s Německem.

Ale už předtím začíná na mediálním obrazu političky cosi praskat. Nejprve na menších „pravicových“ (v moderní němčině ekvivalent pro reakční až fašizující) serverech, pak se přidal bulvární Bild, následovali jednotliví redaktoři větších médií, nakonec chtě nechtě i ty veřejnoprávní stanice.

Nejdřív se ukázalo, že si Baerbocková tu a tam vymýšlí ve svém oficiálním životopise. Chybí jí doklad o zakončení studia na univerzitě v Hamburku, titul magistr mezinárodního práva na London School of Economics získala po absolvování ročního kurzu (jež stojí 11 tisíc eur). Magisterskou práci slavná LSE odmítla zveřejnit bez svolení političky, které kupodivu dosud nepřišlo.

Pak se ukázalo, že jediná položka v životopise, jež budí zdání styku s reálným světem, totiž psaní pro lokální noviny v Hannoveru během studia, je taky nadhodnocená. Několik málo článků za tři roky spolupráce spadá vesměs do kategorie: Studenti píší noviny. Dále Baerbocková není členkou Vysokého úřadu OSN pro uprchlíky (!) ani fondu German Marshall Fund, jak tvrdila.

Ještě větší ránu přineslo odhalení, že ve zmíněné autobiografii Baerbocková bez jakéhokoliv udání zdroje opisovala celé pasáže z textů zveřejněných dříve a jinde – jejím starším stranickým kolegou, bývalým ministrem životního prostředí Jürgenem Trittinem, badatelkou o udržitelném rozvoji Majou Göpelovou, americkým politologem Michaelem Klarem, časopisem Spiegel, dokonce Wikipedií.

Politička volí dosti nedůstojnou obranu. Ve svých vágních vyjádřeních používá nebo spíš zneužívá trpný rod (v němčině rozšířenější než v češtině) k tomu, aby vznikl dojem, že za nepřesnosti v životopise nebo plagiátorství v knížce mohou nejmenovaní podřízení, respektive najatí spoluautoři. Politici Zelených, někteří novináři a aktivisté se zlobí, že je to kampaň jakýchsi skrytých pravičáků, dokonce že tu patriarchát brání svá privilegia.

Nedávno si přitom zemská odbočka Zelených v Sársku volila lídra kandidátky do voleb, a jelikož nevyhrála žena, ale muž, Baerbocková výsledek anulovala. Její příběh posledních dvou let, to, že nakonec dostala přednost před Habeckem, ačkoliv on má na rozdíl od ní aspoň nějakou zkušenost z exekutivy, naznačuje, že privilegované jsou v německé politice dnes spíš ženy.

Habeck místo Baerbockové půjde do tradičního letního interview na ZDF, což je změna, zatím jediná, k níž se strana, mezitím téměř navyklá na nedotknutelnost, odhodlala. Ovšem preference jdou výrazně dolů, z 25 procent v dubnu na aktuálních 19. Sen o zeleném kancléřství se rozplývá.

Ještě jeden argument zaznívá v obraně Zelených silně: že se útoky na jejich jedničku vedou v osobní rovině, ačkoliv ve skutečnosti kritikům víc než Baerbocková vadí zelený program. To je zřejmě bohužel pravda, Německo dnes prostě není mentálně připraveno na upřímnou disputaci o klimatických dogmatech. Přejala je v éře Merkelové také CDU, a i kdyby teď v září Zelené výrazně porazila, zřejmě je jako slabšího partnera vezme do vlády a bude provádět jejich program – bez vnitřního zápalu, což je pro nás jistá, nijak zásadní útěcha.